Tereza Spencerová k uprchlíkům i Ukrajině: EU už fakt patří na smetiště dějin. Jde na mě depka. Změna však přichází. Čekejte tyto dvě podstatné události

17.09.2015 9:08

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Nadcházející Valné shromáždění OSN přinese mnoho podnětů pro řešení krize v Sýrii, včetně očekávaného projevu Vladimira Putina. A 2. října se uskuteční zásadní jednání kolem Ukrajiny, okolo které se věci vyvíjejí možná poněkud jinak, než by si její vedení přálo. Na to upozorňuje čtenáře ParlamentníchListů.cz v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová, která nešetří ostrými slovy směrem k EU a přináší některé informace z arabského světa, které u nás nejsou příliš frekventovány.

Tereza Spencerová k uprchlíkům i Ukrajině: EU už fakt patří na smetiště dějin. Jde na mě depka. Změna však přichází. Čekejte tyto dvě podstatné události
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka Evropské unie

Anketa

Kterého člena vlády byste nejraději odvolali?

2%
3%
0%
1%
0%
5%
hlasovalo: 5257 lidí

Čas pracuje proti Kyjevu, napsala jste. Rusové staví další plynovod přímo do Německa, který Ukrajinu zcela obchází. Doněčtí rebelové odstraňují nejhorší extremisty z jejich funkcí, příměří platí, rozhovory o odzbrojení pokračují. Nemůže to vše být jen nějaký interval? Rozumějme, Evropa má teď dost jiných starostí, v Americe „dobíhá“ Obamova administrativa... Dočkáme se po amerických volbách „přihřátí“ ukrajinského konfliktu, nebo mnohem dříve? Jaký postoj zaujmou USA, jak se s tím pokusí popasovat Evropa a Rusko? 

Všechno je samozřejmě možné, a tak nelze vyloučit, že dříve nebo později USA zkusí ukrajinský konflikt znovu „přihřát“, jak říkáte. Na druhé straně je ale opravdu důležité, že Evropa má svých starostí až nad hlavu, a tak jí „americký“ konflikt s Ruskem na Ukrajině musí logicky připadat jako „přepych“, který si už nemůže dovolit. Chci říci, že stále více evropských zemí vystupuje z „amerických koalicí“, tedy z té protiruské na Ukrajině a z té protiasadovské v Sýrii, ale dělají to zatím tak nějak „bokem“. Zatím snad nikdo – ale třeba se pletu – z úřadujících politiků zemí EU (natož Bruselu) nahlas neřekl, že třeba imigrační vlny jsou z valné části důsledkem amerických válek, a to počínaje fakticky už Bushovou vylhanou agresí proti Iráku, na níž se aktivně podílela i Česká republika, mimochodem. 

Nicméně, i kdyby to někdo řekl, žádný efekt na rozhodování v Pentagonu by to asi stejně nemělo, takže se jen obnažuje další realita. Německo se sbližuje s Ruskem (a tím potažmo i s Čínou) a mění se v plynové centrum Evropy na úkor většiny ostatních členů EU a bez ohledu na nějaké hloupé sankce, které ti servilnější stále ještě dodržují. A Spojené státy pokračují ve své militaristické zahraniční politice, protože těch miliardových kšeftů, v nichž je Pentagon zaháčkován, je tolik, že jim nějaké evropské problémy s migračními vlnami opravdu žádné vrásky nedělají. A ti servilnější dále čekají na to, až Washington k něčemu zase zavelí… 

Nicméně, osobně doufám – ale fakt jen doufám, nic víc – že hloupost není nekonečná, tím spíš hloupost, při níž se Evropa zraňuje sama jen kvůli nějakým americkým lobbistickým nebo hegemonistickým puzením. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban kdysi řekl, že politici zvolí dobré řešení až ve chvíli, kdy vyčerpají všechna špatná. Doufám, že se takový okamžik už blíží, protože nebezpečných hloupostí už naši evropští politici napáchali opravdu hodně. Na druhou stranu si ale žádné iluze nedělám – Evropa, pokud by opravdu chtěla hájit své zájmy, by mohla být silným geopolitickým hráčem, ale aktuálně je na pokraji rozpadu a sama se navíc velmi oficiálně zřekla všech svých dosud proklamovaných hodnot. Takže se zdá, že změna může přijít až s nástupem nových politických hnutí, která v Evropě bují a v náhledu na současnost svým způsobem paradoxně sjednocují krajní levici s krajní pravicí. Co z takového podivného mišmaše může vzejít, si netroufám odhadnout. 

Oděský guvernér Saakašvili si začíná „otvírat zobák“ proti poměrům na Ukrajině, kde kritizuje oligarchické zlodějny a celou zemi ekonomicky přirovnává k africkému Gabonu. Tak tedy... Co neustále avizovaný bankrot Ukrajiny, co věřitelé, co nadcházející topná sezóna a situace obyvatelstva zároveň? A co politický boj, kterého se účastní i čím dál neoblíbenější premiér Jaceňuk? Co bychom měli my, jejichž pozornost je odstíněna k uprchlické krizi, vědět, když nám již česká média neustále neukazují boj ukrajinských demokratů a vlastenců za evropské, tedy naše, hodnoty?

Ukrajina je v křeči. Nemá peníze, je politicky nestabilní, korupce je dále všeobjímající, armáda je v rozkladu, občané nedůvěřují vládě ani dalším institucím státu… Takže v zásadě depka, kterou se Saakašvili snaží překřičet svými provokativními tezemi (byť realitu popisuje jen s mírnou nadsázkou), a prezident Porošenko už by ho nejradši zase vrátil někam do pryč. Problém je i s oním bankrotem, protože jeho vyhlášení bylo oficiálně odloženo ve chvíli, kdy bylo s americkými hedgeovými fondy dojednáno odpuštění části dluhů. Vzápětí se ale ukázalo, že ono odpuštění bylo ve skutečnosti jen „prý“, že nic není ještě zcela dotažené, tedy že Kyjev předpřáhl povoz před koně a ještě nic oficiálně na papíře není. K tomu se pomalu blíží zima a jednotliví „kyjevští“ jeden týden tvrdí, že mají zásoby plynu pokryté, další týden přiznávají, že zásobníky jsou prázdné, pak jsou zase plné… Čert ví, jaká je realita, a tak nezbývá než pro jistotu Ukrajincům přát co nejmírnější zimu. Zkrátka, Ukrajina se aktuálně topí v záplavě slov a je těžké odhadnout, která mají smysl, a která nikoli. Vždy je lepší namísto slov sledovat činy, ale těch je pohříchu málo. Ale 2. října bude v Paříži summit „normandské čtyřky“ a je očividné, že Francie s Německem budou po Kyjevu požadovat seznam všeho, co už udělal při naplňování minských dohod. Páky mají – peníze. 

Zaznamenali jsme vyjádření syrského prezidenta Bašára Asada, který přednesl několik zajímavých vět: USA nekonzultují letecké údery na syrském území a nespolupracují s Asadem. My, Zápaďané, jsme viní smrtí uprchlíků, protože sponzorujeme teroristy a označujeme je za umírněnou opozici. Bašár vyhrál ve svobodných volbách a syrský lid ho chce (i když mnoho uprchlíků např. v Turecku mluví o tom, že utíkají před ním). Jak podložit tato jeho tvrzení, o kterých může západní pozorovatel upřímně pochybovat? No, a jiný Bašár – syrský chargé d'affairs v Praze Bašár Akbik – nám vyčetl, že nepodporujeme syrské uprchlíky přímo na území Sýrie, kde se o ně Asadův režim stará; a co my vydáme za jednoho uprchlíka, to jim stačí pro šest. Do jaké míry bychom tedy vyřešili uprchlickou vlnu tím, že bychom podpořili uprchlické tábory v Sýrii, Jordánsku či Libanonu?

Fakt, že USA útočí na syrském území bez souhlasu Sýrie, mi připadá – s ohledem na americké zvyklosti obecně – vcelku normální, byť ve skutečnosti podle všeho platí, že americká armáda své nálety v Sýrii „konzultuje“ s iráckou vládou, a ta, coby syrský spojenec, už pak předává příslušné zprávy do Damašku (a přijímá vzkazy opačným směrem). USA ani nemohou jednat jinak, protože žádat o souhlas Bašára Asada, kterého původně chtěly za každou cenu svrhnout, by z jejich pohledu bylo ponižujícím přiznáním porážky. A proto USA v Sýrii vedou vlastně dvě války – proti Daeši, ale současně i proti jeho úhlavnímu nepříteli v Damašku. Je otázkou pro zvídavé hlavy: Jak lze vést dvě války proti dvěma armádám, které si jdou vzájemně po krku? Nebo lépe, jak útočit na jednu z nich, aniž by přitom ta druhá z těchto útoků neprofitovala? Třeba New York Times tvrdí, že americké letectvo bombarduje Daeš při jakékoli příležitosti, s výjimkou situací, kdy je Daeš zapojený do přímých bojů se syrskými vládními vojsky, aby se tak „předešlo dojmu, že USA napomáhají vůdci, po jehož svržení Obama volal“. Z toho lze ale vyvodit závěr, že si USA ponechávají Daeš coby nástroj ke svržení Asada. Na druhou stranu ale Amerikou vycvičená (a neslavně rozprášená) padesátka „umírněných rebelů“ měla zase za úkol bojovat proti Daeši, a nikoli Asadovi. Závěry jsou pak logicky přesně opačné. Kdo je tedy skutečným nepřítelem USA v regionu: Asad, Daeš, oba, nebo nikdo z nich? Nebo jde jen o válčení pro válčení, aby měl americký vojenskoprůmyslový komplex radost z pokračujících miliardových zisků? 

Je také fakt, že prokázaná podpora Daeši, al-Káidě a dalším teroristickým partám v Sýrii nebo v Iráku nám – starým hjumnrajtistům – nějaké obzvlášť dobré jméno nedělá, a že si do značné míry za přívaly uprchlíků můžeme sami. A platí také, že miliony lidí v uprchlických táborech v Jordánsku nebo Libanonu živořily a umíraly bez pomoci. OSN marně volala, že by pro ně potřebovala nějaké peníze, další půl milion Syřanů byl (už zcela bez OSN) v Egyptě. Nikoho to tady nezajímalo, nevzrušovalo, důležitější bylo „svrhnout Asada“. Tak jsme se sami dopracovali tam, kde nyní jsme. Jupí. Pan Akbik má přitom samozřejmě pravdu, že život na Blízkém východě je výrazně levnější, než péče o uprchlíky tady v Evropě. Ale co s tím teď? Lidé už se dali na pochod… 

Američané napomenuli Rusy, že v žádném případě nepodporují jejich angažovanost v Sýrii. Česká média dokonce přinášela hodnocení ve smyslu, že ruský zásah by způsobil prodloužení konfliktu. Lze se s takovými stanovisky ztotožnit? Rusové podle jistých spekulací před několika lety souhlasili s odchodem Asadova režimu čili již mohlo být po válce. Věříte tomu? A jak se dle vás hnula naděje buď na separátní ruský zásah v Sýrii, nebo na uspořádání mezinárodního pozemního tažení alespoň do konce roku?

 Obecně platí, že se stanovisky českého mediálního mainstreamu k americkým válkám se lze ztotožňovat jen velmi stěží, tedy vlastně vůbec. Ale zmínil jste dávno zamítnutou nabídku Asadovy demise, kterou teď připomněl bývalý finský prezident Ahtisaari. Ano, věřím tomu, protože Tálibán kdysi Američanům nabízel vydat Usámu bin Ládina, libyjský Muammar Kaddáfí také Spojeným státům navrhoval, že rezignuje, když jim tedy oficiálně jde jen o jeho „hlavu“, přičemž výměnou chtěl pouze uchování Libye jako státu. Vždy ale následovaly jen války a ničení a miliony mrtvých. Co s tím? 

Nevěřím přitom příliš na separátní zásah Ruska – a nezapomínejme zároveň také na Írán! – do války v Sýrii, protože sami Rusové vyslání své armády stále popírají, Washington se nenamáhá dodat důkazy o opaku. Stratfor zveřejnil snímek šesti ruských tanků kdesi na letišti u Latakie, dnes ráno kdosi kdesi zahlédl „ruské vrtulníky včetně bitevních“, což mi pro vstup do války – čistě laicky – připadá hodně slabé. Nicméně Putin mluví o vytvoření mezinárodní koalice, která by Daeš porazila. Má podporu Německa, Francie, Rakouska, Španělska (Británie už by dokonce byla ochotná nechat Asada v čele prozatímní vlády!), některých arabských států – a jediný, kdo něco takového rozhodně odmítá, jsou USA. Nejspíš proto, že jim kdosi chce sebrat „jejich“ lukrativní válku (a současně i možnost vyvíjet tlak na státy Blízkého východu). Nevím, do jaké míry je taková koalice, která by ve skutečnosti nebyla jen proti Daeši, ale i proti americké zbrojní lobby, rychle stmelitelná, ale Putin osobně o ní chce jednat i v rámci nynějšího Valného shromáždění OSN v New Yorku. Uvidíme, co bude. 

Stručná otázka: Co jste cítila při pohledu na jednání ministrů vnitra EU o uprchlické krizi? Navrhované návrhy, naše pozice, rétorika... Co říci? A co čekáte dále? Jak se vám dívá na Evropu, která prakticky ruší svůj bezhraniční prostor? Jaké krátkodobé i dlouhodobé následky čekáte po tom, co elita EU předvedla tento týden? 

Jak už jsem řekla, Evropská unie aktuálně dosahuje vrcholů bezradnosti, rozhádanosti, nejednoty (neunijnosti?), zoufalství a absence racionálního myšlení; a jako taková patří fakt na smetiště dějin. Mrzí mě to, protože osobně ideu evropanství považuju za nesmírně důležitou a cennou. Teď se ale ukazuje, že jsou to spíše jen mýty; něco jako ideál, kterého nelze dosáhnout, lze za ním jen celý život jít, aniž by k němu člověk došel, řekl by klasik. 

U nás „doma“ je vše ještě trapnější. Jiří Dienstbier řekne, že bychom mohli vzít až 15 tisíc uprchlíků (a osobně si myslím, že by to Českou republiku nepohřbilo), a Milan Chovanec opáčí, že netušil, že má Dienstbier tak velký byt. To že jsou naši politici? Lidi, kteří byli kýmsi zvoleni, aby rozhodovali o našich osudech? Jejich myšlenkové pochody – odkoukané asi z přetahování se o lopatičku na pískovišti – jsou tristní a na člověka padá fakt hluboká depka. Na jedné straně chápu, že se „tradiční“ strany ve snaze zůstat u moci a státní kasy, posledního to zdroje rozkrádání, chtějí svézt na všem hnědém, co zrovna leze do módy, ale přátelé: „Za co?“ 

Na maďarsko-srbské hranici začíná být už opravdu dusno. Migranti jsou naštvaní a policie je neústupná. Existuje teorie, že celý problém nabere poněkud jiné obrátky, až někomu rupnou nervy a začne se střílet. Pak by mohl represivní tón proti migrantům nastoupit po celé Evropě. Vidíte možnost, jak se tomu vyhnout v situaci, kdy všichni kromě Německa by nejraději zavřeli hranice a i Němci už se začínají bát? Oskar Krejčí tvrdí, že imigrační krize již nemá nenásilné řešení... Tak tedy... Lze se bát násilí?

Je jasné, že při absenci chladného uvažování, nemluvě už o možnosti odstranění příčin migračních vln a neschopnosti zaujmout společný postoj, se nenásilné řešení zdá být skoro už vyčerpáno. Na druhou stranu nám ale přece nikdy nevadilo, když jsme „ty Araby“ masakrovali u nich doma – některé západní akademické odhady dospěly k závěru, že od Bushova Iráku Západ na Blízkém východě zabil nebo způsobil smrt čtyř milionů lidí. Tak proč se najednou tak bojíme „radikálního řešení“ tady u nás, v Evropě? Jen proto, že jsme „demokratizovali“ Irák, Libyi, Sýrii, ale do televize jsme obrazy svých obětí nikdy nepouštěli, zatímco teď bychom je tady měli „jako na talíři“ a uvědomili bychom si, co jsme vlastně zač? Že by utrpěla čísi útlocitnost? Nevím. Ale na vaši otázku, zda se „lze bát násilí“, odpovídám ano, z naší strany určitě. Ti migranti s sebou moc zbraní nemají, i když samozřejmě platí, že už jen v jejich početném „kolektivu je síla“ sama o sobě. 

Evropa podrážděně přijala informaci, že bohaté státy Zálivu nechtějí přijímat uprchlíky. Jak se vlastně referuje o syrském konfliktu, Daeši a uprchlících v médiích hlavního proudu arabského světa? Kdo je vykreslován jako hodný a zlý a ten, „kdo za to může“? A jak se za posledních pár let, a zejména posledních pár měsíců, změnil mediální obraz nás Evropanů v „Arabárně“? A jak nezvratně?

Předně bych chtěla upozornit, že žádný unifikovaný „arabský svět“ fakticky neexistuje. Asi stejně jako neexistuje nějaký „slovanský svět“, takže nelze mluvit o nějakém uceleném obrazu. Například média tmářských feudálů z Perského zálivu jsou jasně propagandistická a hájí barvy svých „vydavatelů“, často skutečně členů královských rodin, zuby nehty, famózně překrucují realitu a je jim jedno, jak přitom mohou vyznívat směšně nebo trapně. Jsou tak bohatí, že si to mohou dovolit. Je třeba kuriózní, že saúdská média nyní na výtky z Evropy, že Perský záliv nebere syrské uprchlíky, reagovala tvrzením, že od vypuknutí války už jejich království poskytlo útočiště 2,5 milionu Syřanů, ale kvůli „uchování jejich hrdosti a zajištění bezpečnosti“ je nepovažuje oficiálně za uprchlíky, a proto jako by vlastně nikde nikdy nebyli vidět… Kdysi byla čestnou výjimkou katarská Al-Džazíra, ale to neplatí v zásadě od revolty na káhirském Tahríru. Tehdy si asi katarští polygamní emíři a jejich saúdští sousedé všimli, že přímými přenosy z revoluce v Tunisku jejich televize v Egypťanech vyvolala pocity typu „Když to dokázali Tunisané, tak my taky!“ a začali se sami bát o svou moc. Al-Džazíra se ze svobodného média takřka přes noc stala propagandistickým nástrojem těch nejreakčnějších sil v regionu, což se plně prokázalo, když začala obhajovat války v Libyi a Sýrii, přičemž lhala, až se z obrazovky prášilo. 

Pak lze vyčlenit média v zemích jako třeba Tunisko, Egypt, nebo především Libanon, která lze – přinejmenším ve srovnání – do značné míry vnímat jako svobodnější, byť ve většině případů jsou to média politických stran či hnutí. Vlády proti nim čas od času zasáhnou. Když si dovolí odvysílat nebo napsat něco hodně „protistátního“, novináři končí ve vězení, ale konkrétní média pokračují dál. Nebo se v horším případě „přerodí“ v média s novým názvem a starým obsahem. Hodnotit média třeba v Sýrii nemá moc smysl – ta, která sídlí v Damašku, v době války jedou na straně režimu; ta exilová jsou proti, pravda obvykle bývá někde uprostřed (a nebo nebývá vůbec). Když už jsem u toho, nejvíce novinářů ve vězení je ovšem v Turecku, které je mimochodem členem NATO. 

A co se týče uprchlíků, je jasné, že sledují, jak se která evropská země chová, pozorně sčítají utopené. K tomu ale přidávají emotivní reportáže z uprchlických táborů třeba v Jordánsku nebo Libanonu, kde lidé během letošní zimy v krutých mrazech prostě po stovkách umrzali… 

A jak nás vnímají? Nechci planě generalizovat, ale většinové mínění o Západě vždy bylo ochotné přijmout, že jsme technicky vyspělejší a materiálně bohatší, ale současně kulturně a civilizačně už skoro zkrachovalí a pokrytečtí, když proklamujeme nějaké hodnoty, které sami nejsme s to dodržovat. Jakmile zaslechli zase něco o demokracii nebo nutnosti dodržovat lidská práva, věděli, že následovat bude jen válka a zabíjení. Poslední měsíce musely podobné názory jen utvrdit. A nezvratnost takových názorů? Co bychom chtěli, když na Blízkém východě po dekádách podpory brutálních diktatur a kamarádíčkování se třeba se Saúdy a jejich wahhábismem dnes dál válčíme – ať už přímo nebo prostřednictvím námi financovaných a vyzbrojovaných hnutí – a ničíme lidské životy a podmínky k životu jako takové? 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Neumím vypíchnout nějakou jednotlivost, ale aktuální Valné shromáždění OSN obvykle bývá zajímavé a třebas přinese i něco důležitého. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Andrej Babiš a EU: Akce PL protrhla hráz. Sype se to ze všech stran

9:10 Andrej Babiš a EU: Akce PL protrhla hráz. Sype se to ze všech stran

ANKETA Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček ve svých tweetech rázně hájil premiéra Babiše. „Za vším hledej…