Svět v bodě zlomu: Máme se bát dne, kdy dojdou peníze? Odpověď vás nepotěší

Například zde již často citovaný autor knihy Co nesmíte vědět Michael Morris, se přiklání k variantě druhé. Tedy, že nežijeme v blahobytu, ale jsme klamáni.

Zabývá se pak i otázkami inflace a případnou možnou manipulací široké veřejnosti z globálního hlediska. A rozhodně nevnímá situaci růžově. Pomineme-li jeho teorie, které v knize rozvíjí, totiž že celý současný západní svět patří jen několika rodinám, které nyní baží po zbytku; stojí za zmínku minimálně to, jak on vnímá předkládané informace o tom, jak roste či neroste inflace.

Čím je něčeho více, tím víc klesá hodnota. Platí to i o penězích

„Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále víc peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz neustále klesá. A čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Tento proces, který nikdy nevzniká náhodou, nýbrž podle vůle bank a emisních institucí, se nazývá inflace. Jeho nevyhnutelným následkem je, že člověk dostává za své peníze stále méně. Od zavedení eura, podle konzervativních propočtů, rok od roku ztrácejí peníze v zemích, kde se eurem platí, asi deset procent své hodnoty. To znamená, že po deseti letech má střadatel v bance i přes zúročení pouze třetinovou hodnotu peněz, které tam původně vložil,“ uvádí Michael Morris.

A přidává příklad, který se dá velmi lehce aplikovat i na Čechy a naši českou korunu.

Chudneme - a nejen v Česku. Aneb: Před deseti lety třikrát tolik, co dnes

„Na spořícím účtu máte 100 eur, po deseti letech byste tam měli těch sto eur mít stále, navíc s deseti eury. Na papíře je to víc, ve skutečnosti ale jinak. Za sto deset eur jste totiž před deseti lety koupili mnohem více než za sto eur. Nejde tedy o čísla, ale kupní sílu, tedy o to, co za své peníze dostanete,“ vysvětluje Morris.

Pokud by si tedy dal každý jedinec tu námahu vyhrabat deset let staré účty a přepočítal je, potom by prý zjistil, že před deseti lety dostal za sto eur třikrát tolik než dnes.

„Během deseti let jste tedy ztratili dvě třetiny svého jmění. I tomu se v odborném názvosloví říká inflace. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než loupež. A kdo ji spáchal? Banky. Ty skrze poskytování nových úvěrů vytvářejí inflaci. Bance je jedno, jakou hodnotu peníze mají. Kdo však není jejím majitelem, aby si udržel životní standard, musí vydělávat stále více,“ uvádí Michael Morris to, s čím se setkávají tedy lidé na celém světě.

Ekonomická nesmrtelnost? Pche. I zde se i další autor jiné knihy směje…

Prý jsme se, myšleno představitelé západní civilizace, dovolávali jakési ekonomické nesmrtelnosti. A tak jsme zkrotili hospodářský cyklus, dospěli k ekonomickému systému slibujícímu neustálý a navíc rostoucí blahobyt, a z těchto slibů jsme žili. To vše v bláhové naději, že jsme vyřešili všechny ekonomické problémy světa. Když se to pak přece jen zadrhlo, nedokázali jsme se s tím smířit a vinu hodili na pár padouchů. Ale tím se problém krize nevyřešil...

„Trvalý hospodářský růst na Západě v posledních šesti dekádách je historickou anomálií a současná stagnace může velmi záhy přerůst v krizi nebývalých rozměrů,“ uvádí v jiné knize významný britský ekonom Stephen D. King. A tvrdí, že zdaleka nejde jen o konec věku hojnosti. Cíle, jež jsme si stanovili, naplníme prý jen v případě další ekonomické expanze. Může se tak docela dobře stát, že nám pro očekávané budoucí benefity, například na důchody a zdravotní či sociální péči, prostě dojdou peníze.

A reálnost této hrozby už dnes potvrzují první signály, jako klesající úroveň západní střední třídy a akumulace bohatství v rukou jednotlivců. Kdo na tento vývoj doplatí? Hororový scénář budoucnosti však není sám o sobě autorovým cílem. King proto ve své knize též analyzuje příčiny a průběh hned několika historických krizí – například argentinské nebo japonské. A přináší několik řešení. Jsou bolestná, ale nevyhnutelná.

Dojdou tedy opravdu peníze?

Je tedy ale opravdu jisté a z náznaků čitelné, že věk hojnosti končí? Podle výše uvedeného britského spisovatele a ekonoma ano. Minimálně pro západní společnost tak, jak byla zvyklá. Žila si totiž podle něj nad poměry, a tak začínají docházet peníze na důchody, na zdravotní a sociální péči. Po šesti zázračných desetiletích růstu a vzestupu životní úrovně se tak zdá, že ekonomika narazila na nepřekonatelnou překážku. A politici i ekonomové se nedokáží shodnout na způsobu, který by vedl k oživení. Asi není třeba konstatovat, že nejde o katastrofický scénář, ale fakta, která se týkají všech. Kniha s názvem Až dojdou peníze aneb Konec západního blahobytu (nakladatelství Paseka) odhaluje i další pikantnosti ekonomického zákulisí.

Jednání bankéřů - časovaná bomba?

Ovšem je třeba připomenout, že nejen ve světě, ale i u nás v Česku jsou autoři, kteří se otevřeně zabývají budoucností ekonomiky, včetně té světové. Uvědomují si, jak jsme s ní úzce propojeni. A tak například podle finanční analytičky a ekonomky Markéty Šichtařové a jejího manžela Vladimíra Pikory nezodpovědné a nekompetentní jednání bankéřů a politiků vytváří ve světě časovanou bombu. A ta může skutečně kdykoli vybuchnout. O příčinách i možných důsledcích takového chování vypovídá jejich již třetí kniha s názvem Lumpové a beránci.

Oba autoři v této knize mimo jiné popisují – i když jen literárně a tedy hypoteticky - důsledky krachu finančního systému v Evropě. Je však patrné, že by mohl nastat i ve skutečnosti, kdyby došlo k souběhu jen několika málo nešťastných událostí, jejichž nakupení není podle nich „nijak zvlášť nepravděpodobné, spíše naopak celkem snadno možné“. A jak potvrzují poslední týdny a Markéta Šichtařová s údivem sleduje, příliš se vývoj od této původní fikce nakonec neliší.

„Náš příběh slouží k popisu toho, v jak neutěšeném stavu se nachází dnešní společnost a finanční svět a jak je tento systém mimořádně křehký,“ vysvětlila ParlamentnímListům.cz Markéta Šichtařová.

Není třeba vytvářet příběhy, co by bylo, kdyby přestaly fungovat banky - viděli jsme to

Stačí pak připomenout situaci, co by se dělo, kdyby došlo k velkému bankovnímu krachu, o kterém se zatím spíše v různých konspiracích hovoří či píše. Není to přitom ani v podání těchto dvou ekonomů příliš veselá představa, co by nastalo, pokud by se tyto teorie vyplnily. Stačí minimum fantazie…

Zoufalí klienti by stáli před uzavřenými pobočkami bank, fronty by se tvořily u bankomatů, které by vydávaly jen omezenou hotovost. Viděli bychom též bezmoc klientů, kteří by neměli peníze ani na základní potřeby, protože by se ke svým uloženým penězům nedostali. Oba čeští autoři tyto jevy barvitě popisují na několika osudech lidí z různých sociálních skupin. Vycházeli nepochybně z toho, co přinesla v nedávné minulosti situace v Řecku nebo na Kypru.

Ale vraťme se do jen o málo méně katastrofického scénáře. Tedy k tomu, kam se může vyšplhat inflace. A o tom detailně píše opět Michael Morris.

Výpočet inflace je fraška, varuje autor bestselleru o světovém spiknutí bankéřů

Pozastavuje se nad tím, že jsou lidé téměř na celém světě chlácholeni tím, že inflace je velice nízká a tudíž mohou být v klidu. „Pokud namítáte, že vám něco nesedí, jelikož oficiální míra inflace se pohybuje většinou mezi jedním až dvěma procenty, tak věřte, že to není pravda. Nespoléhejte jen na údaje, prezentované na základě dobře známého spotřebitelského koše. To je totiž poněkud nepřesný nástroj, s jehož pomocí se měří index spotřebitelských cen,“ říká dál Morris.

A vysvětluje - při určování míry inflace se vychází z měřítka všeobecného vývoje cen – v košíku jsou ovšem zahrnuty i výrobky jako počítače, mobilní telefony, videopřehrávače, cesty do exotických destinací. Tedy věci, které neslouží denní spotřebě, a proto nemají správně ve spotřebitelském košíku co pohledávat.

„Tímto způsobem lze pak celkem pohodlně kamuflovat nepřetržitý růst nákladů na energie, pohonné látky, veřejnou dopravu, potraviny, kulturu, zábavu a mnohé další… Co máte z neustále zlevňovaného smartphonu, když brambory a benzín stojí stále víc? To je však statistickému úřadu jedno, například v USA se ceny potravin a paliva při výpočtu oficiální inflace vůbec neberou v potaz. Výpovědní síla takového spotřebitelského košíku, a tím i oficiální míry inflace, se pak rovná nule. Čísla statistických úřadů jsou tedy pak opravdu pouhá fraška,“ varuje Morris.

V každém případě, co se týká inflace, pravdou je, že čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Jaké může mít inflace, pokud by se vymkla kontrole, následky, lze hledat v historii některých zemí, i ve světové historii třicátých let. Kam by to mohlo dovést současnou civilizaci, je otázkou mnoha pří odborníků. Jisté je jedno, že to, co jsme zde uvedli, je pouhý zlomek toho, jaké obavy kolem ekonomiky a finančního systému nejen u nás, ale i ve světě, panují. I proto stále častěji se z mnoha stran objevují zvěsti, že se nyní lidstvo nepochybně nachází v době zlomu, případně dokonce takové, že se blíží kolaps současné civilizace.

I Jan Hnízdil v nedávném rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl, že je přitom jedno, jestli si bod zlomu připustíme nebo nepřipustíme, protože nic nezměníme na tom, že už probíhá. A že bychom se na něj měli připravovat. Uvedl i příklad: „Ve Francii vznikají vesnice s lokální měnou, s vlastními zdroji energie, samovýrobou, samosprávou. Peníze totiž mohou ze dne na den přestat platit a svět, který na nich stojí, se může sesypat.“