Profesorka varuje: Nejhorší, co nás může potkat? Považovat póvl za elitu

30.12.2012 0:00

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR Profesorka politologie, historička, předsedkyně Akreditační komise - to vše je jedna osoba - Vladimíra Dvořáková. S ParlamentnímiListy.cz se zamyslela nad tím, co nám rok 2012 přinesl, co lze očekávat. Představila i své vize toho, jak udělat svět lepším. A poukázala i na sílící nešvary - na aroganci a rostoucí šikanu na pracovištích, posun hodnot. A také na to, že „póvl“ nesmí být vnímán jako elita...

Profesorka varuje: Nejhorší, co nás může potkat? Považovat póvl za elitu
Foto: hns
Popisek: Profesorka Vladimíra Dvořáková v půlnočním rozhovoru

Co děláváte, paní profesorko, nejčastěji v půlnočním čase mezi sobotou a nedělí?
No, pokud čekáte něco dobrodružného, tak asi zklamu – nic takového. Většinou jdu v tomto čase už spát, případně si něco čtu.

Prozradíte, co čítáváte?
Čtu nejrůznější literaturu, nedávno mě například pobavila kniha Stoletý stařík. Čtu  ráda i detektivky, hlavně ty historické od Vondrušky či Petersové. Jsem ale vděčnou čtenářkou i Agathy Christie.

Další PŮLNOČNÍ ROZHOVORY čtěte ZDE

K půlnoci patří ale i snění. Vy jako politoložka a předsedkyně Akreditační komise se musíte spíše držet faktů a reality, nicméně nezasníte se někdy nad tím, co by se mohlo změnit a udělat nám život lepší?
Jelikož jsem původně historik, to jest někdo, kdo se zabýval minulostí,  a nyní se  jako politolog zabývám současností, tak moc nevěřím tomu, že se někdy může naplnit nějaká krásná vize a díky ní se podaří zásadně změnit svět, jak si to představují nějaké ideologie či náboženství. Nebo jak si to představují někteří charismatičtí vůdcové, kteří získávají podporu, protože nastolují „vizi“ budoucí společnosti, jež nebývá moc konkrétní, ale která většinou vyžaduje, aby onen vůdce ještě pár let (či desetiletí) vládl. Můj osobní sen je žít ve společnosti, kde by se člověk mohl svobodně rozhodovat o tom, co by chtěl dělat, kde a jak by chtěl žít a měl možnost maximálně realizovat své schopnosti.  To si myslím, že jsou ty základní svobody. To ale vyžaduje, aby fungovala společnost, ve které by bylo slušné chování normou  a udržovaly se základní hodnoty. Například aby se odmítlo to, když se někdo k něčemu dostává nečestně, když se nedodržuje slovo, dělají se podrazy. Aby  se nahoru nedostávali ti průměrní až podprůměrní a postavení jednotlivce nezáviselo na tom, v jaké je straně či  kolik má kde známých. Jde tedy o takový běžný sen o normální slušné společnosti, kde musí fungovat i sociální solidarita, která by umožňovala důstojný život a bránila by skutečné chudobě.

Jaká je tedy vaše představa sociálního státu?
Moje představa? Takový stát, který vytváří  podmínky pro to, aby lidé mohli maximálně realizovat své schopnosti. To například znamená fungující veřejnou dopravu, aby se lidé dostali za prací, dostatek jeslí a mateřských školek, aby ženy mohly spojit mateřství i práci, zkvalitňovat školství, abychom se neproměnili jen v montovny, podporovat chráněné dílny, aby se mohli realizovat i lidé zdravotně postižení a podobně. Sociální stát tedy neznamená jen vyplácení finančních prostředků, což je samozřejmě také mnohdy nutné, ale je to takový stát, který uznává důstojnost člověka a vytváří podmínky pro jeho svobodný a samostatný život.

Když se ohlédneme za rokem, který právě končí, jak pohlížíte například na to, že nám možná až rekordně častokrát hrozil pád vlády?   
Tak riziko pádu vlády nebylo jen záležitostí tohoto roku, nejde o nějaký nový fenomén. Je však nutné rozlišovat. Když opozice čas od času vyvolává hlasování o nedůvěře vládě, je to poměrně běžné. Většinou nebývá ani cílem pád vlády, ale spíše potřeba, aby se do povědomí veřejnosti dostala určitá závažná témata. Ale ty letošní neustálé spekulace o pádu vlády souvisely spíše s vládou samotnou; dá se říci, že vláda byla v tomto roce sama sobě největším nepřítelem.

V málokterých zemích vidíte až tak na dřeň tu odvrácenou tvář politiky, kdy jde o čistě mocenské spory doprovázené podrazy uvnitř jednotlivých stran, podrazy mezi stranami vládní koalice. A to je věc, která už není tak obvyklá v běžných demokraciích. Samozřejmě mocenské postavení je důležité, bez „moci“ jste bezmocní a nemůžete nic prosadit. Ale ten způsob a cynismus, jakým se zde bojuje o moc, je až neuvěřitelný a podlamuje základní důvěru, která je nutná jak uvnitř politiky, tak ve vztahu společnosti a politiky. Připomeňme si jen osmidenní angažmá Karolíny Peake na Ministerstvu obrany; ostatně strana LIDEM  (kolik má vlastně LIDÍ?) je ochotná znovu a znovu vládu podpořit tu za příslib změn na Ministerstvu dopravy, tu za vytvoření vlastního poslaneckého klubu, tu za Ministerstvo obrany, nyní možná proto, aby jí „pozice“ nesebrala další podivná skupina vytvářející se kolem bývalého ministra školství Dobeše. A další věc, která není běžná v jiných zemích, klíčové zákony nám těsnou většinou protlačují nepravomocně, dnes už dokonce pravomocně odsouzení poslanci.  A občané sledují tu obrovskou přetvářku, kdy se nejdříve něco odhlasuje a pak se najednou ti, co to celé organizovali, diví, jaké že to mají poslance. 

To však ukazuje na obrovský problém fungování politiky…
To skutečně není jen tak nějaký problém, běžná stranická krize či momentální koaliční neshody. Prosazovat závažné věci, jako jsou například církevní „restituce“ (ve skutečnosti o restituce v pravém slova smyslu nejde) či zásadní reformy, které budou ovlivňovat ekonomiku této země v dalších desetiletích, za pomoci podrazů, mocenských intrik, poskytnutých trafik „rebelům“, díky lidem, kteří jsou podezřelí z korupce či za ni odsouzení, je nejen v rozporu s etikou a morálkou, znamená to také posílení krize důvěry v politiku.

Nemůže se to brát tak, že jde o signál lidem „dole“, že se mohou chovat podobným způsobem?
Samozřejmě, společnost a politika jsou propojeny. Pravděpodobně zde jde o systémovou záležitost. Konflikty odrážejí zájmy různých mocenských skupin, jež se potřebují dostat k ekonomickým zdrojům, jimiž disponuje stát, a chtějí vlastně ten stát nějakým způsobem vysávat. Proto jsme svědky těchto podivných konfliktů. Ale samozřejmě ten dopad na společnost existuje a je obrovský. Vytváří  to vzorce chování, které již zaznamenávají i průzkumy veřejného mínění. Ukazuje se, že mladí lidé převážně očekávají, že k úspěchu je dovedou dobří známí a vhodné kontakty; vzdělání a usilovná práce se z jejich hodnotové orientace ztrácejí.  Navíc způsoby chování se často promítají i do pracovních vztahů. 

Znamená to, že vztahy na pracovištích jsou horší než dříve?
Když jsem hovořila s psychology, potvrdili, že takto špatné vztahy na pracovištích, jako nyní, nebyly ani před rokem 1989. Tehdy vlastně mnozí lidé to vnímali jako „my“ a pak byli „oni“, ti nahoře… A tak „dole“ leckdy fungovala určitá podoba solidarity, byť samozřejmě kariéristi a donašeči existovali. Ale nyní roste šikana na pracovišti, arogantní chování, lidé se bojí zastat kolegy nebo se dokonce na šikaně podílejí. Někteří psychologové hovoří o posttotalitním syndromu –  jde o kombinaci mindráku a arogance.  Častým rysem je to u mladých mužů, ale nevyhýbá se to ani ženám či různým věkovým kategoriím. Každý si asi ve svém okolí dokáže vybavit osobnosti tohoto typu a nakonec v politice jich nacházíme také mnoho. Projevy tohoto chování vidíme i na silnicích, pokaždé, když přejedu  státní hranice, tak si tu agresivitu okamžitě uvědomím. A politici tyto vzorce chování vlastně legitimují, protože oni se prezentují jako ti, co jsou úspěšní, významní. A přitom jejich chování je velmi silně v rozporu s tím, jak by měl ve skutečnosti vypadat člověk, který nese velkou odpovědnost.

Není to vše produktem kapitalismu, který se zvrtnul někam, kam neměl?
Připomněla bych, že když se dělaly například průzkumy mínění u nás koncem roku 1989, tak tu kapitalismus nechtěl téměř nikdo, tuším, že šlo jen asi o tři procenta. Nebylo divu, po 40 letech jiného režimu a silné socialistické propagandy. Možná ještě závažnější bylo to, že když lidé hovořili o demokracii, většinou si představovali hlavně ty plné supermarkety… To však lidem nelze vyčítat. Zajímavé je, že průzkumy veřejného mínění  v letech 1990 až 1996 ukazovaly, že si Češi mysleli, že úspěch souvisí se vzděláním, tvrdou prací. Po roce 1995 však tato víra začala klesat, protože byla konfrontována s realitou. Lidé viděli, kdo se dostával nahoru a jakým způsobem.

 

Sdílíte tedy názor, že kapitalismus prochází krizí?
Kapitalismus se v průběhu svého vývoje měnil a je nutné říci, že kapitalismus jako takový není nutně svázaný s demokracií. Projevy krize kapitalismu nesporně vnímáme, a to v celém světě. Je to spíše otázka pro ekonomy, jak dalece se kapitalismus proměnil, jak se například proměnila funkce bank. Pro politology a sociology se zdá jako velmi podstatné, jak se rozpojilo rozhodování a odpovědnost. Pokud byl člověk vlastníkem a měl třeba malou ševcovskou dílnu, tak věděl, že pokud bude ty boty šít špatně, nikdo k němu nebude chodit a dopadne špatně, podobně to bylo i později, pokud měl továrnu na boty, jako třeba Baťa. Nyní některé globální firmy někam přijdou, chovají se špatně vůči životnímu prostředí, zaměstnávají děti, nechávají lidi pracovat ve špatných podmínkách, neplatí zdravotní pojištění (mnohdy nám jsou dávány za vzor, protože mají vysokou konkurenceschopnost díky nízkým nákladům), pak odejdou tam, kde se mohou třeba chovat ještě hůře… A nic se neděje. Navíc vlastník je nejasný, rozhodují  manažeři, kteří sledují jen rychlý a bezprostřední zisk, a když se to nepovede, čekají je „zlaté“ padáky. To vyvolalo po celém světě znechucení. 

Týká se to nesporně i nás?
Určitě, jsme součástí moderního a globalizovaného světa. Ale pak jsou naše vnitřní problémy, které v té či oné míře nalézáme i v dalších postkomunistických zemí. A to je obrovské propojení byznysu a politiky. Byznys tak nyní přímo ovlivňuje politiku a stát je nakonec vnímán jen jako určitý zdroj zisku. Politika je  často chápaná jako forma podnikání, proto se politici brání skládat účty veřejnosti, proto se za každou cenu snaží zabránit fungující nezávislé státní správě. Naopak, chtějí mít „stát“ pod kontrolou a dosazovat do vysokých funkcí své lidi, kteří se často vyznačují tím, že jsou loajální a hloupí, protože takoví lidé  nekladou otázky a slepě poslouchají osoby v pozadí. Proto také v této zemi skoro nic nefunguje tak, jak je běžné jinde. Jen namátkou si připomeňme elektronické zdravotní knížky IZIP, státní maturity, registry vozidel, tzv. sKartu a neschopnost včas vyplácet sociální dávky,  mnoho zákonů, které v sobě mají zakomponovanou chybu či možnost, jak je obejít…

Může být důsledkem toho třeba blížící se přímá volba prezidenta, která se asi jaksi nepovedla?
Ano. Proboha, v tolika státech se volí prezident přímou volbou, z jakého důvodu to nejde u nás?! Proč to bylo nastaveno u nás takto komplikovaně a s tolika chybami? Proč na Ministerstvu vnitra počítají průměr v rozporu se zdravým rozumem a proč je zákon formulován takto nejasně?

Tipujete, že dojde k volbě hlavy státu v daném termínu?
Myslím, že spíše ano, ale každopádně nám zůstane pachuť. Nejsem odborník na ústavní právo, ale  osobně jsem přesvědčena, že ten zákon o přímé volbě, a zejména prováděcí zákon, je špatný. Ovšem otázkou nyní je, zda šlendrián lze označit jako protiústavní, a to je opravdu na Ústavním soudu. Mnohdy si říkám, že to snad není možné, že zde snad působí nějaké diverzní skupiny, které fungování našeho státu podkopávají – a to i přesto, že konspirační teorie příliš neuznávám. Jenže pravda je spíš taková, že se spíš asi jedná „jen“ o šlendrián a neschopnost, což je vlastně ještě horší

Pokud byste měla obecně shrnout vize toho, co se domníváte, že čeká Čechy v příštím roce, co by to bylo?
Já, popravdě řečeno, moc optimista nejsem, nečekám nějaký dramaticky pozitivní vývoj české politické scény. Na druhou stranu si prostě myslím, že to, jak se politika bude dlouhodobě vyvíjet, záleží i na nás všech.

Jak může jedinec ovlivnit chod celé země?
Byť každý má pocit, že je bezmocný, protože si říká, co zmůže s těmi lidmi nahoře, není to úplně pravda. Každý z nás přece může dát najevo, že tohle není to, co chceme. Třeba i slušným chováním v každodenním životě, vystoupit proti aroganci a šikaně třeba i na pracovišti.  Ale především je nutné dávat najevo, že tito lidé a jejich způsob chování není způsob chování elit, jak by nám možná někdo chtěl namluvit. Že to je chování lidí, kterým moje babička říkala „póvl“. Toto označení se nikdy nevztahovalo k bohatství či chudobě, ale k chování, vlastnostem, hodnotám. Pokud většina veřejnosti bude dávat najevo, že tito intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní, jejich řeči jsou směšné a jejich chování je směšné, tak to může mít trochu osvobozující dopad. Vzpomeňme si na slavný projev „Červený hrádek“ v roce 1989; tehdejší smích se svým způsobem stal mezníkem. Zkusme se proto trochu posmívat tomu, co se tady stává normou. Těm rádoby odborníkům, kteří „nastavují procesy“,  „zkomunikovávají“ problémy společnosti, podrážejí si navzájem nohy a okopávají kotníky. Nejhorší, co nás totiž může potkat, je to, že přijmeme tento typ lidí jako elitu. 

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Opovrhují českým národem. Už slyším řev sluníčkářů… Máme odpustit Rusku za rok 1968? Tak tohle nám řekli kníže, Keller, Filip, Foldyna či Okamura. Odpovědi vás mnohdy překvapí

10:20 Opovrhují českým národem. Už slyším řev sluníčkářů… Máme odpustit Rusku za rok 1968? Tak tohle nám řekli kníže, Keller, Filip, Foldyna či Okamura. Odpovědi vás mnohdy překvapí

ANKETA V těchto dnech si připomínáme kulaté výročí invaze Sovětského svazu a dalších států Varšavské…