Na začátku besedy se Radko Mokryk věnoval historii Ukrajiny: „Hladomor 1932–1933 přináší obrovské změny etnického složení regionu. Podle různých údajů minimálně tři miliony lidí na východě Ukrajiny umírají hladem. Různí odborníci to odhadují místy až na deset milionů. Myslím, že ta pravda je někde uprostřed, ale každopádně jde o obrovský počet obětí na životech. Dnes se diskutuje o tom, zda šlo o cílevědomou genocidu ukrajinského národa.“ Mezi státy, které oficiálně uznaly hladomor za genocidu Ukrajinců, byla například Austrálie, pobaltské státy, Gruzie, Kanada, Polsko či Portugalsko, uvedl host a dodal, že před několika dny to byl desátý stát – USA. „Česká republika to má zatím tak, že uznala zločiny stalinismu, ale neexistuje tady dokument, že šlo o cílevědomé zničení Ukrajinců. Tehdy se mění obyvatelstvo. Přijíždějí noví obyvatelé, především z Ruska.“ Za doby Sovětského svazu je ukrajinština potlačována.

Jak se z ideologa stal oligarcha

V devadesátých letech se podle Mokryka mění Československo, Polsko, „…ale na Ukrajině a v jiných republikách SSSR se elity v podstatě nemění. Prvním prezidentem Ukrajiny se stává Leonid Kravčuk, což byl jeden z hlavních ideologů komunistické strany. Země prožívá velmi složitá devadesátá léta, v Donbasu se průmysl dostává do rukou oligarchů. Představa je, že pokud je ten místní oligarcha, majitel podniku, poskytuje práci, tak se politika moc neřeší. Donbas je v rukou především Rinata Achmetova. Většinový názor je – ano, krade se, mohlo by být více peněz, ale je tady práce. A za Janukovyče též, protože pochází nedaleko Doněcku. Je doloženo, že byl dvakrát trestně stíhán ještě jako mladistvý, ukradl někomu čepici, a to se snažili pak nějak zahladit, když se stával premiérem a později prezidentem. Jeho politika je velmi proruská,“ zdůraznil Mokryk. „Obecně tento region, ale i Ukrajina v devadesátých letech vnímá Rusko jako spřátelený stát. Jsou tam historické, rodinné vazby. Janukovyč ale porušuje všechny možné hranice.“

Na Krymu Rusy nechtěli

Po rozpadu Sovětského svazu podle mladého Ukrajince na Krymu zůstávala černomořská flotila Ruské federace. „Byla podepsána dohoda, že ještě dvacet let tam základna ruské armády zůstane. A Janukovyč, jakmile se stal prezidentem, první, co udělal, prodloužil tuto smlouvu, když už všichni očekávali její konec. Podepsal další smlouvu na několik desítek let. To měl tehdy Putin pauzu, tehdy byl v Rusku prezidentem Medveděv.
A ještě k podle Mokryka takzvanému referendu: „Když vstoupila ruská vojska na Krym, proběhlo hlasování. Propagace probíhala v tom smyslu – buď hlasujete pro Rusko, nebo tady máte fašisty. Na druhou stranu podle údajů krymských Tatarů se hlasování zúčastnilo 32 procent obyvatel Krymu. To, že to je samo o sobě nelegitimní, je, i že tam již byla ruská armáda. Účast byla opravdu minimální.“ A přesto se stala anexe Krymu a jeho připojení k Ruské federaci podle Mokryka realitou.
Krym se podle přednášejícího změnil. „Řada krymských Tatarů je ve věznicích, probíhá spousta politických procesů a jsou od začátku bráni jako nepřátelé. Po anexi tam přijelo tisíce ruských občanů, především vojáků, a stala se z toho jakási vojenská základna. Informace se ani nedostanou k novinářům. I ty největší noviny, normální novináři to prostě nechali stranou,“ posteskl si Ukrajinec. „V Doněcku neexistuje něco jako zákon – kdo má pušku, ten má pravdu. Těžko vám někdo řekne, že by chtěl zpátky na Ukrajinu. To prostě nejde. Opravdový odborník nebo novinář by měl jít více do hloubky a nejen to, jak proběhlo hlasování. V Sevastopolu hlasovalo nějakých 98 procent pro prezidenta. Tak to se mi už zdá směšné.“ Nejde prý o jasné dezinformace, ale jde o  zkreslený obraz. „Bohužel tendence ukazovat stav z více stran není.“