Malá zadluženost mohla být dobrým startem. Vše se ale zvrtlo, naznačila spisovatelka. A pojmenovala zlo...

Rozhodly jsme se tak čtenářům připomenout některé pasáže, které autorka v komentáři své knihy uvedla. Bylo jí totiž jasné, že psychologicko-politický román v její nastíněné podobě stavu Československa (v r. 1992) může v mnohých vyvolat roztrpčení. Ne každý totiž jen několik málo let po 17. listopadu 1989 začal vnímat, že ne vše, co se v zemi děje, dává naději na lepší zítřky.

„Uvědomila jsem si, jak zdrcující a otřesný obraz toho, co se dnes u nás odehrává, svoji Mafií po listopadu čtenářům dávám a položila jsem si proto důtklivou otázku, jestli můj zavrhující pohled na současné dění není zkreslen a ovlivněn něčím, co mne osobně poškozuje, znevýhodňuje, čím se cítím ohrožena, a tak můj pohled není objektivní, ale pokřivený a mohl by křivit i pohled čtenářů. Po poctivém zamyšlení je ale moje odpověď taková, že jsem nezažila jedinou křivdu, ústrk, jímž by se polistopadový režim dotkl mé vlastní existence. A přitom nikdy nikdo v naší rodině nebyl v komunistické straně, takže jsem se od raných studentských let těšila všem možným znevýhodněním. A jelikož jsem se ani ve svých knihách nepodbízela tehdejším mocným a moje společenská angažovanost byla nulová, nakladatelé mě opatrnicky vydávali tu a tam a na reedici okamžitě rozebrané knihy jsem čekala roky,“ uvedla Zdena Frýbová úvodem.

Nesnáším pohled na pokořeného člověka, přiznala autorka

„Nesnesu pohled na strádající zvíře, což mi značně komplikuje život. Ale tím méně snáším pohled na zbídačeného a pokořeného člověka. Na tu širokou vrstvu lidí vydaných dnes na milost a nemilost rabiátům, kteří za pomoci svého současného postavení anebo díky svým zločinně nabytým milionům v minulosti i současnosti se zmocňují národního hospodářství a za diškrece (formou platů nebo úplatků ze západních zemí) rozprodávají hluboce pod cenou, zejména díky důmyslné devalvaci koruny naše podniky na Západ, jehož se stáváme ubohou kolonií,“ přiznává dále Frýbová v závěru své knihy, kterou vydalo v roce 1992 nakladatelství Šulc a spol.

Dodává také, že se svým nezdolným optimismem po celý život věřila, že se dožije pádu komunismu. A to se stalo. „Že by existovalo ještě něco tragičtějšího – československá parodie na svobodu, demokracii a tržní hospodářství – to mne ale nikdy nenapadlo. Věděla jsem samozřejmě, že přerod stagnujícího a deformovaného hospodářství nebude jednoduchý a možná se i zakymácí naše životní úroveň, ale na druhé straně mi optimismu dodávaly hlasy nejen našich, ale i světových ekonomů, kteří tvrdili, že je naše ekonomika neformovatelná bez vážnějšího propadu, a to během dvou let tak, že bychom se přiblížili alespoň úrovni Rakouska,“ prozradila spisovatelka.

Nepatrná zadluženost země - to mohl být dobrý start

Připomněla, že v socialistickém bloku naše země byla nejperspektivnější zemí, když naši základní výhodou byla jen nepatrná zadluženost. „Předpokládala jsem tedy, že ti, kdo se postaví do čela naší ekonomické reformy, budou vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří dokáží zhodnotit vše pozitivní, co máme k dispozici a vymanit naše hospodářství ze stagnace prosté reprodukce. Namísto toho se k ekonomické reformě přistoupilo tak, že došlo k hluboké krizi,“ povzdychla si autorka v doslovu své knihy.

Jednou jí prý jeden vysoce erudovaný ekonom vysvětlil, že když v západní zemi klesá výroba po dvě čtvrtletí o jedno až dvě procenta, už se hovoří o krizi. „U nás byl přiznán (jde o roky 1991 až 1992, pozn. red.) pokles třicet procent za rok a mluví se o plánovaném vývoji. Týž ekonom mi přitom prozradil, že pokles výroby, jaký byl zaznamenán u nás za jediný rok, byl v našem státě ve třicátých letech rozložen do pěti let, a to se dodnes pokládá za největší hospodářskou krizi v naší historii. Zbývá dodat, že tehdy na ni zareagovala plejáda umělců svými díly – dnes je zatím ticho po pěšině a podle osvědčeného zvyku z minulosti lze očekávat spíše dílka oslavná…“ připomněla Zdena Frýbová.

Zeman předkládal odborná fakta pochopitelná docentům i prodavačkám

Pak dodala, že vlastně ani neví, proč interpretuje slova odborníků, když by raději měla každého odkázat na knihu tehdejšího prognostika, dnešního prezidenta Miloše Zemana Naše posttotalitní krize a její možná východiska. „Díky Zemanovu šarmu, s nímž předkládá i odborná fakta srozumitelnou formou a se smyslem pro humor a ironii, je to kniha vysoce zajímavá jak pro univerzitního docenta, tak pro prodavačku z Kotvy,“ pochválila ho.

A upozornila na to, že prognostici se u tehdejší (r. 1992) ODS těšili prý téže lásce, na jakou si přivykli od ÚV KSČ. Ta Prognostický ústav chtěla na příkaz Milouše Jakeše 14. listopadu 1989 zrušit. „V této iniciativě ale pokračují nyní pravicoví politici a tak se opět v Poslanecké sněmovně návrh na jeho zrušení objevil,“ zavzpomínala Zdena Frýbová.

Její určitý typ zpovědi však pokračuje i vyznáním toho, co od doby po listopadu 1989 očekávala v první řadě.

Stát mají v rukou odborníci čtvrtého řádu, ostře kritizovala Frýbová

„Od Vítězného listopadu (který tak nazývá záměrně, jelikož jí připomínal Vítězný únor 1948) jsem čekala nastolení spravedlivého řádu, v němž nejen ekonomické reformy, ale i vůbec věcí veřejných se ujmou lidé jak kvalifikovaní, tak čestní. Dnešní skutečnost vyráží však dech. Stát mají v rukou odborníci čtvrtého řádu, pokud lze o odbornících vůbec mluvit, kteří maniacky prosazují své představy a diskuse se bojí stejně jako kdysi komunisté. V katastrofálních důsledcích této politiky se lze jen těžko orientovat, kde končí nevědomost a bezbřehá neschopnost a kde začínají bezcharakterní záměry. Nejspíše je to kombinace obojího,“ vylíčila svůj pohled na porevoluční dobu.

Posteskla si i nad tím, že dostalo zelenou praní špinavých peněz ve velkém. „Dosáhlo se toho, že se národního hospodářství zmocňuje kal a bahno společnosti – bývalí komunističtí prominenti a nomenklaturní kádry, řezníci, veksláci. Vedle nich političtí prominenti současní, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacování v rozměrech, o jakých se komunistickým prominentům ani nesnilo,“ popsala a tím její kritika nekončila. Poukázala pak třeba i na to, jak neschopností špičkových funkcionářů dochází k úplnému rozkladu některých odvětví – například zdravotnictví.

Rozdíl mezi pseudosocialismem a pseudodemokracií - nic moc

„Zatímco za komunistů fungovalo těžkopádně, ale přece jen přijatelně, dnes je v kolapsu. Co se týká likvidace československého zemědělství, tak tam jde zřejmě o neschopnost propojenou s chladnokrevným cílem, aby západní země u nás měly odbytiště svých přebytků… A tak zemědělci obohatili stavy nezaměstnaných,“ nastínila Frýbová události, kterých bylo Česko svědky a které možná v té době nevnímal tak dramaticky každý.

„Za největší výdobytek československého pseudosocialismu jsem pokládala pendreky. Za dosud největší výdobytek současné pseudodemokracie pokládám diskriminaci důchodců. Vymyká se zdravému rozumu, že jsme se Vítězným listopadem propracovali k situaci, kdy staří lidé musí vybírat z popelnic plesnivé housky. Ale také to, že po setmění je o krk vyjít na ulici nebo to, že špičkový klinický chirurg nemůže jezdit do práce autem, takže než se na deset hodin odebere na sál k vrcholovým intelektuálním a fyzickým výkonům, stráví vyčerpávající hodinu v městské dopravě.

Ten další pocit, který ze zbídačování slušných a poctivých lidí, co mám, je tedy vztek. Proč si znovu lidi nechají vše líbit? Naši politici mají plná ústa tržního hospodářství, ovšem když se běžně tržně zachovali letečtí dispečeři, najednou byli div ne zlosynové. Upřímně bych si přála, aby se ozvaly i další profese. Vždyť platy, které u nás mají vědečtí pracovníci, lékaři nebo učitelé, to je nehoráznost. Veškeré argumenty, že stát na to prostě nemá, aby jim zaplatil přiměřené platy, jsou samozřejmě hanebná demagogie. Mohla bych totiž popsat tři strany jen prostým výčtem toho, na jaké megalomanské nebo až sebevražedné akce má stát při tom peněz zřejmě nadbytek,“ pokračovala v kritice poměrů, které ji zklamaly, spisovatelka.

Teprve čas dokáže zhodnotit, která revoluce za to stála

A vyjádřila se i k tomu, jak se dívat na komunisty, kteří se v době po sametu rázem stali „psanci“ a nežádoucími. Přitom hodně lidí - jejích čtenářů, se jí na názor na to, jak se k nim postavit, ptalo. „Nemám ponětí, zda mezi těmi, kdo revoltovali proti vedoucí úloze jedné strany, bylo víc čistých nebo kariéristů. Je ale snad údělem každé revoluce, že vynese k moci většinou ty nejdravější, nejbezohlednější, nejctižádostivější v tom horším slova smyslu? Teprve velký časový odstup může zhodnotit, zda ta či ona revoluce stála nebo nestála za to – i proto se například dodnes přou historikové o významu Velké francouzské revoluce,“ předeslala Zdena Frýbová.

Doplnila však, že je pravda, že i ty nejotřesnější důsledky revoluce zhoubné pro národ čas otupí a zmírňuje. „Brežněvovský komunismus už nebyl to, co stalinismus a vyčkáme-li dalších 40 let, ODS už také nebude, co bývávala,“ myslela si tehdy.

„Čtyřicet let jsme žili v režimu, který nám šel na každém kroku něčím na nervy. Všichni jsme proto měli potřebu to uzavřít. Za sebe mohu říct, že se ale neuzavře uspokojivě takovou slabomyslností, jako je vyvěšení cedule v Parlamentnu, že komunisté zprznili tento stát. Uzavřela bych to osobně spíše tím, že by se bývalým komunistickým potentátům odebral majetek a úspory, jejichž legální nabytí – neboli nabytí zdaněným příjmem – by nemohli dokázat,“ reagovala na tehdejší dotazy ohledně vyrovnání se s komunisty Frýbová.

Varovná ječení o komunistech pokládala za zábavné

Přiznala i to, že v minulosti jí osobně komunistický režim neudělal nic dobrého. Přesto ale pochybovala, že v současné KSČM sedí kariéristi.

„Ti opouštějí potápějící se loď vždy jako první. Protože vím, že každá ekonomicky neúspěšná vláda hledá svého vnitřního a vnějšího nepřítele, aby ho označila za příčinu svých neúspěchů, náš dnešní nepřítel je rozpad východních trhů, kryptokomunisté, čtvero ročních období a staré struktury. Pokud jde o vládu, souhlasím, že staré struktury tam sedí na nejvyšších postech a snaží se na nich udržet za cenu devótního přisluhování všemocné ODS. Jinde jsou však nálepkou staré struktury likvidováni odborníci s opozičními názory. Skutečnost je taková, že komunisté to tu vedli čtyřicet let od desíti k pěti, dnes to už pokračuje zkratkou od pěti k nule. Varovná ječení, co by nastalo, kdyby komunisté opět získali větší počet hlasů, pokládám proto za stejně zábavné, jako hororová líčení toho, jaké pikle proti nám kuje kontrarevoluce,“ uvedla Frýbová, která sama nikdy v KSČ nebyla.

Připustila však, že zajisté pro bezpočet neschopných, líných a bezcharakterních lidí byla stranická legitimace vstupenkou na dráhu kariéry na nižší či vyšší úrovni. „Na druhé straně je však mnoho důležitých oborů, v nichž se mohl talentovaný člověk uplatnit jen tehdy, když vstoupil do strany. Pokládám proto za trapné moralizování, je-li pranýřován vysoce kvalifikovaný odborník za to, že byl členem komunistické strany. A když je pak takový člověk sesazen ze svého vedoucího místa, na pozadí, při bližším zkoumání, skoro vždy lze odhalit vyřizování si účtů neschopných se schopnými,“ popsala.

Frýbová se přiznala ale i k tomu, že opovrhovala lidmi, kteří ze dne na den dokázali přehodit placku KSČ za placku OF (Občanského fóra). „Mám však velkou toleranci k těm, kdo do komunistické strany kdysi vstoupili, aby se mohli profesionálně uplatnit přiměřeně svému nadání nebo na svém odborném vědeckém pracovišti mohli setrvat v rámci prověrek naplňování kvóty stranické příslušnosti. Jsem ráda, že ani jeden z těchto lidí, které osobně znám, nepřehodil pak ihned výhybku z KSČ na ODS,“ reagovala spisovatelka.

Kdo byla Zdena Frýbová?

Česká spisovatelka a novinářka, která zemřela 22. února 2010 v Praze. Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Častým motivem je u ní lékařské nebo vědecké prostředí.

Profesní kariéru zahájila v deníku Práce, publikovala ale i v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih.

Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo.

Po listopadu 1989 začala ve svých dílech i v rozhovorech pro média (zejména Právo) velmi otevřeně akcentovat politická témata. Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývají velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrestány a že prominenti tehdejšího režimu se často velmi snadno zorientovali v nových podmínkách a na svou předlistopadovou kariéru navázali kariérou ještě úspěšnější.

Frýbová ve svých románech nijak neskrývala své levicové názory, které kombinovala s velmi tvrdou kritikou korupce a organizovaného zločinu v raném porevolučním období.