Líbí se vám název "Letiště Václava Havla"?Anketa
Úvodem pravidelného ohlédnutí se Petr Žantovský věnuje dozvukům eurovoleb a konkrétně některým větám, které proběhly našimi médii, aniž by ke škodě věci vyvolaly nějaké pozastavení. Jedna z nich byla od premiéra Bohuslava Sobotky, jenž prohlásil, že eurovolby u nás vyhrály proevropské strany, což je důkaz toho, že svou práci dělá dobře. Při pohledu na výčet nových českých europoslanců má sice pravdu, ale stejně tak to podle mediálního analytika lze brát jako úplný nesmysl.
„Proč nesmysl? Jednoduše řečeno proto, že euroodmítači zpravidla nešli volit. Těch euroskeptiků u volebních uren bylo opravdu jenom tolik, aby tam dostali své koně ze Svobodných a z ODS. Většina lidí, kteří považují Evropskou unii za zbytečnou insituci, k těmto volbám nešla. Není o tom žádný relevantní výzkum, čili to nemohu tvrdit nějak explicitně, ale mám ze všech signálů tento dojem. A myslím, že docela oprávněně. Čili to, že v eurovolbách u nás vyhrály proevropské strany, jak uvedl pan Sobotka, znamená jenom to, že ti eurohujeři, jak jim říkával Vlastimil Tlustý, byli volebně disciplinovanější,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální odborník Petr Žantovský.
Nasazení známých tváří u proevropských stran zabralo
K tomu, že voliči sociální demokracie, TOP 09 a hnutí ANO přišli k volbám disciplinovaněji, přispěly i známé tváře. „Ukázalo se, že nasazení známých obličejů typu Luďka Niedermayera, Pavla Teličky, pana profesora Kellera a v neposlední řadě Jiřího Pospíšila zabralo u těch lidí, kteří se domnívají, že Evropa v té unijní podobě má nějaký význam. Věta pana premiéra se tak dá přeložit jako absolutní opak. Podobně bych viděl i interpretaci těch nekonečných vlekoucích se debat o obsazení nějakých postů v rámci Evropské unie,“ říká mediální analytik.
Psali jsme:
Připomíná úterní nekonečnou debatu v Událostech komentářích ČT24 o tom, kdo bude šéfem Evropské komise a kdo bude českým eurokomisařem. „Ta debata se táhne napříč všemi médii a je to jedno z politických témat. Ale proč je to jedno z politických témat? Protože novináři přistoupili na nabídku politických stran, které z toho chtěly téma vytvořit. To, že se tady hádáme o nějaká jména Telička, Roithová, Mertlík, také se mluvilo jednu dobu o Zaorálkovi, jsou virtuální debaty. Protože to, kdo bude českým eurokomisařem, je naprosto nepodstatná věc,“ tvrdí Petr Žantovský.
Post českého eurokomisaře je z pohledu EU zcela nulitní
To prý ostatně vidíme na Štefanu Fülem, který momentálně zastává funkci českého eurokomisaře. „Z toho je naprosto zjevné, že ten post je zcela nulitní, bezvýznamný. Koneckonců pan Špidla, nynější šéf poradců pana premiéra, se za celé období svého eurokomisařství nijak neprosadil. Těžko bychom hledali jednu jedinou zásluhu, kdy bychom mohli říct ´Ano, to je nějaké vítězství pana eurokomisaře Špidly, a tím upozornil, že Česká republika má nějakého eurokomisaře´. Ba ne, nic takového se neděje,“ konstatuje mediální odborník.
Vždyť veškeré podstatné rozhodování se děje mezi šéfy Evropské komise a mezi šéfy dominantních evropských zemí, jako jsou Německo a Francie. „A nějaký český eurokomisař je zcela banální postava, která jenom vytváří zdání demokracie. Naše politické strany tím, že vnutily médiím tuto debatu s tím, že je zásadní, kdo je českým eurokomisařem, vytvářejí iluzi vlastní důležitosti. To není o tom, že by politici nevěděli, že to celé je hra na politiku, oni to samozřejmě musí dobře vědět, nejsou to hloupí lidé, ale protože se potřebují udržet na výsluní svých postů a na výsluní mediální pozornosti a veřejnosti, tak z toho téma prostě udělali,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Novináři jsou často i nevědomě služkami politického diktátu
Pro politiky je přece také jednodušší bavit se o tom, kdo bude českým eurokomisařem, než o tom, jaké se budou platit daně. „To bolí a lidi to zajímá tisíckrát víc, ale takové diskusi se politici raději vyhnou a budou debatovat, zda Roithová, nebo Telička. To jsou zástupné agendy, které si nechávají naši novináři vnutit od politiků. Tím ukazují, že má pravdu jak Robert McChesney z levice, tak Brian McNair z pravicového či liberálního pohledu, oba teoretikové médií, když říkají, že novináři jsou v podstatě – možná často i nevědomě – služkami politického diktátu a nabídky politické agendy,“ podotýká mediální analytik.
Ve druhém tématu, které se týká z několika úhlů Ukrajiny, upozorňuje na jednu méně nápadnou, ale velice důležitou okolnost. „Nemůžu nezačít blamáží, která běží na youtube, myslím tu demonstraci Rinata Achmetova, na které se podle České televize měly sejít nějaké statisíce lidí. Ale při správně otočené kameře je vidět, že se jedná o zpola zaplněnou jednu fotbalovou tribunu, takže to byly maximálně stovky lidí. To je docela blamáž, protože naše média z toho vyrobila masový protest Ukrajinců, ale pak bylo docela zřetelné, že pravda je úplně jiná,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Demonstraci proti válce i pravdu o Ukrajině média ignorovala
Vzápětí poukazuje na to, že nasazením kamery v potřebném úhlu a detailu, celku či polocelku lze vytvářet docela pěknou iluzi reality. „To jsme koneckonců viděli i na řadě záběrů z Majdanu i odjinud, kdy jsme měli mít pocit, že celá Ukrajina je na nohou, a přitom v ulici vedle náměstí lidé pomalu nevěděli, že se něco děje. To bylo v počátcích toho demonstrování, kdy média vytvářela propagaci celé té aktivitě, než se rozjela na plné pecky. To jen tak na okraj, jak média umí tu agendu posouvat, posilovat, nebo naopak oslabovat,“ poznamenává mediální odborník a uvádí příklad oslabování, kterého si všiml tento týden u dvou akcí, jež se konaly v Praze a týkaly se Ukrajiny.
RNDr. Luděk Niedermayer
„Šlo o demonstraci proti válce a nacismu a konferenci, která se jmenovala Pravda o Ukrajině. Snažil jsem se opravdu velmi pečlivě prošťourat všemi dostupnými médii a podívat se na to, zda o tom někde nějaká zmínka byla, nebo nebyla. Ale včetně České tiskové kanceláře jsem nenašel informace o tom, že proběhla konference poměrně významně obsazená politology, ekonomy, zahraničními ekonomy, odborníky na evropské právo a podobně, kteří se snažili vyjádřit na téma, co se vlastně děje mezi Ukrajinou a Ruskem, a proč o tom česká média referují tak pokřiveně. O tom žádná zmínka nebyla, stejně jako z toho nebyly reportáže,“ diví se Petr Žantovský.
Člověk v tísni přiveze čtyři zraněné z Majdanu a média se mohou přetrhnout
Stejně tak by očekával, že bude mít nějaký ohlas, když někdo svolá na Staroměstské náměstí v Praze demonstraci proti válce. „Nějak mi chybí česká mediální všímavost a citlivost vůči těmto tématům. Jako by slovo válka patřilo do starého železa, jako by už nehrozila, jako by neexistovala, jako by nás nezajímala. A proč? No protože to svolává nějaká občanská iniciativa a ne třeba pan Babiš nebo někdo takový dominantní. A zase jsme u toho McChesneyho a McNaira, kteří mluví právě o tom, že agenda je skutečně nastolována dominantními společenskými lídry a tzv. občanskou společnost, kterou tak velebil pan Havel a jiní podobní, zcela pomíjejí, jako by neexistovala,“ všímá si mediální analytik.
Dalším vysvětlením je, že některé díly občanské společnosti se hodí a jiné nehodí. „Máme některé věci kamarádské, některé nekamarádské. Takže třeba když Člověk v tísni přiveze čtyři ukrajinské zraněné bojovníky z Majdanu, a to bez ohledu na to, zda náhodou někdo z nich není z Pravého sektoru a od banderovců, tak tady se z toho vytváří obrovská mediální událost a je to pastva pro česká média. Když někdo jiný, třeba Lenka Procházková, spisovatelka, svolává demonstraci proti válce a nacismu do středu hlavního města, tak to pro média téma není. To si myslím, že je velmi špatné a ukazuje to o českých novinářích něco velmi nepěkného,“ míní Petr Žantovský.
Reportér byl už v minulosti ve dvou etapách zajímavý časopis
Závěrem se zamýšlí nad informaci, že se na českém mediálním trhu má objevit měsíčník Reportér. „Má ho vydávat tým lidí kolem bývalého šéfredaktora MF Dnes Roberta Čásenského. Objevil jsem tam jména Michala Musila, Jaroslava Kmenty, taktéž tedy mladofronťáckých redaktorů. A musím se u toho zastavit z několika důvodů. Slovo reportér je sice bezpříznakové a označuje profesi například pana Kmenty, ale hlavně v českém prostředí slovo reportér označovalo velmi důležitý a ve dvou etapách vycházející časopis,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
MUDr. Zuzana Roithová, MBA
Týdeník Reportér na konci šedesátých let soustřeďoval velice důležité myšlenky a autory z prostředí od méně konformního křídla tehdejší komunistické strany, ale i lidí, kteří na ni nebyli vysloveně napojeni. „Byl to zajímavý diskusní týdeník, který poskytoval často jiné informace než dobová periodika a byl jedním ze symbolů oteplení po pražském jaru. Reportér samozřejmě zanikl počátkem normalizace a obnoven byl po roce 1989. Vycházel do konce roku 1992. V obou etapách, a možná v té druhé snad ještě více, se vyznačoval podporou otevřené názorové debaty a polemiky,“ líčí mediální odborník.
Historická paralela s Radiem Vltava v opačném gardu
Vzpomíná, že do Reportéra z počátku devadesátých let přispívali lidé napříč politickým spektrem od Valtra Komárka po Václava Klause, od Ivana Kočárníka po Miloslava Ransdorfa, takže spektrum názorů bylo velice pestré. „Smyslem bylo umožňovat čtenáři, aby si sám vytvářel vlastní názor, sám si dával dohromady souvislosti z věcí kolem sebe a dokázal se svobodně rozhodovat. Nebylo to o žádném vnucování nebo oktrojování jednoho myšlenkového proudu proti druhému, nestranilo to nikomu. Můžu o tom takhle zasvěceně mluvit, protože jsem u toho tehdy byl jako redaktor Reportéra,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Obává se, že Čásenského měsíčník se bude zabývat výrazně něčím jiným, než se zabýval původní Reportér, tedy spíše nějakými investigacemi v polokriminálním prostředí. „To je trošku poškození jména Reportér. Můžeme to považovat za přecitlivělost, ale myslím si, že to tak je. Dovolte mi takový příklad na historii Radia Vltava. To je dnes stanice pro vážnou hudbu a slovesná umění v Českém rozhlase, ale původní Radio Vltava bylo propagandistický hlas okupačních vojsk ze srpna 1968. Při troše zjednodušení ten název Reportér bude od toho původního asi tak daleko jako původní Vltava od té dnešní Vltavy, jen v opačném gardu,“ domnívá se mediální analytik.
Vypadá to jako snaha přitřít se o slavný titul
Dalším příkladem mohou podle něj být Literární noviny. „Na konci devadesátých let je obsadil se svojí ekologistickou úderkou Jakub Patočka a z Literárních novin, velmi seriózního týdeníku pro intelektuální diskusi o společnosti, kultuře a politice, udělal propagandistický list tehdy Strany zelených, hnutí Duha a takových podobných organizací. A velice je vzdálil od toho pojmu, jak ho vnímali lidé, co si Literární noviny pamatovali ze šedesátých let nebo potom z první poloviny devadesátých let, a to jméno poškodil,“ konstatuje Petr Žantovský.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
„To je podobné, jako kdyby se začal znovu vydávat týdeník Mladý svět a zabýval by se, řekněme, sexuálními praktikami mládeže. Obávám se, že to je asi tak podobná vzdálenost od toho původního týdeníku, který si někteří ještě možná pamatujeme, jako bude Reportér vzdálen od původního obsahu Reportéra. A myslím si, že se pan Čásenský měl projevit kreativněji a svému snažení dát jiný název. Protože takhle to vypadá, že se chce přitřít o slavný titul a prodávat pod ním trošku jiné zboží. Obecně vzato se tomu říká klamavá reklama,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
