V době, kdy Vojenskému zpravodajství šéfoval Ondrej Páleník, tedy od roku 2007 do loňska, se některým novinářům zaměřeným na resort obrany děly dost podivné věci. Všichni, které redakce ParlamentníchListů.cz oslovila, ale velmi opatrně váží slova, protože, jak sami říkají: „Nic nemůžeme dokázat.“

Kauza Gazdík

Jediná doložená událost je, že zpravodajci sbírali materiály na tehdejšího redaktora Mladé fronty Dnes Jana Gazdíka. V roce 2009 na internetovém serveru Radiožurnálu napsali pod titulkem „Agenti chtěli zdiskreditovat novináře“, že vojenská tajná služba je podezřelá, že se podílela na diskreditaci novináře, který se zabýval minulostí ministra obrany Martina Bartáka. Na Nejvyšší státní zastupitelství totiž dlouho předtím dorazilo udání, že je Gazdík spícím agentem třetí mocnosti napojeným na vlivné osoby z několika ministerstev. Při pozdějším vyšetřování se přišlo na to, že materiály přiložené k udání jsou totožné s těmi, které na pražském krajském vojenském velitelství o něco dříve vyzvedávali příslušníci Vojenského zpravodajství.

A o čem Gazdík tehdy psal? O kontroverzním Rusovi Andreji Korpljakovovi a jeho vazbách na bezpečnostního šéfa vsetínské zbrojovky Viktora Labského a možném napojení na náměstka ministra obrany Martina Bartáka. „Pro mě je to uzavřená kapitola,“ říká pro ParlamentníListy.cz současný redaktor internetového zpravodajského serveru Aktuálně.cz a online deníku Insider Jan Gazdík. Policie sice jeho kauzu prošetřovala, ale vyznělo to do ztracena.

„Měl jsem být podle anonymního udání agentem jakési třetí mocnosti, který dělá vše pro to, aby na našem území nebyl umístěn americký radar. Kdyby si ale někdo přečetl mé články ohledně radaru, zjistil by opak. Udáním se podle všeho zabývala dokonce BIS, pak Vojenské zpravodajství a následně mě Ondrej Páleník pozval na kávu a vysvětlil mi, proč to dělali, a omluvil se. Dospěli prý k předem tušenému závěru, že špion nejsem, a že se jen museli ze zákona trestním oznámením zabývat. Mohu jen spekulovat, kdo mě chtěl takovou pitomostí diskreditovat či zastrašovat. Samozřejmě, že si o tom ale myslím své,“ říká. Dále se ve vzpomínkách rýpat nechce, protože šlo sice o nepříjemné chvilky, ale nic tak zásadního se mu nestalo.