Razantní Řápková o tvrdosti českých exekucí: Pořád se mluví o potížích dlužníků, ale co věřitelé?

Paní Řápková, vy jste v oblasti exekucí poměrně výrazná osoba. Navrhla jste dokonce to, aby mohly být exekuovány sociální dávky, v té souvislosti se hovořilo dokonce i o životním minimu. Co vás k takto tvrdým návrhům vedlo?
Nejsem příznivcem bezbřehých exekucí, ani nejsem přesvědčená, že je to jediný a všemocný nástroj na řešení dluhů. Ale na druhé straně jsem přesvědčená, že každý člověk by měl být zodpovědný a vracet, co si půjčil. A pokud není schopen vrátit vypůjčené peníze sám, je exekuce jednou z možností, jak se může věřitel dostat ke svým penězům. A co se týká sociálních dávek: V minulosti jsem sice navrhovala možnost exekuovat peníze ze sociálních dávek, ale pouze pro potřeby úhrady pokut vyměřených městy za přestupky proti veřejnému pořádku. V opačném případě totiž zůstávají lidé, kteří obtěžují své okolí hlukem nebo třeba drobnými krádežemi, zcela beztrestní, a to jistě není ani spravedlivé ani výchovné.

Na druhou stranu asi zaznamenáváte to, jak je systém vymáhání dluhů v Česku kritizovaný – a při srovnání s jinými zeměmi – právem. Domníváte se, že vymáhání dluhů v podobě, jak ho známe, skutečně může vést k nějakým pozitivním výsledkům? Přece jen, pokud drobný dluh člověka ničí, poněvadž naroste mnohdy tisícinásobně a šance na jeho zaplacení se tím pádem zmenšuje...
Předně je třeba říci, že ten, kdo své dluhy řádně splácí, se nemusí nikdy ocitnout v soukolí systému vymáhání dluhů. Zkušenosti dokonce potvrzují, že je skoro vždy možná dohoda mezi dlužníkem a věřitelem o odložení splátek v případech, že se dlužník ocitne v krátkodobých problémech a nemůže dočasně splácet. Ani při větších problémech však nehrozí okamžitě exekuce. Věřitelé obvykle vyzývají dlužníka k řešení dluhu a nabízejí různé možnosti: odložení či snížení splátek, splátkové kalendáře, odpuštění části úroků, sloučení půjček a podobně.

Někdy za věřitele vystupují inkasní společnosti, které často nabízejí i finanční poradenství a spolupracují s bankami a snaží se najít řešení, které dlužníkovi pomůže jeho situaci vyřešit. Pokud je dlužník zodpovědný a skutečně usiluje o nalezení způsobu, jak své dluhy uhradit, většinou se podaří nějaké řešení najít. Teprve tehdy, když se to nezdaří, nastupují obvykle soudem nařízené exekuce. Souhlasím ale, že pokud se jedná o drobný dluh, nikdy by neměl narůst do astronomických výšek. To je skutečně nesmyslné a myslím, že to ani není v souladu s dobrými mravy. Nic to ale nemění na tom, že dluhy se mají splácet.

Mgr. Ing. Ivana Řápková

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Nedávno ParlamentnímListům.cz řekl pracovník Člověka v tísni to, že způsob exekucí, který je v Česku zaveden, vlastně vyhání dlužníky do doživotního balancování někde v šedé ekonomice či závislosti na státu. Nastoupí-li totiž do práce, je mu i kvůli drobnému dluhu exekuována dlouhodobě mzda a on tudíž nemá šanci uživit sám sebe, natož třeba i rodinu. Znamená to pak, že stát sice nahrál vytvořenými zákony určité skupině lidí – exekutorům, advokátům a inkasním agenturám, ale ve finále opět zaplatí vše ostatní lidé, kteří přispívají daněmi na chod státu... Nebylo by rozumnější opravdu razantně změnit ten systém vymáhání dluhu? Vím, nastaly určité změny, ovšem jak ukázala minulost, vždy se našly cesty k tomu, aby v reálu příliš ke změnám nedošlo. Nebo se pletu?
Jak už jsem řekla, drobné dluhy by opravdu neměly narůstat do astronomických výšek. I proto jsme v Parlamentu přijali několik opatření, která tomu mohou zabránit, jako je sdružení drobných pohledávek (dlužník tak nemusí platit za každou pohledávku zvlášť exekutorské poplatky), snížili jsme odměny exekutorů nebo jsme zavedli povinnost zasílat dlužníkům předžalobní upomínku, aby mohli své problémy řešit ještě před nařízením exekuce. Já se snažím dlužníkům, kteří se dostali do potíží se splácením, radit vždy dohodu s věřitelem. To většinou nic nestojí a každý rozumný věřitel přistoupí obvykle na dohodu, která nakonec vede ke splacení dluhu, než zdlouhavé a mnohdy neúspěšné exekuce. Mimochodem jste ale narazila na jednu důležitou věc: Lidé, kteří pracují a nebo dokonce lidé, kteří své předlužení řeší osobním bankrotem, jsou systémem vymáhání dluhů donuceni svůj dluh splatit za velmi tvrdých podmínek, které zásadně zasahují do jejich životů. Lidé, kteří pobírají sociální dávky, mohou být v klidu – exekuce na ně nedosáhnou.

V poslední době se stále mluví o dlužnících a o jejich potížích. Ale co věřitelé? Ti nemají nárok získat peníze za prodané zboží nebo služby? Vždyť i ti se přeci nemožností domoci se svých peněz mohou dostat do velmi závažných problémů, které rovněž ovlivňují jejich životy a život jejich rodiny. Musíme chránit nejen práva dlužníků, ale i práva věřitelů. Jinak bychom se dopouštěli nespravedlnosti.

Co je podle Vás nejzásadnějším problémem ve spojení s předlužením a s vymáháním pohledávek?
Většina problémů je způsobena nízkou finanční gramotností velkého množství našich spoluobčanů. Lidé často podepisují úvěrové smlouvy bez přečtení, důvěřují nebankovním finančním institucím, půjčují si nad možnosti splátek. Sami lidé by si měli vybírat jen takové banky a úvěrové společnosti, které jsou seriózní a nabídnou jim dobré podmínky pro splácení úvěru. A které jim hlavně objasní všechny body úvěrové smlouvy. Důležité je, abychom se všichni naučili rozlišovat seriózní instituce od těch, které z nás jen chtějí ždímat peníze. Prostě spočítat si skutečné náklady úvěru, takzvané RPSN. Na druhé straně, příliš velká regulace a další omezení poskytování půjček a úvěrů povede k vyřazení seriózních poskytovatelů a zůstanou jen ty podvodné "firmy" a lidé si pak budou půjčovat u lichvářů zcela bez pravidel a s nekřesťanským úrokem.

Když zůstanu na chvíli u Vaší osoby. Asi jste to neměla úplně lehké v Chomutově chodit po ulici, poté, co byly Vaše snahy o exekuce sociálních dávek zveřejněné. Nebo jste se setkala s podporou občanů – protože, jak se dá vytušit, nic není jen bílé nebo černé?
Chodit v Chomutově po ulicích jsem se nikdy nebála ani v minulosti, ani nyní. Za svými názory si stojím a nebojím se je obhajovat a vysvětlovat. Samozřejmě mám odpůrce i příznivce, ale to je snad normální u kohokoliv, kdo má nějaký výrazný názor. Nemyslím, že by v politice měli být lidé bez názoru, nebo ti, kteří se vždy přizpůsobí názoru toho, s kým si zrovna povídají. Jako chomutovská primátorka jsem během pár dnů získala přes tři sta tisíc podpisů pod peticí na podporu mé politiky proti nepřizpůsobivým. Dostávala jsem tisíce e-mailů s vyjádřením podpory. Nejdůležitější pro mě však bylo pomoci lidem, kteří za mnou chodili a prosili mě o pomoc před nepřizpůsobivými sousedy. Tyhle slušné lidi jsem nechtěla zklamat.

Ano, to co jste popsala, odpovídá charakteristice, která je vám přisuzována – tedy že jste poměrně razantní politička, která situaci v Chomutově, ale i v jiných oblastech, bere velmi tvrdě do rukou. Jaké jste zaznamenala výsledky?
Když jsem byla primátorkou Chomutova, uvědomovala jsem si, že jedním z nejvýraznějších problémů, s nimiž se moji spoluobčané potýkají, je otázka jejich bezpečnosti. Proto jsme v Chomutově založili Záchranný kruh, což je vlastně systém intenzivní spolupráce všech složek, které mohou aktivně přispívat ke zlepšení bezpečnosti ve městě. Zahájili jsme tvrdý boj proti různým jevům, které znepříjemňují lidem ve městě život a které vedou k problémům. Podporovali jsme jak různá preventivní opatření, tak i represi. Soustředěná práce skutečně začala přinášet své výsledky. Například se nám podařilo díky mobiliárním exekucím snížit výši dluhů občanů na pokutách za přestupky vůči městu. Rapidně se snížil počet přestupků v oblasti veřejného pořádku a majetku. Zvýšili jsme prestiž městské policie, hledali jsme cestu k lepší ochraně žen před domácím násilím, vybudovali jsme azylový dům, zavedli bezplatné poradenství pro lidi v nouzi, vedla jsem protidluhové semináře a tak dále. Je to dlouhá cesta, ale stojí za to se po ní vydat.