„Benešovy dekrety jsou ostudou Čechů. A souhlasím s názorem, že s takovým dokumentem nejste zralí pro Evropu. Pročetla jsem si je a vím, o čem mluvím. O jejich zrušení si ale musíte rozhodnout sami,“ sdělila ParlamentnímListům.cz v Mnichově sudetská Němka Gudrun Heissig. Právě ona jako uznávaná překladatelka do němčiny převedla některé texty Václava Havla i část jeho životopisu od Edy Kriseové. Když prý Heissig v současnosti přijede do Česka, působí na ní stísněně.

Označení Sudeťačka je nadávka

Z dění v Česku je prý nešťastná, a to tuzemskou politiku sleduje jen po internetu. „Nekončící hádky v parlamentu jsou za okrajem únosnosti. Lituju vás, že musíte snášet takové sprostoty. Tak nerudné chování a podplácení, to v Česku nebývalo,“ podotkla Heissig. Když dnes přijede do rodného Jablonce nad Nisou, padne na ni stísněná nálada. Když se podívá do Jizerských hor, chce se jí z toho, jak jsou zničené, plakat. Zato Prahu prý zbožňuje. Jakmile ale zaslechne oslovení Sudeťačka, rozčílí se, protože ho bere jako nadávku.

Do Německa se dostala až v roce 1964, léta po odsunech. „Nestěhovali jsme se z donucení, ale protože jsme si zažádali a v rámci sloučení rodin nám bylo vyhověno. Dnes mládež zažívá poklidnou dobu, já vyrůstala v absolutním cirkusu. Nejdřív jsem byla dobrá, pak jako protistátní živel chodila na pohovory a pořád něco,“ dodala. Jako tlumočnice a překladatelka se stala spoluautorkou německého překladu různých projevů a článků Václava Havla, které vyšly pod názvem Strach ze svobody, ale i životopisu zesnulého exprezidenta od spisovatelky Edy Kriseové.

Mládí v Československu

Na válku a poválečnou dobu má dost mlhavé vzpomínky, vždyť se narodila v Jablonci nad Nisou roku 1942. Nicméně už od dětství mluvila oběma jazyky. „Když se táta vrátil z války, bojoval ve Francii, tak se dlouho skrýval u prarodičů. Nechtěli jsme nic riskovat, protože do pohraničí už dorazily revoluční gardy a nebylo tam bezpečno. Měli jsme odjet posledním transportem v roce 1946, ale maminka byla těhotná a všechny ženské v práci se jí zastaly, že v tomhle stavu nemůže. Gynekolog, byť nerad, to potvrdil. Následně už zbylí Němci v průmyslových příhraničních oblastech Československa zůstávali. Národohospodáři si uvědomili, že vylidnit celé pohraničí by nebylo dobré,“ popsala, proč se s rodiči do Německa dostala za příbuznými až o osmnáct let později.

Z dětství si pamatuje záblesky. Třeba když k nim domů přišli pánové v dlouhých, černých, kožených kabátech a vykázali je z rodného domu. Nebo když šla se školou na protiněmecký film a některé děti začaly vykřikovat, že Němce je třeba vyhnat. „Byli jsme doma vychováváni ve lži. Co se říká doma, to nikdo nesmí vědět. Tehdy se naši dost divili, proč tolik Čechů, co bojovali za války proti Němcům, s nimi teď sedí v kriminálech. Báli jsme se, jak se budou chovat k nám, když se tak chovají k vlastním,“ nadnesla. Když jí bylo osmnáct, musela i ona chodit na policii na pohovory. „Kladli debilní otázky, protože to byl samý blbec. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem překládala Havlův životopis. Zažíval stejné výslechy,“ zasmála se.