Tady se málem nedomluvíte francouzsky. A tady bydlí bohatí a narodila se tu Marine Le Pen. Pojďte s námi do trochu jiné Paříže

10.02.2015 8:41

REPORTÁŽ V multikulturní obci Bobigny ovládané komunisty, kde je pochován arabský policista Ahmed Merabet zastřelený teroristy u redakce Charlie Hebdo, se člověk těžko domluví i francouzsky. Přesto tam je dost rušno. Zato v pravičácké čtvrti Neuilly, kde se narodila Marine Le Penová a jíž starostoval Nicolas Sarkozy, je poklid. ParlamentníListy.cz při jejich návštěvě zjistily i výši sociálních dávek, platy bohatých Francouzů či podmínky pro získání občanství.

Tady se málem nedomluvíte francouzsky. A tady bydlí bohatí a narodila se tu Marine Le Pen. Pojďte s námi do trochu jiné Paříže
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Nejstarší mešitou ve Francii je Velká mešita v Paříži

Fotogalerie: - Pařížská předměstí

Nejstarší mešitou ve Francii je Velká mešita v Pař...
Bobigny je multikulturní předměstí Paříže
V Bobigny je pochován policista Ahmed Merabet, mus...
Osamělá mešita v Bobigny
Dárkové balení modlitebního koberečku s kompasem, ...
Muslimský hřbitov v Bobigny

Obce za vnějším okruhem centrální Paříže. Měly by vypadat jako jednovaječná dvojčata, ale nevypadají tak ani vzdáleně. ParlamentníListy.cz se vydaly do klasického multikulturního předměstí Bobigny, ale i do Neuilly, tradiční varty usazených francouzských konzervativců. Obě lokality leží na pravém břehu Seiny. První je na východě, druhá na západě. Asi i to určuje jejich neslučitelné rozlišnosti.

Proletářská enkláva

Na stanici v padesátitisícovém Bobigny se z metra vyvalí neuspořádaný dav různých národností. Skoro nikdo nedokáže cizinci poradit ani směr, přestože se ptá jen na hlavní zdejší ulice. Najít obyvatele, který by vládl alespoň francouzštinou, je nad lidské síly. Návštěvník se musí řídit vlastním smyslem pro orientaci. Ulice se jmenují Leninova, Marxova, Gagarinova. Dlouhá léta zde ve volbách vyhrávají komunisté, i nyní obec zpravuje rudý starosta Stéphane de Paoli, takže se není čemu divit.
Na periferii stojí domy podobné českým panelákům, na jednom visí typický plakát: "Jsem Charlie!". Radnice vypadá trochu jako ochodní dům Kotva za normalizace. Na chodníku se vybavují rastamani jakoby zrovna přiletěli z Jamajky, kolem procházejí dvě dívky s vlasy schovanými do hidžábů, muslimských šátků. Jsou dva stupně pod nulou, takže na nich mají ještě kapuce zimních bund. V podstatě dvojí krytí.'



K muslimskému hřbitovu

Ke zdejšímu muslimskému hřbitovu vede dost strastiplná cesta. Podejít dvoje koleje, pak průmyslovou čtvrtí plnou skladů čínských, arabských, ale i evropských obchodníků, u nichž skupinky lidí čekají na levné zboží, a podél malých neutěšených domečků. V dálce už je vidět brána ve tvaru cibulovité věže. Za ní malá mešita, kde se nyní modlí dva mladíci. Okolo vnitřních stěn se vine polička, v níž stojí jako vojáci v řadě různé islámské spisy. Ženy si dovnitř nedovolí vejít.
"Každá rozumně uvažující lidská bytost si uvědomí, že vraždění otců a matek od rodin je nodpustitelné. Podle mě byli teroristé v Paříži podlí vrazi a zasloužili smrt. Na druhou stranu zesměšňování proroka karikaturami také odsuzuji. Mohamed je pro nás muslimy něco jako otec. A nevím, kdo by si dal líbit, kdyby mu uráželi tátu," sdělí Kamar, když vyjde z modlitebny a dodá: "Dost mě taky mrzí, jak se dnes na každého Araba lidé na ulici dívají jako na potenciálního teroristu. Je to až hmatatelná nedůvěra. Ale ne všichni muslimové jsou teroristi."

Nedaleko mešity se rozprostírá do dáli muslimský hřbitov. Většina pomníků je jako přes kopírák, dlouhý podstavec a zakočení ve tvaru kupole. Hned na začátku leží pod dřevěnou tabulkou nespočet květin. "Ahmed Merabet, 1974–015," píše se na ní. Jde o policistu, jenž sedmého ledna jako jeden z prvních přijel na místo vraždění islámských teroristů, tedy k redakci Charlie Hebdo. Přestože byl neozbrojen, při zásahu ho zranili a na útěku dorazili. Přitom také vyznával korán. O kousek dál se nachází vojenský hřbitov, leží tam další Arabové, co padli ve jménu Francie.

U nejstarší mešity

Na zpáteční cestě se u jedné z restaurací hlučně dohadují štamgasti. Pohledy na sebe blýskají tak nenávistně, že se jim příčetný člověk raději vyhne. Naproti stojí stavba brazilského komunisty Oscara Niemeyera. Jak mu to bylo vlastní, skoro samý beton a sklo. Ostatně tento zakladatel moderní brazilské architektury je autorem koncepce hlavního města Brasília a zde v Paříži, byť na jiném místě, bylo dle jeho návrhu vybudováno sídlo ústředního výboru Komunistické strany Francie. Stanice metra se nachází v obležení. Stojí tam v řadě sedm policistů a očima rentgenují každého, kdo vchází i vychází. Až poté přijde vysvětlení. Někdo tam spadl do kolejiště.



V centru města, které má i s předměstími deset milionů obyvatel, přesněji v Latinské čtvrti, se nachází Velká mešita. Nejstarší mešita ve Francii, otevřená roku 1926, s třiatřicet metrů vysokým minaretem. Také ji hlídají samopalníci, uvnitř se mimo jiné nachází restaurace a několik obchůdků. V jednom prodávají modlitební koberečky s kompasem, aby se jejich majitelé dokázali všude modlit směrem k Mekce. Čajovna je narvaná k prasknutí.

Konzervativní enkláva

Po skoro prázdných eskalátorech ve stanici Pont de Nuilly člověk vyjede na povrch a hned jej do očí uhodí několik rysů pro Paříž dost atypických. Ulice jsou čisté, staré domy takřka neposprejované a lidí pomálu. Nuilly-sur-Seine je takové městečko, kde se zastavil čas, anebo akvárium konzervativního klidu a míru. Po ulicích jezdí auta drahých značek, občas projede napomádovaný mladík na bicyklu anebo po ulici přeběhnou dobře vychovaní mladí pánové s míčem v podpaždí. Není divu, když jde o jednu z nejbohatších francouzských obcí, kde bydlí v podstatě jen nejvyšší střední vrstva anebo opravdoví boháči.
Před radnicí sice kopou do mičudy táta se synem, ale klidně, žádná přepjatá snaha. Rozbitá okna prostě nehrozí. V "Hotel de ville", jak zní francouzsky radnice, což je pro cizince dost matoucí, nyní starostuje Jean-Christophe Fromantin. Zde svou politickou kariéru začínal ale  pozdější francouzský prezident, jenž je dodnes předsedou Svazu pro lidové hnutí, Nicolas Sarkozy. Ostatně na zdejších pískovištích udělala nejspíš nespočet báboviček správná dcera svého otce, tedy dědička vůdcovství Národní fronty, Marine Le Penová, která se zde v roce 1968 narodila.

Na západní frontě klid

"Víte, Národní fronta mě hodně přitahovala. Le Penová nabízela mnohem umírněnější pravicové vize než její doktrinářský a samolibý otec. Přitahovala mě ale do chvíle, než ji začali volit radikální komunisté. To jsem vycouval. Když je Evropě úzko, vždy v ní začnou mít komunisti s extremistickou pravicí, s hnědými košilemi, k sobě blízko. To se dnes děje ve Francii a mně se to dvakrát nelíbí," svěří se se svým pohledem na věc číšník Michel v jedné z kaváren. Je velmi ochotný, ale s hosty spíše rád klábosí, než je obsluhuje. Je to klasický homo politicus.

Ostatně o soužití přistěhovalců se smetánkou v Neuilly pěkně vypráví rodinný film Můj život v Neuilly. Čtrnáctiletému chlapci Samimu Benboudaoudovi v něm zemře otec, maminka získá dobře placenou práci na zámořské lodi, a tak se špunt chtě nechtě musí z chudého předměstí přestěhovat do rodiny své tety, která se bohatě provdala. Chodí zde do soukormé školy mezi bohaté dětičky průmyslníků a diplomatů, život mu znepříjemňuje nadutý bratránek, ale nakonec si přeci jen své místo na slunci vybojuje. Film byl ve Francii velmi úspěšný. Nicméně jde o fikci. Na tomto předměstí se domy skoro podobají jeden druhému a je odtud překrásný výhled na hypermoderní čtvrť La Défense z jedné a na Vítězný oblouk z druhé strany.

Chudoba a bohatství Paříže

Ve městě nad Seinou se teď v zimě po ulicích či v metru povaluje nespočet místních bezdomovců. Říká se jim clochardi, což v přesném překladu znamená – kulhavci. Emigranti žijí také na jižních předměstích Paříže, například v Grigny, kde bydlel i jeden z islámských teroristů Amedy Coulibaly, jenž několik dní po útoku na redakci Charlie Hebdo zabil pět lidí. V podobných obcích, jako je Grigny či Bobigny, se platí zhruba 300 eur za garsonku. Sociální dávky se pohybují od 500 do 900, k nim je možné ještě získat příplatek na dítě 200 a na bydlení 62 eur.

Když dostane člověk status politického uprchlíka, má ihned právo na sociální podporu. Nicméně na tento status někteří čekají celé roky. Politický uprchlík má automaticky právo na spojení s rodinou, takže se za ním do Francie může ihned přestěhovat úzká rodina, tedy manželka s dětmi. I přístup k francouzskému občanství má zjednodušen. Obecně se totiž občanem Francie může stát ten, kdo umí francouzsky, žije v zemi aminimálně pět let a doloží trvalé bydliště.  Zaměstnaný by měl také dokladovat, že platí daně.

V Neuilly-sur-Seine ale přistěhovalců ani bezdomovců moc není. Garsonka zde přijde na 1000 eur, podobně jako v úplném centru Paříže. Šéfové národních koncernů mohou brát bez problémů 40 000 eur měsíčně, do čehož jsou ale zahrnuty i příjmy z členství v různých správních radách jiných podniků. Ohledně podniků s účastí státu je od loňského roku uzákoněno, že jejich šéfové nemohou vydělat ročně více než 450 000 eur. Například bývalý prezident zdejší státní korporace Areva Luc Oursel, tak přišel o čtyřiapadesát procent svého platu.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Fanoušci Karla Gotta se styděli, naznačil profesor. Co padlo poté, bylo vyhrocené

11:42 Fanoušci Karla Gotta se styděli, naznačil profesor. Co padlo poté, bylo vyhrocené

ANKETA V souvislosti s Karlem Gottem a lidmi, kteří ho měli rádi a teď po něm truchlí, promluvil na …