Komunismus byl u nás dlouhodobě spojován s nejbrutálnějšími metodami stalinismu, včetně justičních vražd, bití a mučení u výslechů, vynucování fiktivních přiznání a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené nespolehlivé občany.
Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti. Mohli být aktivní v disentu, emigrovat (což byl ovšem podle tehdejších zákonů trestný čin nedovoleného opuštění republiky, z komunistického Československa ale přesto emigrovaly statisíce lidí), nebo prožít vnitřní migraci. Tedy tvářit se naoko spokojeně, ačkoli vnitřně dělali vše pro zborcení systému.
Ta doba neminula nikoho. Výjimku nepředstavoval ani Karel Gott.
„Přišel rok 1989, dnes ze zpětného pohledu přelomový, tehdy však pro nás, laiky, nepředvídatelný. Začal nečekaným úderem. Lidé se totiž v atmosféře gorbačovského tání odhodlali po dvou desítkách let zákazů připomenout si dvacáté výročí oběti Jana Palacha. Výsledkem byl střet se státní mocí. Vzpomínkové shromáždění u sochy sv. Václava policie rozehnala, demonstrace se v Praze rozhořely na celý týden a esenbáci obušky, slzným plynem a vodními děly honili demonstranty po centru města. Václav Havel a další chartisté, před měsícem besedující s francouzským prezidentem, se opět ocitli ve vězení…“ vzpomíná ve své knize.
Poznamenejme, že Václav Havel byl v pondělí 16. ledna 1989, na počátku série demonstrací během Palachova týdne, zatčen a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení.
Gott se ještě před samotnými událostmi na Václavském náměstí vrací nazpět.
Připomíná oslavu svých padesátin, kam měla namířeno rovněž televize. Zpěvák tam chtěl mít taky dva blízké. Muže, který stál na počátku jeho kariéry v Semaforu, Jiřího Suchého, a s ním i zakladatele Pražského výběru Michaela Kocába.
„Nebude z toho průšvih?“ ptal se kdosi. „Když bude, tak bude,“ reagoval Gott.
Ačkoli měla tehdejší Československá televize zájem oslavu vysílat, dramaturg zněl nekompromisně. „Cožpak nevíte, že Suchý i Kocáb mají zákaz objevit se na obrazovkách? Jestli na křtu budou, tak tam nebudeme my!“ vypálil. „Tak tam holt nebudete,“ oponoval Gott.
A pak nastal 17. listopad, kdy plný džbán přetekl.
„Nebyl jsem při tom, viděl jsem tu hrůzu v západoněmecké televizi. Zoufalý, daleko a bezmocný jsem přemýšlel, co udělat. Napsal jsem proto otevřený dopis premiéru Ladislavu Adamcovi, který 20. listopadu vyšel v novinách. Cítil jsem potřebu reagovat, ale má prosba zůstala bez odezvy. Nikdo mi nikdy neodpověděl,“ rekapituluje.
První vysílání záběrů ze 17. listopadu 1989
Dny běžely, až nastal ten klíčový. Kdosi z okolí Václava Havla prý vymyslel, aby Gott, který republiku neopustil, zazpíval protestujícímu davu hymnu. S kým? S mužem, který emigrovat musel, s Karlem Krylem. „Občanské fórum chtělo mít umělce na své straně, tak vznikla myšlenka symbolického spojení dvou světů.“
Roman Janoušek se přibelhal do vězení. Myslíte, že je na tom zdravotně opravdu tak zle?Anketa
Byla to doba, kdy se stal mnohonásobný zlatý slavík terčem celospolečenské kritiky.
Týkala se zejména jeho dosavadní kariéry.
Bylo mu vyčítáno, že se zaprodal, že zpíval Husákovi a dalším, že byl s režimem jedna ruka.
Samotný zpěvák v knize uvádí, že to tak nebylo, že zpíval pro všechny. Stejně tak upozornil na pomoc, jakou se vždy snažil zajistit zakázaným umělcům. „Svědectví o tom je dostatek,“ píše. Vzápětí upozorňuje, že lidi, kteří by si mohli stěžovat nejvíce, to nikdy neudělali. Za příklad dal Jiřího Suchého a Martu Kubišovou.
Ta měla od února 1970 zakázané vystupování, které trvalo mnoho let. I přesto získala v anketě Zlatý slavík 1970 mezi zpěvačkami nejvíce hlasů.
Kritika ovšem neustávala ani poté, co se Gott rozhodl pod křídly Pragokoncertu vyrazit na velké turné. „Začala doba, kdy se i ke mně všichni otočili tak trochu profilem – ne úplně zády, spíš přešlapovali. Uvidíme, jak to s Karlem dopadne.“
Kritické období však nekončilo. Ani zdaleka.
„Negativních reakcí na mou osobu bylo tolik, že jsem se z vleklého zklamání po zralé úvaze rozhodl v roce 1990 velkým turné po sportovních halách Československa ukončit svou kariéru u nás. Ohlasy u diváků a mých stálých příznivců byly však k mému překvapení tak spontánní a pozitivní, že jsem svůj postoj nakonec přehodnotil. Zpíval jsem svým příznivcům třicet let, a přejí-li si, budu pro ně k dispozici i dál. Dokud tu jsou, své fanoušky nezklamu!“ zakončil Gott příslušnou pasáž k sametové revoluci.
Upozornil rovněž, že jeho vzpomínky na zmíněnou dobu nejsou jednoznačné. Prý je tomu spíše naopak.
„Byl jsem, věřte mi, šťastný, když se na scénu či na obrazovky vrátili mnozí zakázaní zpěváci a herci. Zato moje osobní situace se vážně zkomplikovala. Nařčení, že jsem byl umělec starého režimu a do toho nového už nepatřím, mi dlouho nedávalo spát…“
Ukázky pocházejí z knihy Má cesta za štěstím, kterou prozatím média do hloubky vůbec nerozebírají
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Tomáš A. Nový
