Slováci, Češi a Rusové. Slavný slovenský státník Ján Čarnogurský vám teď vysvětlí, proč se bez sebe neobejdou

„Rozhodli jsme se, že se nebudeme v naší diskusi zabývat konkrétními vojenskými operacemi. Nejsme koneckonců vojenští historici, nechceme ani opakovat známá fakta. Ve světle nových skutečností a hodnocení jejich vzájemných souvislostí bychom se rádi na tuto událost z roku 1945 podívali trochu jinýma očima,“ předeslal v úvodu panelové diskuse několika řečníků publicista Milan Syrůček (Wikipedie o něm uvádí, že je to český novinář, spisovatel, poradce v orgánech Evropské unie a rytíř templářského řádu).

Připomněl mimo jiné to, že ukrajinský parlament na Velikonoce (o Zeleném čtvrtku) přijal zákon, kterým změnil oficiální název Velká vlastenecká válka na Druhou světovou válku. I to se dá pokládat za jakýsi (a zřejmě nepříznivý) signál současnosti. Hledání souvislostí a toho, co vše s koncem války bylo propojené, tak nekončí.

Stalinův archiv možná odkryje ještě mnohé, co jsme o druhé světové nevěděli

„Až v roce 2012 byl v digitalizované podobě zveřejněn Stalinův osobní archiv. Obsahuje na 400 tisíc různých dokumentů a samozřejmě se týká i období války. Stalin byl totiž jedním z mála politiků, který si dělal velmi pečlivé poznámky, a tudíž je možné z toho čerpat, abychom tu historii mohli lépe pochopit. Jak se totiž ukazuje, mnohé může být jinak,“ naznačil Syrůček.

Namátkou uvedl příběhy, které se spojovaly s takzvanou Fadějevovou mladou gardou. V roce 2006 bylo totiž ukončeno pátrání desítek historiků a dalších pracovníků, kteří na základě různých dokumentů dokazovali, že vše bylo ve skutečnosti trochu jinak, než se prezentovalo ve slavném Fadějevově původním románu. „On už ho za svého života předělával. Když jsem byl v roce 1960 v Krásnodonu, probíhal tam zrovna nový proces na základě tehdy objevených skutečností. Později se však vyskytly další, zejména Himlerův dopis Hitlerovi, kde hovoří o tom, jak se Abwehru podařilo tuto organizaci řídit. Dokazuje to, že je ještě mnoho různých skutečností a faktů, které ukazují, že tato kapitola zdaleka není uzavřena a stojí za to se k ní vracet. I z hlediska různých pohledů. To je princip demokracie a nás všech,“ dodal ještě Syrůček před tím, než promluvili se svými vystoupeními odborníci.

Je třeba začít dál než v roce 1945, říká Čarnogurský

„Asi před rokem jsem zde byl též a hovořil o Ukrajině a východním azimutu československé politiky. Je na každém individuálně, aby srovnal to, do jaké míry jsem se mýlil. Dnes bych rád hovořil v duchu Masarykova mota: ‚Státy stojí a padají s ideály, na kterých vznikly.‘ Proto se musím ohlédnout v historii ještě dál dozadu – ne začít jen přímo rokem 1945,“ vysvětlil místopředseda první federální vlády Ján Čarnogurský, který dnes působí jako advokát a předseda Slovensko-ruské společnosti.

Zdůraznil, že i na počátku minulého století Češi a Slováci potřebovali mocensky posílit. A tak se spojili do jednoho společného státu – nebylo totiž jiné idey. „Stálo to minimálně za pokus. A jak se ukázalo, projekt Československa byl úspěšný. Československo vzniklo, trvalo, jak víme, zhruba 20 let. Ale historické podmínky se měnily, zejména na konci 30. let. Mělo to však ještě určitou setrvačnost a vnitřní sílu. Důkazem toho se dá uvést, že mobilizace v květnu 1938 byla na Slovensku stejně úspěšná jako v Čechách, poněvadž historici nezaznamenali žádné větší vyhýbání se nástupu do armády. Dokonce Hlinkova slovenská Lidová strana vyzvala k nástupu do armády, když ta mobilizace byla vyhlášena. Proto až do června 1938 bylo projekt Československo možné stále ještě označovat za úspěšný projekt. Když však vláda přijala Mnichovskou dohodu, začal platit princip: zachraň se, kdo můžeš a jak můžeš. A ukázalo se, že podmínky pro záchranu Slovenska byly jiné než pro záchranu Česka. Pro Slovensko to byl samostatný stát, pro Čechy protektorát. Bylo to stále lepší než přímá okupace. Když se ale blížil konec války, zasáhl Čechy i Slováky pocit existenčního ohrožení, samozřejmě v případě německého vítězství. Mezi Čechy byl dokonce tento pocit silnější. Proto se po konci války objevily státotvorné podmínky, podobně jako tomu bylo po první světové válce. Vyplynulo z nich, že se musíme spojit, abychom vzdorovali tomu novému ohrožení, které na nás číhalo. V Čechách německému, na Slovensku především maďarskému,“ uvedl ve svém poledu do minulosti Čarnogurský.

Československo bylo již vyzkoušeným modelem

A jak dodal, v takových podmínkách bylo obnovení Československa již vyzkoušenou a nejjednodušší variantou. Oproti stavu v roce 1918 to mělo dvě dodatečné dimenze. Vítězné velmoci ho přijaly, a tak jiná varianta ani přicházela v úvahu. Druhá dimenze spočívala podle Čarnogurského v tom, že Česko opravdu nemělo jinou variantu.

„Slovensko však mohlo eventuálně vstoupit do Sovětského svazu jako jedna z jeho republik. O tom dokonce psal Gustav Husák v dopise do Moskvy někdy v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání. Tady bych chtěl upozornit na jednu zajímavou okolnost – nebo možná dokonce výstražnou. To ponechám na vás. Historicky významný slovenský muž, Gustav Husák, oproti v té době existujícímu státotvornému uspořádání skutečně navrhoval, aby bylo Slovensko zahrnuto do sovětského uspořádání. Je to tedy fenomén, který je hodno zaznamenat,“ konstatoval dál bývalý známý politik.

Připomněl též, že zahraničněpolitické podmínky v době války a jejím závěru znamenaly to, že v roce 1939 byl vznik státu relativně nejlepším řešením pro Slovensko. „Když byl Tiso u Hitlera 13. března 1939, Hitler mu dal podmínku. Buď okamžitě vyhlásíte Slovenský stát, nebo budete rozděleni mezi Polsko, Maďarsko a Německo. Že to bylo reálné, není pochyb. Po přijetí Mnichovské dohody bylo Československo už neubránitelné, ale Čechy navíc rezignovaly na svoji obranu. Tak platilo opět to: zachraň se, kdo může. Trochu možná přeháním, ale vše bylo zkrátka dovolené,“ připomněl Čarnogurský.

Co možná není známo o Slovenském národním povstání

A tak Slovensko vyhlásilo stát, který ale ke konci války bylo zase třeba dostat z německého spojenectví. Samozřejmě na Slovensku a nejen tam o tom přemýšleli, jak to udělat. Byly různé alternativy. Skupina politiků na Slovensku – a i můj otec k nim patřil – připravovala přechod na druhou stranu v rumunském stylu. Tedy že slovenská armáda během jedné noci sesadí Tisa a vládu a vyhlásí vojenskou diktaturu. Poté vyhlásí přechod na sovětskou stranu. Vojenským velitelem měl být generál slovenské armády Augustýn Mallár, který byl v té době nejrespektovanějším slovenským důstojníkem. Druhá možnost byla Slovenská národní rada a Slovenské národní povstání. Ale ta neměla vhodného důstojníka, kterého by do čela tohoto kroku postavila. To byl klíčový problém. Z nedostatku jiných možností tam proto jmenovali podplukovníka Goliána. Toho sice pak brzy povýšili na generála, ale jako vojevůdce byl slabý. Proto poslali z Londýna generála Viesta, ovšem ani on neměl žádné vojenské, či spíše válečné zkušenosti. Řídili tedy oba SNP, ale to nakonec vojensky zkrachovalo. Mallára nakonec Němci zajali a v Berlíně později popravili,“ uvedl Ján Čarnogurský.

Připomněl též slovenského uznávaného historika Lubomíra Liptáka, který napsal, že kdyby povstání nebylo vojensky poražené, nové Československo by bývalo vzniklo na rovnoprávnějších základech. Jinými slovy, nebylo by to tak jednostranné diktování z Prahy, ale reálné rokování mezi Benešem a Slovenskem o jeho nové podobě. Jak podotkl, to se však neuskutečnilo právě kvůli krachu SNP. I Husák o tom prý později napsal, že všude v Evropě už Němci ustupovali, ale na Slovensku ještě dál útočili a vyhrávali.

Měli bychom vyslyšet doporučení osobností? A tedy opřít se o Rusko?

Nakonec z vystoupení Jána Čarnogurského zazněl i možný způsob toho, jak se dívat s ohledem na historii do budoucnosti. Zvlášť pod tlakem událostí, které poslední rok hýbou celou Evropou a Evropskou unií.

„Geopolitické možnosti Slovenska jsou skryté v jeho poloze na východním okraji západní části Evropy, a to se v dějinách občas promítlo. Jan Kollár psal již v roce 1830, aby se Slováci a Slované opřeli o mohutný dub – a tím měl na mysli Rusko. I Ľudovít Štúr vyzýval, aby se Slované stali knížectvím v rámci ruské říše. To jsou všechno významní autoři slovenských dějin, a tak asi není překvapením, když porovnáváme českou a slovenskou politiku, že Slovensko je stále více rusofilské než Česká republika,“ všímá si Čarnogurský. I z tohoto hlediska je však také dobré vědět, zdůraznil, že tyto dvě naše země zůstaly nadále historicky spojené dobrými vztahy.

„Jsme spojeni historickými pouty a máme předpoklad pro to, abychom se, pokud by to bylo v budoucnosti třeba, zase spojili či alespoň mocensky spolupracovali. Pokud by EU zkrachovala, a není to úplně tak nemožné, pro ČR by byla varianta spojení se Slovenskem řešením. Samozřejmě kromě německého sevření. Nezbývalo by mu už jedině přijmout azimut směrem na východ. A v takovém případě je Slovensko pro ČR geopolitickým zázemím. I když jak v době druhé světové války, tak v době po roce 1989 vykročilo samostatnou cestou,“ uzavřel expolitik a současný právník Čarnogurský.