První dáma sametu: Klaus a Zeman jedno jsou. Opět stojíme na křižovatce

Jak s odstupem let vzpomínáte na 17. listopad 1989 a následnou výzvu Děkujeme, odejděte!? Nemáte z toho všeho pocit nenaplněných ideálů?

Na pátek 17. listopadu 1989 vzpomínám s dojetím a hrdostí. Získat povolení studentského shromáždění od komunistických úřadů poprvé od roku 1969, přesvědčit kolegy vysokoškoláky, že se nemají bát a měli by přijít, zajistit organizačně a technicky Albertov, Vyšehrad a trasu do centra Prahy, udržet to ohromné množství lidí pohromadě a zachovat klid tváří v tvář ozbrojencům v tom kotli na Národní, to bylo těžké. Ještě těžší pak bylo přijmout odpovědnost za to, co se ten večer stalo. Do čelného střetu s tehdejším režimem jsme se dostali dřív, než jsme plánovali a spustit okupační stávku všech vysokých škol přes víkend byl velký nápor na nervy i pro nás. Výzvu Děkujeme, odejděte! vnímám s odstupem času jako první výkřik nespokojené veřejnosti deset let po revoluci.

Vězeli jsme až po krk v opoziční smlouvě, pánové Zeman a Klaus se chovali výsměšně vědomi si své neomezené moci, propojovala se nová garnitura politická a ekonomická a lidé tomu jen bezmocně přihlíželi. My studentští vůdci jsme tehdy vyslovili to, co cítili mnozí. Tedy, že chceme žít v normální demokratické zemi, kde někdo drží pozice a jiný ho z opozice kontroluje, a jedině volič rozhoduje, kdy se vystřídají. Chceme svobodná média a přístup k informacím.

Už nejsme děti a ještě nejsme poslušné ovce. Co se týče ideálů, můj první šéf Jiří Dienstbier starší říkával, že optimismus je životní strategie a toho se držím. Ideál je pohyblivý cíl, nikdy ho člověk netrefí úplně, celým svým životem se však o jeho splnění může stále snažit. Můj irský manžel je původním povoláním historik a často mi říká, že nejen my tehdejší studenti, ale všichni, kteří se podíleli na revoluci roku 1989, by měli být spokojenější s tím, čeho jsme dosáhli. Protože přes všechny problémy žijeme ve skutečné demokracii a lidé mohou dosáhnout změny, když si ji budou přát.

Nemyslíte si, že letos to bude trochu smutnější oslava? Poprvé bez Václava Havla a za ta léta poprvé s výrazným politickým úspěchem komunistů…

Od 8. ledna loňského roku, kdy zemřel Jiří Dienstbier, až po 18. prosinec, kdy zemřel Václav Havel, jsem si začala krutě uvědomovat, že ta moje obdivovaná generace otců a matek, lidí, kteří mě nejvíc ovlivnili, které nejvíc poslouchám, čtu, přemýšlím o nich, že tedy tato generace odchází. Z prostředí opozice a exilu už odešlo tolik cenných lidí, kteří nás ovlivňovali po desetiletí, až mi je smutno. Josef Vavroušek, Karel Kryl, Ladislav Lis, Václav Benda, Pavel Tigrid, Jiří Křižan, Josef Škvorecký, Věra Jirousová, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Markéta Němcová – Fialková, Jan Štern, Jaroslav Šabata a další a další. Přátelé, kolegové, stateční, v mých očích neporazitelní.

Všimněte si, že různých názorů, ale schopni dohody. Najednou tu nejsou a my běháme jako slepice bez hlavy. Chybí nám ten široký záběr od leva doprava a přitom tah na bránu. Chybí nám často tvrdé diskuse, které končily úlevným smíchem. Cítíme, že naše duchovní zázemí se vyprazdňuje, že zoufale potřebujeme nové hlavy osvícené, a přitom trčíme nohama v bahně praktické každodennosti. Komunisté, ti jsou stále stejně slabí. To jen my jsme o poznání méně silní!

Proč se v Československu a následně v Česku nepodařilo komunisty dát na roveň nacistům a zakázat je?

Vím i nevím. Studentské hnutí, jako radikální část Občanského fóra, chtělo zákaz Komunistické strany Československa rychle, nejlépe ihned. Byl to náš první velký spor s lidmi z Charty 77, s těmi, které jsme jinak bezmezně obdivovali. Když nám vysvětlili, že nemáme být jako oni, že beztak vymřou a že za dvacet let té bláznivé ideologii nikdo nebude věřit, ustoupili jsme.

Vždyť nám to říkali lidé, kteří seděli léta ve vězení, trpěli daleko více než my a dokázali odpustit, to bylo imponující. Ale protože ty otazníky visí dál, čtu poslední dobou znovu Heinricha Bölla, Güntera Grasse, dívám se na filmy Rainera Wernera Fassbindera a zdá se mi, že si budeme muset tou německou cestou projít. Vyrostou nové generace mladých lidí a budou nám klást otázky. A my, jako ti rozpačití Němci v šedesátých letech dvacátého století, budeme těžce hledat odpovědi. Když si nás, pár přátel, pozval nedávno německý prezident Joachim Gauck, měl v jedné chvíli v očích slzy, protože vyprávěl, jak i on trápil své rodiče otázkami, které oni už nechtěli nikdy slyšet.

Ostatně nerozpadá se dnes pravice, hlavně posledních dvacet let mocná ODS?

Možná největší chyba, které jsme se v prvních letech svobody dopustili, byla, že jsme propadli mylné představě o tom, že nejvíce potřebujeme v české politice silně ideologické politické strany. Přitom největším úkolem tehdy bylo vybudovat sebevědomou občanskou společnost a nastolit právní řád, ve kterém by se nedařilo korupci. Když ODS konečně pochopila, že Václav Klaus by opravdu měl odejít z vedení strany, nevyužila toho k revizi určitého ideologického purismu, který právě on prosazoval. Zapomínáme, že poslední volby, které on vyhrál, byly v roce 1996. A když se podíváte na dnešní průzkumy veřejného mínění, je jasné, že jím prosazovaná kombinace vyhraněné pravicové ideologie s tolerancí ke korupci už lidi nepřitahuje. Pokud se chce pravice znovu nadechnout, musí ukázat, že jí záleží na celé české společnosti a nejen na těch, kteří ji momentálně volí.

To ostatně platí i nalevo. Jakákoliv politická strana, která bude umět dát najevo respekt k lidem a bude projevovat nulovou toleranci vůči korupci, má dnes velkou šanci. Protože model politických stran z devadesátých let, představovaný velkými lídry přesvědčivě diskutujícími nad světobornými tématy a přitom řídícími stát jako velký kartel, tento model se rozpadl a musí být nahrazený něčím novým. Když se Občanské fórum rozpadalo do tří proudů, tedy na jasně profilovanou pravicovou ODS, která slibovala ekonomický úspěch a životní úroveň západního Německa každému, na liberální ODA, která se orientovala na městské liberály, a na středolevé Občanské hnutí, které se pokoušelo propojit ekonomickou transformaci s udržením sociální spravedlnosti a pamatovat i na ty méně bohaté, méně zvýhodněné, méně průrazné, vypadalo to na přirozený vývoj.

Teď je jasné, že jsme znovu na křižovatce. Myšlenkový náboj politických stran se vyprazdňuje, politický program často nahrazuje technologie moci a lidé toho mají dost. Chabou útěchou nám může být, že ekonomická a finanční krize přerůstá v krizi demokracie nejen u nás, ale i v celé Evropě. Nezbavuje nás to však odpovědnosti za budoucí řešení, protože ta hledat musíme, děj se co děj, sami i s ostatními. A to se týká pravice stejně jako levice.

Nemyslíte si, že kdyby nedošlo po roce 1989, a vlastně ještě před ním, k mnoha skartacím, tak by mnohem více lidí v obou komorách parlamentu mělo problémy s vlastní historií za bývalého režimu?

Problémy, které máme s nízkou etikou lidí na vysokých místech, jsou daleko horší, než vliv lidí z bývalého režimu. Takový člověk jako Miroslav Šlouf, jehož temnou minulost zná každý, nemá přece žádné potíže s budováním vlivových sítí, do nichž spadají i někteří, jejichž temná současnost začala až dlouho po roce 1989. Nemůžeme ztrácet čas představováním si toho, co je asi ve spisech, ke kterým se už nikdy nedostaneme. Co však udělat můžeme, je být aktivními občany a žádat, aby každý v této společnosti byl za své chování teď a tady odpovědný.

Utáhli si Češi vůbec někdy opasky, jak jim to je pořád slibováno, anebo je to stále čeká?

Ochota utahovat si opasky tady v prvních letech po revoluci upřímně byla a byl tu také pocit, že jsme všichni na stejné lodi, že tvoříme jedno společenství lidí. Bohužel utahovat sobě a ostatním opasky vyžadovalo politickou odvahu a ta tady nebyla. Nikdo nechtěl být ten, kdo národu sdělí špatné zprávy. Navíc tendence dělit lidi na ty „dobré“, kteří se starají o byznys, a ty, kteří jen „berou“, nám hodně uškodila. Teď, když už není zbytí a dostihla nás nová krize, daleko hrozivější, než ty předchozí, jsme už jako společnost rozdělení a spíše ukazujeme na sousedy, ať si tedy ty opasky utáhnou oni. Už zase se vnímáme jako „my“ versus „oni“ a to je špatné. V rámci České republiky i v rámci Evropské unie. Opět, potřebujeme ten étos generací před námi. My jsme však příliš pragmatičtí a odvahy se nám nedostává.

Myslíte si, že země směřuje zpět před rok 1989, či před rok 1968, tedy do socialismu s lidskou tváří, anebo je Evropská unie zárukou toho, že se tam již nikdy nedostaneme?

Nemyslím, že by nám hrozil návrat před rok 1989. Třeba skutečnost, že jsme bojovali bitvu o nezávislá veřejnoprávní média během opoziční smlouvy a že jsme ji vyhráli, i když přesila pánů Klause a Zemana byla velká, ukázala hodně. Nicméně, jak upozorňoval už Masaryk, demokracie nemůže fungovat bez demokratů a to vyžaduje více času, než jsme mysleli. Členství v Evropské unii vidím jako kotvu naší demokracie. Jak je vidět třeba v Maďarsku nebo na Slovensku, Evropská unie slouží vždycky jako spojenec občanů proti autoritativním vládám, které se pokoušejí omezit svobodu institucí. Spíše mě zneklidňuje neblahé dědictví devadesátých let. Tehdy se začala korupce tolerovat a dvacet let poté ji tu máme rozrostlou jako chobotnici. Přes veškerou snahu skupin jako Veřejnost proti korupci jsme ani letos velké úspěchy nezaznamenali, pouhé náznaky, které často jdou do ztracena.

Co míníte o schizofrenní situaci v zahraniční politice a ohledně takzvaného státního zájmu? Proti EU se vládní garnitura většinově vyhrazuje, část politiků podlézá Rusku a někteří se nafukují jako spojenci v NATO?

Poté, co Vladimír Špidla skončil jako premiér, tato země neměla jasnou politiku vůči Evropské unii a to je přitom naše priorita číslo jedna. Našim vládám se nedaří v Evropě s něčím uspět a nemáme vliv ani na záležitosti, které jsou pro nás v budoucnu životně důležité. Tím, že často definujeme „národní zájem“ omezeným a vůči ostatním agresivním způsobem, poškozujeme náš skutečný národní zájem, což je silná Česká republika v úspěšné Evropské unii.

Stýkáte se s bývalými kolegy ze studentského hnutí, a jaké vládnou názory? Nemyslíte si, že jste se dostali i politicky na jiné lodě?

My jsme vždycky byli hodně rozmanitá skupina lidí. Před rokem 1989 i po něm. Věděli jsme přesně, co nechceme, ale lišili jsme se v názorech na to, co bychom přesně chtěli. Nemáme jednotný politický názor, ale rozumíme si v základním požadavku na svobodnou, demokratickou a otevřenou zemi. Osobně považuji za úspěch, že s většinou studentských kolegů mě dodnes spojuje upřímné přátelství, přesahující rozměr politických stran.

Jak vnímáte míru korupce u nás, která se dle některých zvětšuje jako ozónová díra?

Je dobré, že uvádíte jako příklad ozónovou díru, protože to je pro změnu příklad, z něhož lze čerpat optimismus. V osmdesátých letech minulého století bylo ubývání ozónu v atmosféře označeno vědci za skutečně kritické. Navrhli řešení, jak postupovat a evropské země si daly za úkol dospět k mezinárodní dohodě. To se podařilo roku 1987 v takzvaném Montrealském protokolu a ten kupodivu podepsali i politici tak odlišní jako třeba Margaret Thatcherová nebo Francois Mitterrand. Poslední vědecká zjištění dokazují, že poškození ozónové vrstvy se opravdu zmenšuje a to díky tehdy přijatým opatřením! Takže ano, korupce je u nás hrozivá. Dokonce se nám letos může zdát, že je horší, protože média o ní více píší a někteří soudci se více snaží. Ale ať je ta chobotnice jakkoliv strašná, můžeme s ní bojovat a můžeme ji porazit. Pokud lidé budou ochotni sledovat své politiky a hlasovat proti těm, kteří ji tolerují, pak máme šanci. A pokud lidé podpoří aktivně své spoluobčany, kteří se korupci postaví, pak máme dokonce velkou šanci.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.