Evropská rada dohodla půlroční odklad závěrečného střetu o reformu azylového práva Dublin IV.
Brusel vyhrožuje, že pokud nedojde k dohodě, bude se hlasovat v Radě ministrů kvalifikovanou většinou – a tam nás mohou přehlasovat.
Od čtvrtka do soboty probíhalo v Bruselu jednání Evropské rady, neboli summitu šéfů států a vlád EU. V tomto orgánu se v jako jednom z mála v EU rozhoduje jednomyslně. Platí tedy, že každý má stát má právo veta.
Kromě již obvyklého prodlužování sankcí proti Rusku a dalších „drobností“ byl hlavním tématem jednání návrh na reformu evropského azylového práva – přezdívaný Dublin IV. K hlasování o čtyřech návrzích směrnic a nařízení EU nakonec nedošlo. Ani do zahájení summitu se úředníkům členských států na úrovni Výboru stálých zástupců (COREPER) nepodařilo dohodnout souhlas všech s předloženými texty. Evropská rada jim tedy materiály vrátila zpět k novém projednání a neoficiálně stanovila lhůtu do června, kdy se má uskutečnit další řádný summit na nejvyšší úrovni. Očekává se však, že toto téma bude řešeno i na neformálním zasedání, které je plánováno na duben 2018.
Německo spolu s Evropskou komisí na závěr jednání o migraci opět vyhrožovaly rebelujícím členským státům – Česku, Slovensku, Maďarsku a Polsku –, že v případě nedohody budou nové předpisy předloženy k hlasování v Radě ministrů, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou. V Radě ministrů vnitra – i přes posilu v podobě nové rakouské vlády lidovců a svobodných, která se k návrhu staví rovněž odmítavě –, státy Visegradské čtyřky (V4), nemají dost hlasů, aby návrhy mohly zablokovat. Nadále nám tedy hrozí ze strany západních proimigračních států přehlasování a vnucení tisíců migrantů nebo placení mnohamiliardových pokut.
Přímo na jednání nejvyšších představitelů států EU se i nadále projevovala jednota zemí V4, které po celou dobu projednávání tématu v COREPERu kladly návrhům Komise společný odpor. Nepotvrdily se tedy informace o tom, že by mohlo na poslední chvíli „cuknout“ Slovensko. Před vrcholnou schůzkou se diplomatickými kanály šířily informace, že Slovensko údajně mělo – jako jediný stát V4 platící eurem – čelit vydírání ze strany Evropské komise ve formě hrozby omezení přísunu eurových bankovek z Evropské centrální banky do slovenských bankomatů z různých „technických důvodů“. Jako se to stalo v době dluhové krize Řecku. Podle důvěrných informací přímo z jednání se již minimálně jeden z rebelujících států rozhodl připravit sadu odvetných opatření hospodářského charakteru. Pro případ, že by mělo dojít k přehlasování rebelů, by jejich dopad měly údajně velmi nepříjemně pocítit zejména německé firmy.
Ani na půdě Rady nepředložila Evropská komise rozklíčování částky 250 tisíc eur, kterou by měly členské státy platit jako příspěvek do Fondu solidarity za každého odmítnutého migranta. Odůvodnění její výše žádaly již předtím na úrovni COREPERu Maďarsko a Polsko. V důvodové zprávě k návrhu přerozdělovacího nařízení se pouze píše, že peníze by měly být předány jako podpora zemi, která si odmítnutého žadatele o azyl vezme.
Evropská komise zatím stále argumentuje pouze neurčitými náklady na integraci cizinců. Ty se minulý týden pokusila zjistit německá rozhlasová stanice Deutsche Welle (DW). Vypátrala přitom, že spolková vláda je neumí přesně vyčíslit. Dokonce přitom „prasklo“, že německé úřady dokonce ani nemají přehled o počtu žadatelů o azyl, kteří se na jeho území pohybují. Oficiálně se jich během migrační tsunami registrovalo téměř milion. Řada z nich však pod falešným jménem a bez dokladů. Podle šetření DW spolkové úřady nemají ani přehled o místě pobytu většiny z nich. DW se proto pokusila zjistit odhadované náklady od různých analytických pracovišť. Dostalo se jí různých čísel, od 12 do 20 tisíc eur za rok. Podle metody výpočtu.
DW proto došla k závěru, že jen na pobyt migrantů, kteří již nyní v Německu pobývají, bude muset SRN v nejbližších letech vynaložit částku v přepočtu až 100 miliard eur – v přepočtu asi 2,7 bilionu Kč. I to je však podstatně nižší částka, než kterou požaduje v návrhu nařízení Komise za odmítnutého migranta. Vzhledem k tomu, že oficiální výpočet není znám, tak lze spekulovat i o tom, že částka v sobě zahrnuje i náklady na úhradu škod, které mohou migranti napáchat v členské zemi během vražd, zabití, znásilnění, loupeží, krádeží a výtržnictví. Oficiální údaje pojišťoven o průměrné hodnotě pojistného plnění při smrti Evropana nejsou zveřejňovány. Liší se samozřejmě stát od státu. Jako určité vodítko však může posloužit případ teroristického útoku na Boeing 747 společnosti PANAM letící na lince 103 z Londýna do New Yorku, který byl násilně ukončen výbuchem nálože na skotským městečkem Lockerbie v roce 1988. V troskách letadla zahynulo 259 cestujících a členů posádky a 11 lidí na zemi, kam spadly trosky letadla. Jako odškodné pozůstalým cestujících musela Pan American Airways vyplatit více než 1,5 miliardy dolarů. Americké soudy tehdy život jednoho občana USA v této kauze ohodnotily částkou 5,5 milionu dolarů. V důsledku výplaty této kompenzace a následného poklesu zájmu o její linky tato ve své době největší letecká společnost světa zbankrotovala.
Psali jsme:
Shodu však Evropská rada dokázala najít ve vyčlenění částky 100 milionů eur na řešení „libyjské větve“ uprchlické krize. Částku by si měly rozdělit Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), mezinárodně uznaná vláda v Tripolisu, která však reálně ovládá jen část libyjského území, a ostatní znepřátelené frakce v zemi. Státům V4 se podařilo prosadit, že velká část pomoci bude vyčleněna na pomoc Libyi při ostraze hranic – s cílem zastavení přílivu migrantů do této severoafrické země, odkud se po moři ilegálními cestami přepravují do Evropy. Země V4 na jednání přišly se společným příspěvkem ve výši 36 milionů eur, který má být vyčleněn výhradně na vybudování integrovaného systému ochrany libyjských hranic. Každá ze zemí V4 na tento projekt přispěje stejným dílem – tedy částkou 8,8 milionu eur (asi 220 milionů Kč). To je mnohem více, než činí jejich příspěvek do fondu, který ve prospěch UNHCR a Libye navrhla zřídit Evropská komise, která navrhovala, aby se na jeho financování členské státy podílely podle počtu obyvatel a velikosti HDP. Tedy stejnou metodou, jakou by si podle návrhu „přerozdělovacího nařízení“ měli „rozebrat“ migranty.
Na rozdíl od bruselského fondu, který má být z větší části použit pro migranty, bude příspěvek „visegrádských“ zemí použit na obranu proti příchodu migrantů. Jde o první iniciativu na evropské úrovni, která se snaží nějakým způsobem zamezit příchodu migrantů do Evropy po této trase. Doposud na úrovni EU převládala představa, že problém lze řešit jen tak, že imigranti budou do EU vpouštění a přerozdělováni i do zemí, které je nechtějí.
Na jednání Rady pak během víkendu navázalo jednání Vysoké představitelky EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federiky Mogheriniové s představiteli Africké unie. Zde už ovšem opět v zaběhaných kolejích. Mogheriniová na místě přislíbila, že do Evropy bude přesídleno až 40 tisíc migrantů, kteří uvízli v detenčních centrech na území Libye, pokud budou splňovat podmínky pro udělení azylu. Podle UNHCR je v Libyi jako žadatelé o azyl registrováno 44.306 lidí.
Mogheriniová to Afričanům a UNHCR přislíbila, ačkoliv pro to neměla od Rady mandát. Je to stejná situace jako v roce 2015, kdy neměla německá kancléřka Angela Merkelová (CDU) žádné oprávnění k pozvání migrantů do Německa, které bylo v rozporu s platnou Dublinskou dohodou. I přes – na konferenci dojednanou – dohodu mezi UNHCR, libyjskou vládou a ostatními frakcemi, které ovládají různé části země, že do země původu bude vráceno 15 tisíc migrantů zadržovaných v detenčních centrech, tak hrozí vyvolání další a ještě silnější vlny migrace do Evropy. Podle Mezinárodní organizace pro migraci je totiž v Libyi 416.556 migrantů, z nichž 60 % je ze subsaharské Afriky, 32 % z jiných severoafrických zemí a okolo 7 % z Asie a z Blízkého východu. V případě transferu 40 tisíc azylantů do Evropy se lze důvodně obávat, že i z dalších migrantů se rychle stanou žadatelé o azyl, kteří se budou domáhat přesídlení do EU.
Oběma jednáním předcházela silná mediální masáž. Před schůzkou Rady předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker před novináři přednesl emotivní projev o tom, jak soucítí s desítkami tisíc migrantů trpících na cestě do Evropy, a jak by jim chtěl pomoci. Zapomněl ovšem jako vždy dodat, že na úkor Evropanů, kteří se mu skládají ze svých daní na plat. A jejich bezpečnosti, která by příchodem dalších tisíců migrantů byla opět zhoršena. A že je to jako daňové poplatníky má stát další peníze, které by na pobyt migrantů bylo nutno vynaložit.
V úterý zveřejnila svoji velmi kritickou zprávu nevládní nezisková organizace Amnesty International (AI). Ve své zprávě o situaci v detenčních centrech v Libyi obvinila vlády evropských států z odpovědnosti za násilnosti, které jsou na migrantech v Libyi páchány. AI kritizuje Libyi za to, že se nepovažuje za smluvní stranu Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, a že má ve svém trestním právu zakotven trestný čin neoprávněného vstupu na území státu. Tento trestný čin není v trestních předpisech evropských zemí zakotven. Libyjské orgány podle něj mají právo ilegálního migranta zadržet a to dokonce i násilnými prostředky, včetně použití střelných zbraní. Ilegální imigrant pak může být v Libyi z rozhodnutí soudu buď násilně deportován, nebo i uvězněn. Ve většině případů je však realita taková, že migranti jsou zadržování v detenčních centrech, kde čekají na soud, nebo „správní“ rozhodnutí o svém dalším osudu.
Tato praxe je podle AI v rozporu s článkem 31 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, který smluvní státy zavazuje, že „nebudou stíhat pro nezákonný vstup do země nebo přítomnost v zemi u takových uprchlíků, kteří přicházejí přímo z území, kde by jejich život nebo svoboda byly ohroženy, nebo vstoupí či jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.“. I tato Úmluva však v článku 31 odstavec 2 dává smluvní stranám právo „omezit u uprchlíků svobodu pohybu do doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno, nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. Což Libyjci provádějí. Stejně jako třeba ČR nebo další evropské země. Rozdíl je však v tom, jaké v tamních detenčních centrech panují podmínky. Ty jsou však úměrné tomu, že země je zničena v důsledku občanské války, která v zemi probíhala od roku 2011, kdy islamističtí povstalci s pomocí bombardování vládních vojsk letadly Velké Británie, Francie a USA svrhli režim plukovníka Muammara Kaddáfího. Občanská válka probíhala s přestávkami až do letošního února, kdy bylo dohodnuto v Paříži příměří mezi hlavními stranami sporu.
Úmluva, kterou Libye není právně vázána, však zároveň požaduje, aby „smluvní státy poskytly uprchlíkům všechny potřebné prostředky k získání povolení vstupu do jiné země“. Což Libyjci nečiní. Země je fakticky rozdělena do řady území. V Tripolisu a okolí vládne vláda, která sama sebe označuje jako vládu národní jednoty. V jejím čele stojí premiér Faíz Sarrádž. Tuto vládu diplomaticky uznávají západní státy. Východní část země, včetně ropných polí v okolí města Benghází, ovládá společně tzv. Parlament, který byl zvolen v roce 2014, a vojska generála Chalífy Haftara, který byl na místo vrchního velitele armády ustanoven Parlamentem. Tato strana sice není oficiálně mezinárodně uznávána, ovšem spolupracuje a obchoduje s ní Rusko. Při cestě ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov na bojiště k Sýrii generál Haftar navštívil její palubu a vedl s představiteli ruské armády důvěrné rozhovory. Zveřejněno z nich bylo to, že se měly týkat pomoci Ruska v boji s Islámským státem v Libyi. Letos však ruský koncern Rosněft podepsal s Haftarovou vládou a s Parlamentem dohodu o pomoci při rekonstrukci těžebních kapacit na Kyrenaice a o podílu na těžbě ropy v této oblasti. Tisíce kilometrů čtverečních mezi východem a západem země jsou pak ještě pod kontrolou různých kmenových ozbrojených milicí a zčásti i Islámského státu. Udává se, že Libye je takto rozdělena na 26 území. Tyto milice však často spíše než jako armáda se chovají jako ozbrojené loupeživé bandy. Kritika za jejich chování na hlavy „vlády“ nebo „Parlamentu“, které jim fakticky nevelí, ani je nemají jak ovládat, je zcela nesmyslná.
AI navíc ve své zprávě kritizuje i EU a její členské státy za podporu všech frakcí v zemi v politice zadržování imigrantů. EU i v tomto případě, podobě jako v dohodě s Tureckem, zvolila politiku „výpalného“ a „korupce“. Libyjské vládě, ale i Parlamentu a jednotlivým kmenovým guerillám platí za to, že migranty zadržují a neposílají je do EU. Některé členské státy, jako např. Itálie, navíc Libyjcům poskytly i materiální vybavení, hlídkové lodě, s jejichž pomocí mají být migranti pokoušející se o překonání Středozemního moře zachycování a vraceni do Libye.
Zde je ovšem nutno dodat, že na libyjské i na italské straně Středozemního moře vládnou – kromě legálních úřadů a „úřadů“, které za legální prohlásily samy sebe – i vyloženě zločinecké gangy. A které navíc mají státní správu a bezpečnostní složky zkorumpované a „prolezlé“ svými lidmi. Na italské straně to jsou různé odnože mafie, která se kromě klasické kriminality, jako je obchod s drogami a se zbraněmi, vybíraní výpalného, samozřejmě zabývá i kořistěním z prostituce, obchodováním s lidmi. Včetně migrantů. Mafie prostě dělá to, co jí zrovna nejvíce nese. A migrační byznys dnes, díky počtům migrantů, dosahuje obratu v miliardách dolarů.
Amnesty International ve své zprávě kritizuje libyjské orgány za to, že spolupracují s pašeráky a že imigranty zadržují za účelem dalšího vydírání výkupného od rodinných příslušníků. Ve zprávě uvádí případy, kdy migrant byl propuštěn z detenčního centra do rukou pašeráků nebo neziskových organizací, které často dělají stejnou „práci“ jako pašeráci lidí, teprve poté, kdy za něj rodinní příslušníci zaplatili výpalné nějakému kriminálnímu gangu nebo rovnou představitelům „úřadů“. Ovšem to, že i italské úřady a bezpečnostní složky jsou od mafiánů zkorumpované k tomu, aby při příjezdu migrantů „hleděly jinam“, zpráva AI jaksi zamlčuje. Stejně jako to, že firmy v rukou italských mafiánů získávají nemalé příjmy za ubytování migrantů a za další služby, které jim platí stát.
Zveřejnění kritické zprávy Amnesty International nebylo na úterý před Evropskou radou načasováno náhodně. Mělo zvýšit tlak veřejného mínění na přijetí reformy azylového práva EU známého jako Dublin IV. Zde je však nutné uvést, že ani AI není v tomto případě jen nestranným pozorovatelem. Stejně jako řada dalších nevládních neziskových organizací se za peníze z grantů Nadace pro otevřenou společnost miliardáře George Sorose podílí na organizování migrační tsunami do EU. Podle návrhu Evropské komise, jejichž hlasování bylo odloženo na příští rok, by i do jejích rukou a do rukou dalších nevládních neziskových organizací, mohla přejít značná část dnešních pravomoci členský států při regulaci migrace. V tomto případě spíše deregulaci. Po schválení reformního balíku Dublin IV. by navíc její pobočky mohly značně profitovat z právních služeb, které by podle návrhu nařízení EU měly státy hradit státy migrantům při azylových správních a soudních řízeních.
Politika EU tak značně připomíná postup Byzantské říše těsně před jejím zánikem. Tato říše – u nás též známa jako Východořímská říše – utrpěla v roce 1071 v bitvě u Mantzikertu drtivou vojenskou porážku od seldžuckých Turků. V důsledku toho jim musela odstoupit větší část Malé Asie. Stát, stejně armáda, již tehdy byly ve značném stádiu rozkladu. V důsledku vzájemných vnitřních bojů různých oligarchických skupin a korupce, jejíž rozměr později vstoupil do dějin v podobě pojmu „byzantinská korupce“. Od této porážky říše s hlavním městem Konstantinopolí ve vztahu k muslimům uplatňovala politiku placení výpalného. Tehdy nazývaného „tributum pacis“, neboli „daň z míru“. Její placení ovšem říši ještě více vyčerpávalo, takže časem musela muslimům odstupovat další a další území. Některé části říše si ostatně Turci vzali vojenskou silou sami. Po letech, kdy říše vyklidila ve prospěch islámu většinu svého území, požádala v roce 1204 o vojenskou pomoc křižáky ze Západu. Ti ji však místo pomoci vyplenili, a pak sami odtáhli zpět. V důsledku toho se postup Turků ještě více urychlil. Říše pak definitivně zanikla v roce 1453 dobytím Konstantinopole Turky. Dnes toto město známe jako Istanbul.
Pokud má evropská civilizace přežít a nebýt pohlcena či později vyhlazena muslimskou či africkou kulturou, tak by se Evropa a její státy měly konečně vzchopit ke své vlastní obraně. A ne donekonečna platit někomu výpalné – které navíc stejně nefunguje. I při režimu dohod s různými frakcemi v Libyi, které EU a členské státy platí za zpomalování migračního toku, z této země jen letos do Itálie doplulo více než 700 tisíc žadatelů o azyl.
Řešením by bylo vyslat na geostacionární oběžnou dráhu několik špionážních satelitů, které by hlídaly kritická místa hranic. Dnes lze za přibližně 1 miliardu dolarů (asi 21 miliard Kč) koupit na běžném civilním trhu satelit s rozlišovací schopností 30 cm. Takový si může koupit i dostatečně movitá firma nebo i jednotlivec. Na vojenském trhu, kam samozřejmě evropské státy státy mají přístup, lze zhruba za pětinásobek pořídit i satelity s rozlišovací schopností 5 cm. Jejich vynesení lze u ruského Roskosmosu koupit za 60 milionů dolarů (asi 1,2 miliardy Kč). Evropská vesmírná agentura ESA uvádí cenu kolem 100 milionů dolarů (asi 2,1 miliardy Kč) za vynesení satelitu na oběžnou dráhu, kde obíhá se zemí synchronně, takže jakoby visí nad určitým místem. Ve srovnání s tím, že jen Německo plánuje na péči o uprchlíky do roku 2020 vydat 100 miliard eur (asi 2,7 bilionu korun), by byly výdaje na pořízení zařízení sledujících provoz na kritických místech hranic „pakatelem“. S jejich pomocí by bylo možné zadržet a vrátit nejen do Libye každou loď s ilegálními migranty.
Mnohé evropské státy v posledních dvaceti letech výrazně redukovaly své vojenské kapacity. Společně jich však stále mají dost, aby mohly zorganizovat společné vojenské hlídky na vnějších hranicích Schengenu. Při zorganizování systému rotací armádních složek všech členských států EU stále ještě Evropané mají dost vojenských sil k rozbití a k odražení migrační tsunami. To co chybí je však – politická vůle. Rozkaz k nástupu vojáků na hranice totiž mohou dát pouze politici. A to se bohužel asi nestane do doby, než odejde současná garnitura západoevropských „lídrů“. Od předsedy Evropské komise Junckera, přezdívaného pro sklony k alkoholismu „Eurojelcin“, až po německou kancléřku Merkelovou, která je pro své vítačství a pozvání migrantů do Evropy mezi muslimy přezdívána „Mutti Angela“.
Příslibem lepších časů by v tomto směru mohla být nová rakouská vláda lidovců a Svobodných na čele s kancléřem Sebastianem Kurzem (OVP). Ministerstva vnitra, obrany i zahraničí by v ní, podle o víkendu uzavřené koaliční dohody, měli obsadit zástupci protimigrační strany Svobodných. Vláda by podle prohlášení koaličních stran chtěla k deportacím ilegálních imigrantů nasadit i armádu a její letadla. V otázkách migrace z mimoevropských zemí hodlá vláda prosazovat politiku jejího potlačení. „Až na nulu,“ řekl v neděli po závěru koaličních jednání budoucí rakouský kancléř Kurz.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
