Jak se z chladného Finska jeví role Miloše Zemana v české politice po nástupu do prezidentské funkce? Budeme jednou jeho zvolení považovat za zásadní mezník v historii České republiky?
Z chladného Finska se snažím vidět věci pokud možno s chladnou hlavou. Zeman kandidoval s určitým programem, který se dnes snaží realizovat. Od počátku říkal, že bude aktivní prezident a že odmítá být „fíkus v rohu“ nebo „stroj na podpisy“. V tomto ohledu Zeman zatím svoje sliby a představy, se kterými byl zvolen, víceméně plní. Osobně to pro mě není velké překvapení.
Pokud se na věci podíváme z jeho hlediska: Byl zvolen prezidentem s určitou představou a logicky považuje skutečnost, že byl zvolen za projev podpory této představě. Kromě toho kandidoval v určitém kontextu. Ten bych stručně charakterizovala jako naprostý úpadek české pravice, která ukázala po roce 2006, že ve skutečnosti nemá schopnosti na to řídit zemi. Konkrétně Nečasova vláda nepochopila svůj hlavní úkol, kterým mělo být zmírňování dopadů pokračující hospodářské krize a ne prostoduché realizování neoliberálních formulek a vzorečků.
Naopak, vláda dopady svými „reformami“ programově zhoršovala a podílela se na zhoršování životní úrovně v ČR, včetně pauperizace těch nejslabších. Zeman se proto logicky jevil jako určitá ad hoc alternativa a hlas pro Schwarzenberga jako projev souhlasu s touto vládou.
Pro historika je samozřejmě velmi těžké odhadovat budoucnost. Myslím, že se Miloš Zeman do učebnic dějepisu dostane jako jeden ze tří významných politiků prvních 30 let po pádu Berlínské zdi. Jestli ale bude jeho prezidentství hodnoceno jako „zásadní mezník“, je velmi těžké říci. To bude velmi záviset z jakého kontextu bude Zeman hodnocen a také na tom, jak se bude jeho role vyvíjet v nejbližších letech. Minimálně bude figurovat jako první přímo zvolený prezident ČR.
Psali jsme:
Připomenu ale, že slavný otec vlasti Karel IV. se v politice neštítil ničeho, včetně lhaní a podvodů, obojí bylo z tehdejšího i dnešního hlediska problematické, přesto je dnes považován za nejvýznamnějšího Čecha po Masarykovi. Nevím, jak bude hodnocen Zeman. Jen se tím snažím říci, že v historickém hodnocení se většinou hodnotí celkově to, co konkrétní politik udělal pro svojí zemi a až potom jak toho dosahoval. Na to "jak" se pak velmi často zapomene.
Ing. Miloš Zeman
Z dnešního pohledu ale vnímám Zemanovo prezidentství jako pokus o kontinuitu s masarykovským viděním a praxí – Masaryk byl velmi aktivní prezident a po celou dobu ve funkci plně využíval československé ústavy z roku 1920, která mu dávala právo jmenovat premiéra. Ne vždy tak Masaryk činil po dohodě s politickými stranami v parlamentu.
Často ve svých článcích kritizujete česká média například za to, jak se staví k Zemanovi. Stručně řečeno píšete, že nafukují jeho chyby, nedostatky, neúspěchy a zaváhání… A jeho soupeřům a protivníkům, například Karlu Schwarzenbergovi a Miroslavu Kalouskovi, pomáhají. Proč tomu tak podle Vás je?
Zeman je vnímán jako levicový prezident. Nebudu teď komentovat to, jestli má skutečně autenticky levicové názory a nebo jestli se jedná jenom o určitou symbolickou nálepku. Česká společnost a její média dlouhodobě reagují velmi nevyrovnaně na levici u moci. Bylo tomu například v roce 1998, kdy ODS v médiích „mobilizovala“ proti absurdnímu „návratu komunismu“ v podobě vlády ČSSD a Zemana, nebo v roce 2006, kdy M. Topolánek v televizi tvrdil, že Paroubek chystá „nový únor 1948“. Dnes se zase mobilizuje proti levicovému prezidentovi.
Foto: Veronika Sušová-Salminen
Levicovost není prostě vnímána jako něco zcela normálního a legitimního a odsud plyne asymetrický postoj mnoha médií k Zemanovým chybám. Je to otázka postkomunistického dědictví a ideologie antikomunismu, která z levice udělala v podstatě totalitní politickou orientaci a tváří se, že skutečná demokracie je pravicová.
Psali jsme:
Jako příklad uvedu otázku stále omílané opoziční smlouvy, která je Zemanovi vyčítána. Jejím spoluautorem byl Václav Klaus, který byl 10 let prezidentem republiky. Kde byla média tehdy a proč je i dnes Klaus v rámci kritiky Zemana jaksi neviditelný? Jistě je dobré upozorňovat na tyto skutečnosti, ale není možné pořád a dokola kritizovat výběrově jenom Zemana a vytrhávat věci a problémy z kontextu. Navíc u Zemana je možné sledovat velmi silný emoční náboj, kterým novináři vytváří mediální obraz prezidenta, která je „smotkem“ negativních emocí – mocichtivosti a pomsty, čemuž má prý podřizovat absolutně všechno. Taková práce je velmi nedůvěryhodná. Dnešní média kritizují Zemana jako zadrhlá deska, což působí, jako kdyby jim šlo spíš o propagandu než o novinářskou práci a objektivní hodnocení.
V jakém stavu jsou česká média? Podle některých pozorovatelů dochází už od 2. kola prezidentské volby k odcizení redakcí sedících v Praze a konzumentů médií, zejména z venkova. Kde se stala chyba?
Obecně myslím, že na tom nejsou dobře. Chybí jim názorová různost a snaha o objektivní a kompetentní informování čtenářů bez toho, aby očividně až hloupě nestranila jednomu politickému názoru. Dokonce mám někdy dojem, že v nich pracují lidé, kteří nemají potuchy o tom, co je to politika a nebo jak funguje společnost. V případě prezidentských voleb většina médii vedla volební kampaň, což znamenalo, že nekriticky stranila jednomu z obou kandidátů a podílela se na hysterické dehonestaci druhého. Kampaň pak vedla k prohloubení už existující polarizace.
Je třeba si uvědomit, že ač je polarizace ve společnosti dnes důsledek sociálních a ekonomických faktorů, média jí dávají symbolickou a kulturní dimenzi, například v podobě kontrastování „lidového“ Zemana a „kosmopolitního“ Schwarzenberga. Odcizení, o kterém mluvíte, samozřejmě nedělá dobrou vizitku médiím, protože ta by měla naopak mít dobré povědomí o životě i názorech mimo Prahu. Je zřejmě projevem toho, že se pražské redakce (tak jako český parlament) ocitly ve slonovinové věži, v zajetí své vlastní politické orientace a životního stylu.
Psali jsme:
Nedávno jste publikovala obsáhlou analýzu, ve které jste se věnovala tvrzení Miroslava Kalouska, že Zeman zavádí v Česku „putinovský režim“. Jak se Vám coby historičce orientované mimo jiné na dějiny Ruska poslouchá toto přirovnání?
Ano, ten článek bral tak trochu ad absurdum Kalouskovo přirovnání, že extenzivní interpretace prezidentovy kompetence jmenovat premiérem kohokoliv i bez porady s parlamentními stranami je cestou k putinismu. Vadilo mi, že česká média zase takové přirovnání jenom přijala, ale neověřila si, do jaké míry je v pořádku nebo do jaké míry jde jenom o lacinou nálepkující manipulaci. Pan Kalousek a řada dalších politiků dnes totiž na běžícím páse produkují různé propagandistické termíny, kterými matou veřejnost, a média jim k tomu dělají hlásnou troubu.
To srovnání strukturálně vůbec nesedí a je zcela vytržené z kontextu. Putinův režim v Rusku je výsledkem zcela specifického vývoje a je v podstatě záležitostí konsolidace státu po rozpadu SSSR a šokové terapii. Stát se v Rusku po roce 1993 v podstatě rozpadal, takže běžný občan byl konfrontován se situací, kdy se nebylo možné spolehnout na absolutně žádné veřejné služby, vynutitelnost práva a právní ochranu, dostupnost zdravotní péče, nebo vyplácení mezd nebo penzí atp.
Psali jsme:
Putin skutečně Rusko do značné míry zkonsolidoval a dnes využívá oné zkušenosti k tomu, aby se udržel u moci. Putinismus ale není návodem na silné prezidentství, protože se od silného prezidentství odvíjí. Sám ho nikdy nevytvořil, dal mu maximálně konkrétní náplň. K tomu, aby se mohlo mluvit o Zemanovi jako Putinovi, by musela být podstatně změněna česká ústava a Zeman by musel mít po ruce velmi silnou prezidentskou stranu v parlamentu, který by tím ovládal, musel by přetransformovat kancelář prezidenta v další centrum výkonné moci, které by fungovalo paralelně s vládou, která by měla převážně technický charakter a byla by závislá na prezidentovi. Nic z toho se v Česku ale neděje a Zeman se nikde nevyslovil pro takovou zásadní změnu ústavy, aby Česko posunul směrem k praxi v dnešním Rusku a mohl se z něj stát Putin a vládnout autoritativně jako on.
To, že v souladu s Ústavou a v masarykovské tradici jmenuje v situaci, ke které v červnu došlo, svoji vládu, nemá ale nic společného s Putinovým režimem. Zeman prostě jenom využil možnosti, kterou mu Ústava dala. To je umění politiky. Navíc, hned prohlásil, že svoje jednání vidí jako cestu k předčasným volbám. Je možné ho podezírat z toho, že v jeho zájmu bylo pokračování Rusnokovy vlády co nejdéle, ale je nutné brát vážně i to, že o předčasných volbách a jejich vyvolání mluvil už v momentě jmenování Rusnoka. To první je ale spekulace, a to druhé fakt, který prezident jasně řekl.
Strašidlo „putinovského Ruska“ se zřejmě stane jedním z témat předvolebního boje v České republice, přinejmenším ze strany TOP 09. Jak se díváte na Schwarzenbergovo zdůrazňování lidských práv v Rusku, které nadřazuje nad snahou zajistit intenzivnější ekonomické vztahy? Co se v Čechách o Rusku neříká, ale říkat by se mělo?
Rusko je země, která má velmi tragickou historii a celou řadu problémů. K těm největším patří velké sociální nerovnosti mezi lidmi a regiony, které mají někdy až extrémní podobu. V podstatě by se dalo říct, že Rusko je dnes paradoxně „dokonalou“ radikálně-kapitalistickou společností, kde platí, že kdo má peníze, má všechno a kdo je nemá, má prostě smůlu. Tyto nerovnosti jsou dnes už vesměs důsledkem tzv. postsovětské transformace, pochybné privatizace a korupční praxe.
Pokud budeme lidská práva chápat celistvě, a nikoliv jen jako vybraná práva politická nebo menšinová, ale také jako právo na důstojný život nebo právo na určitou kvalitu života, jsou v Rusku porušována na každodenní bázi. Nejvíce právě v oblasti důstojného života, sociálních práv a kvality života. V tom ale Rusko není ojedinělé. Například my bychom se měli zamyslet nad tím, jestli životní podmínky, které se dnes dostávají českým důchodcům, jsou skutečně důstojné? Je to v pořádku, že je tu skupina lidí, kteří dostávají za celoživotní práci a placení daní opravdu bakšiš? Jak je to s lidskými právy romské populace v ČR?
Schwarzenberg byl jen pokračovatelem zahraničně politické linie, která nebyla schopna naleznout ve vztahu s Ruskem určitý bod „normality“ a pragmatismu. To se táhne v podstatě od roku 1993. Mít s Ruskem korektní a pragmatické vztahy neznamená Rusko podceňovat a nebo ignorovat to, že se jedná o zemi s imperiální tradicí. V dnešní diskuzi o tom, jestli Zeman „táhne“ Česko na Východ, je fascinující, jak moc se ignoruje české členství v EU a NATO.
Mám dojem, že především na to první jsme díky práci posledních dvou pravicových vlád zcela rezignovali. Česko je v EU neaktivní, nepodílí se nijak na tamním dění a nesnaží se věci ovlivňovat při jejich vzniku, ale jen trapně protestuje při schvalování. Nemá v EU žádné stabilní spojence a navíc se ukazuje, že je zcela nekompetentní při využívání evropských peněz. V případě NATO sice aktivně sponzorujeme vojenské akce bývalých koloniálních velmocí (např. v Mali), ale evidentně nikdo z ČR nevěří tomu, že by nás NATO před „Východem“ ochránilo. Pravicoví politici jako M. Kalousek rozhodně ne, což je na pováženou. Vyprávěním o importu Putina se tu prostě mlží a zneužívá iracionálních fóbii, neznalostí, předsudků a národních traumat týkajících se Ruska, respektive Sovětského svazu.
Nadřazování otázky lidských práv např. v Rusku nad ekonomickými zájmy ČR v jistém smyslu popírá princip národního zájmu. Ten je přece definován nikoliv přeshraničně, ale hranicemi země, které se týká. Morálním principem je přitom dobro dané země a jejích občanů. V Rusku jsou pro české firmy ekonomické příležitosti a navíc máme v Rusku velice dobré jméno. Na československé výrobky se tam vzpomíná s nostalgií a jsou považovány za kvalitní. Je hloupost toho nevyužít už jen proto, že když to neuděláme my, udělají to jiní. Velkým obchodním partnerem Ruska je například Nizozemsko, které otázku lidských práv zřejmě neřeší.
Ideálním stavem pro ČR by tedy mohla být aktivní evropská politika, popř. evropská obranná politika, a přitom pragmatické, i když opatrné, vztahy s Ruskem především v ekonomické oblasti. K tomu je ale potřeba nemít fóbické postoje a mít samostatnou zahraniční politiku, nikoliv být klonem USA. Ostatně Miloš Zeman se několikrát a opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že by si přál, aby se Rusko v horizontu 20-30 let stalo členem Evropské unie, což spíš vypadá na to, že v něm vidí potenciálně demokratickou zemi, která by splnila kritéria vstupu do EU, a nikoliv autoritářský model ke kopírování.
Jak se vyrovnáváte s argumentací pravicových stran, že Miloš Zeman nadstandardně rozšiřuje svou moc, překračuje ústavní zvyklosti, ignoroval legitimní většinu v Poslanecké sněmovně, hrubě uráží politické protivníky a soustřeďuje kolem sebe lidi napojené na ekonomické skupiny… třeba navázané na Rusko?
V posledních dvou měsících se v ČR rozhořel otevřený konflikt mezi prezidentem a politickými stranami v parlamentu. Je samozřejmě logické, že v mocenském sporu obě strany nějak argumentují a jde jim o to získat navrch a ospravedlnit si tak svoje zájmy. K tomu se v českém politickém prostředí často používá vulgární, emotivní slovník a zavádějící argumenty.
Zeman opravdu udělal to, že nově interpretoval, respektive vzal doslovně ten paragraf Ústavy, kde má prezident autonomní právo vybrat premiérem kohokoliv podle svého výběru. To opravdu v Ústavě je. Celý ten konflikt se neděje mimo ústavní rámec. Pravice se snažila jeho jednání prostě interpretovat jako něco „mimo“ ústavu a pomohla si nálepkami jako „putinismus“ nebo „obrana masarykovské demokracie“, které ale zároveň její politiky usvědčují z elementárních neznalostí.
Jednou ze součástí této argumentace je programové ignorování toho, že Zemanovi skutečně mohlo jít o to najít cestu z bezprostřední a konkrétní krize, která byla očividná a velmi hmatatelná. Tím, že se všechno shodí na prezidenta, využije se jeho image „mocichtivého agenta Putina“, pravice se pokouší rozmělnit skutečnost, že ve svojí politice zcela selhala a navíc, že je tu dnes závažné vyšetřování a pochybnosti o tom, jestli rozhodovací procesy v parlamentu jsou ústavní. Je to tak trochu ve stylu „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Čeští politici programově ignorují otázky důvěry, důvěryhodnosti a odpovědnosti, a dlouhodobě tím devastují českou politiku. Jmenováním vlády pravicové 101 by Zeman zase tyto principy zcela popřel.
V celé pravicové argumentaci jde tedy o to kroky prezidenta znedůvěryhodnit a přitom odvést pozornost od jejích bezprostředních selhání. Občana nakonec ale nejvíc zajímá to, co je v daný moment a bezprostředně zažívá, a ne, co bylo před 10 lety, nebo co by mohlo být. To je realita. K celé dnešní situaci došlo nikoliv proto, že se Zeman chopil nelegálně moci a odvolal vládu, ale proto, že pravicová vláda zkolabovala pod tíhou svých vlastních chyb. Lustrování Zemanova okolí je sice zajímavé, ale nemá se sporem kolem jmenování vlády v podstatě nic společného. Je to umělé zacyklení diskuze, které nutí voliče být neustále konfrontován s otázkou kdo a co je vlastně horší z jakéhosi pseudomorálního hlediska, ale nic to neříká o podstatě sporu ani o tom, kdo krizi způsobil a jak z ní ven.
Přitom to, co se vytýká Zemanovi, se dá vytknout skoro všem českým politikům. Média by si měla konečně vyjasnit, jestli jsou opravdu na straně demokracie, a potom by měla tvrdě kritizovat nejen prezidenta, ale celou českou politickou třídu, její styky do byznysu a lidi v pozadí. Nebo to, jestli opravdu slouží jen určitým zájmům a politikům a v rámci toho exponují tyto problémy jen u někoho.
Psali jsme:
Tvrdíte, že českou politiku do značné míry ovládá kartelová strana. Jak se to projevuje?
Princip kartelové strany, který jsem použila, je termín amerických politologů Richarda Katze a Petera Maira a popisuje situaci faktické spolupráce etablovaných politických stran v parlamentu na základě jejich společného zájmu o to rozdělit si mezi sebou veřejné zdroje a veřejné funkce (či zjednodušeně stát). Tento zájem nahradil skutečnou zájmovou politiku, tedy reprezentování společenských zájmů a obranu veřejného zájmu. Důsledkem je fingovaná opozice a využívaní ideologické konfrontace tak říkajíc na oko k maskování kartelu.
Je to dohoda dvou nebo více klientelistických sítí o neutočení. Ve svých důsledcích to znamená, že pro voliče nejsou žádné skutečné alternativy – programy stran jsou velmi často jenom marketingové produkty, ale nic z nich pro voliče vlastně nevyplývá. Volič dnes nemá záruku, že levicově se tvářící strana bude opravdu dělat levicovou politiku a naopak, právě proto, že strany opustily od politiky zájmů, popřípadě jsou schopny respektovat jenom zájmy těch mocných a bohatých, kteří mají vliv.
Občan tak jenom rozhoduje o tom, jak budou síly v rámci kartelu rozděleny (např. pomocí volebních hlasů). Politický boj se tak vede o to, kdo získá v rámci kartelu nejvíc. Je to situace, která popisuje, nebo se snaží popsat důsledek nahrazení skutečné zájmové politiky, která vychází ze společnosti, politikou stranických zájmů, které existují de fakto mimo občana.
Pokud by český volič dokázal odhlédnout od emocí, zkratkovitých obrazů typu „viróza“ či „spící kníže“, zášti a osobních sympatií a antipatií – jaké otázky by si měl klást během volební kampaně, aby si dobře vybral? Co by měl požadovat od svých politiků? Očekáváte, že média mu poskytnou objektivní a vyváženou „potravu“, podle které se bude moci rozhodnout?
Zjednodušené kontrastování buď a nebo, černý a bílý nikdy nemůže pojmout realitu jako celek. Voliči bych doporučila zostřit právě v momentě, kdy se mu v rámci volební kampaně nějaká strana nebo politik bude snažit vnucovat takové vidění věcí, protože ho tak chtějí velmi lacině manipulovat. Triky jako „pokud budeš volit nás, budeš volit proti Kalouskovi“ jsou opravdu jen průhledné manipulace.
Dále bych mu doporučila se zaměřit na to jaké kandidáty strany do voleb nasazují. Voliče by mělo zajímat, aby se do sněmovny a k moci nedostávali opakovaně lidé, kteří zklamali, prokázali, že jsou nekompetentní a neschopní a navíc nedůvěryhodní. Nejde jenom o ideologickou afilaci, tedy to, že někdo má nějaké hodnoty (pravicové a levicové) a tedy, že mu dám automaticky hlas. Teď by byl nejvyšší čas začít na strany vytvářet veřejný tlak tímto směrem – pokud strany nasadí do voleb zase nedůvěryhodné kandidáty a politiky, co zklamali, potom zcela jasně nemají kompetence k tomu vládnout a nejsou schopny sebereflexe. Osobně bych zvláště velkou personální obrodu očekávala od české pravice.
Na druhou stranu bych varovala před dalšími „mediálními protest-produkty“ a la VV, které dnes chystají Babiš nebo Okamura. Tíhnutí k populismu je jedním z důsledků kartelové strany, protože voliči zoufale vyhledávají politické subjekty, které by mohly mít zdánlivý potenciál ke změně.
Nejde ale jenom o nové tváře, ale o to snažit se všímat si způsobů argumentace politiků. Doporučuji opravdu střízlivost v momentě, kdy nějaký politik začne argumentovat strašením o návratu minulosti v podobě komunismu nebo o geopolitickém cestování na „Východ“ atp. To jsou naprosto zcestné a hloupé argumenty. Mnohem důležitější je vidět, jestli programy politických stran a názory jejich kandidátů reprezentují zájmy svých potenciálních voličů a jestli mají vůbec povědomí o veřejném zájmu.
Pokud bude dosavadní praxe médii pokračovat, potom nelze očekávat, že by média byla schopna poskytnout čtenářům a voličům vyvážené informace. Naopak očekávám další vlnu kampaně, která bude nejspíš emotivní, protože se k moci zřejmě dostane levice.
| Mgr. Veronika Sušová-Salminen, Ph.D. je povoláním historička. Vedle moderních dějin Ruska a Střední a Východní Evropy se zajímá také o současnou postkoloniální kritiku, věnuje se též psaní politických analýz. Trvale žije ve Finsku. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
