Jaký je váš obecný názor na aktuální policejní monstrakci?
Podle mě to je jen vrcholek ledovce určité hysterie ve společnosti, která je po celá léta budovaná. Je to honba za senzací, honba za skandálem. Lidé chtějí vidět v televizi a dalších médiích, že je na tom někdo hůř než oni, rádi si čtou o lidském neštěstí. Když se zrovna dnes nestane vražda, tak si ji do zpravodajství vypůjčíme třeba z Maďarska. Je to šílenství doby. Je nutno ale přiznat, že si za to do značné míry mohou ti aktéři sami.
Co tím myslíte?
Když typově uvedu příklad těch takzvaných rebelů – a ví se, že jsem k nim neměl nějaký vřelý osobní vztah – tak se neraduji z toho, co se stalo. Neradoval jsem se ani, když se něco podobného stalo v kauze Víta Bárty a půjčky poslancům Věcí veřejných. Petr Tluchoř se z toho ale tehdy radoval. O co tenkrát šlo? Vít Bárta na poslaneckém klubu Věcí veřejných žádal, aby poslanci VV nehlasovali pro zvyšování poslaneckého platu, respektive, aby hlasovali pro jeho snížení, a pokud to někoho dostane do ekonomicky složité situace, tak jim nabídl bezúročnou půjčku. Do řeči trestního práva to bylo přeloženo takto: „Vít Bárta chtěl po poslancích, aby v souvislosti s výkonem poslaneckého mandátu nějak hlasovali.“
Bárta pro sebe ale přece nechtěl získat levněji nějakou státem vlastněnou nemovitost či státní zakázku. On chtěl, aby občané této země, daňoví poplatníci, neplatili víc na mzdách poslanců. A my jsme byli svědky absurdní kriminalizace této věci. Jeho iniciativa neměla vést k jeho osobnímu obohacení, ale naopak k tomu, že by se ušetřilo ze státního rozpočtu. A v té době se Petr Tluchoř, Marek Šnajdr i Ivan Fuksa ze soudního procesu Víta Bárty radovali, protože jejich politický konkurent dostával za uši.
Vy si tedy myslíte, že v případě Bárty i rebelů jde o srovnatelný případ?
Ano. Dnes se těmto třem děje úplně stejné bezpráví. V souvislosti s nějakým politickým příběhem došli k nějakému politickému řešení. Můj právní názor jako studenta pátého ročníku práva říká, že úplatkem není něco, co je nárokové. Tak je to přímo uvedeno v zákoně. Nárokem je mzda či odměna za výkon funkce. Z výkonu funkce vzniká nárok. Čili jsem přesvědčen, že zde k porušení zákona nedošlo. Kdybychom takto kriminalizovali i jiné politické kroky, tak bychom mohli říct, že předseda ČSSD se dopustil podvodu, protože před sněmovními volbami v roce 2010 na billboardech sliboval důchodcům 13. důchod z dividend firmy ČEZ a o sto metrů dál na jiném billboardu sliboval snížení ceny energií.
Podle definice trestního práva se jedná o podvod, protože sliboval něco, co není schopen splnit, protože ty dva slibované kroky jdou absolutně proti sobě. I průměrně inteligentní orangutan pochopí, že nemůžeme z dividend vyplatit třináctý důchod, protože tím, že snížím cenu energie, snížím zisk a příjem z dividend. Prostě díky zlevnění energie na to nebudou peníze.
A kdo tedy nese za tuto kriminalizaci politiky odpovědnost?
Já tam nevidím viníka – ani v policistech, ani ve státních zástupcích, protože všichni žijeme v nějakém prostředí. A i policisté, státní zástupci a soudci jsou jenom lidé, kteří jsou ovlivněni svým prostředím a atmosférou ve společnosti, což může vést k subjektivním postojům. Ostatně proto ve Spojených státech došli k tomu, že ve prospěch co největší objektivity ve chvíli, kdy zasedne u soudu porota, tak se k ní nesmí dostávat žádné jiné informace než ze soudní síně a porotci nemají přístup k médiím. Protože i nejčestnější člověk je konfrontován s vlastní rodinou, přáteli, kolegy v práci a vždy to nějak ovlivní jeho názor. Proto tu celou věc dnes nevyčítám ani policistům, ani státním zástupcům, ani soudcům.
Základním problémem je, že se vychýlila rovnováha dělby moci mezi jejími jednotlivými nezávislými složkami. Média v logické snaze zvýšit svou atraktivitu, čtenost, prodej a zisk běží za exkluzivitou, příběhem, senzací, skandálem či zničeným lidským osudem. Lidé si rádi přečtou, že tomuto bohatému člověku shořel barák, je vyšetřován, opustila ho žena nebo mu zavřeli syna. Jestli někdo využívá těchto nízkých pudů, tak je to chyba. I když je lidsky pochopitelné, že média servírují to, po čem je poptávka.
Psali jsme:
A co tedy s tím?
Východisko vidím jediné, a to v postavě prezidenta republiky, která má od voličů vůbec nejsilnější mandát. Prezident by měl v tuto chvíli bouchnout do stolu a říct: „Konec, tohle není cesta dopředu." Jinými slovy: Do konce volebního období by podle mě měla vzniknout prezidentská úřednická vláda, která nepoliticky nastaví pravidla a dá zpět do rovnováhy celý systém jednotlivých složek státní moci. Jinak nás to zničí. Zničí to tuto společnost. Když se nic nestane a bude to pokračovat takhle dál, tak společnost zničí sama sebe. Jak se správně říká, cesta do pekel je dlážděná nejlepšími úmysly.
Když se ještě vrátíme k těm rebelům a takzvaným trafikám, tak je na místě ptát se, jestli funkce eurokomisaře pro expremiéra Vladimíra Špidlu nebyla také trafika či úplatek, aby jednodušeji odstoupil z funkce předsedy vlády...
Přesně tak. Ale nejde jen o to. Vezměte si, že po volbách dochází ke koaličnímu vyjednávání. A sestavit jinou než koaliční vládu je v našem politickém systému prakticky nemožné. Předsedové a vedení stran se sejdou a baví se o tom, kdo za podporu koaliční vlády, za podpis koaliční smlouvy, dostane funkci ministrů, kdo dostane funkci náměstků ministrů, ředitelů či členů dozorčích rad státních podniků. Následně pak musí jít za jednotlivými poslanci s tím, že existuje koaliční dohoda a říci jim: „Když pro to budeš hlasovat nebo seženeš hlasy, dostaneš třeba funkci předsedy finančního, hospodářského či zdravotního výboru.“ To je reálná politika. Nic lepšího nikdo nevymyslel. To je demokracie. To je politická demokracie a demokratická politika.
A opět, kdybych to chtěl převést do oblasti kriminalizace a řeči trestního práva, přeložil bych to takto: „Působil na poslance při výkonu jeho mandátu, aby hlasoval pro důvěru vládě, za to, aby se Karel Schwarzenberg stal ministrem zahraničí, Petr Nečas předsedou vlády a Boris Šťastný předsedou zdravotního výboru." Všichni asi cítíme, že za tohle by být nikdo trestán neměl. To by museli zavřít všechny vlády i za první republiky. To by musely být také stíhány vlády v těch demokratických zemích světa, kde se tvoří koaliční vlády.
A když se vrátíme zpět k rebelům. Někdo přijde za poslancem a řekne: „Ty s tím zákonem nesouhlasíš“? A on odpoví, že nesouhlasí. „Tak odejdi ze sněmovny,“ zní reakce. A on logicky řekne, že mu jeho svědomí nedovoluje pro věc hlasovat, ale současně je loajální straně. Navíc má rodinu, do konce období zbývají dva roky a potřebuje ji nějak živit. „Jsem profesionál, loajální straně, něco umím a nabízenou funkci profesně zvládnu,“ řekne si. Čili jestli někdo umožní vznik koaliční vlády za nějakou funkci či někdo umožní přijetí zákona za nějakou funkci, tak v tom není rozdíl. Čili tu vidíme kriminalizaci politických procesů, která je hrozně nebezpečná a která vznikla atmosférou ve společnosti.
Psali jsme:
Dnes někteří politici odstupují, aniž by byli obviněni. Například Pavel Drobil odstoupil, aniž by se prokázalo, že spáchal jakýkoli trestný čin a aniž by byl vůbec obviněn. Prokázalo se, že je nevinen, ale přesto přišel o místo ministra, neobhajoval post místopředsedy ODS a v podstatě nepotvrzené nařčení ukončilo jeho slibnou politickou kariéru...
K mediální popravě dnes stačí už to, že je někdo jenom podezřelý a nemusí být ani obviněný. Stává se z něho sprostý podezřelý. Pojem presumpce neviny, jeden ze základních pilířů západní civilizace a občanských práv, je zadupán do země. A opět to vzniká z toho, že nejsou respektována pravidla a rozdělení úloh. Je jasné, že policisté musí prověřovat podezřelé věci, od toho si je platíme. Státní zástupce má dbát na zákonnost postupu. Ale o vině, či nevině rozhoduje jenom soud. Je hrozně důležité připomenout, že státní zástupce je povinen v pochybnostech žalovat.
Dám vám příklad, jak je jednoduché mediálně a následně profesně a společensky zničit člověka. Já teď na vás podám trestní oznámení s tím, že mám důvodné podezření, že jste spáchal trestný čin a já jako osoba podávající trestní oznámení nemám žádnou odpovědnost. Policie, když obdrží trestní oznámení, tak ze zákona musí konat a musí to prověřit. No a nějaký novinář se může dostat k informaci, že jste prošetřován v souvislosti s trestním oznámením a najednou je z vás sprostý podezřelý. V novinách se objeví, že jste vyšetřován policií.
Mluvčí policie na dotaz novináře, zda jste prošetřován, odpoví, že nemůže nikoho konkrétního jmenovat, ale že osoba ve vašem věku je vyšetřována v souvislosti s tím a tím. A pak se objeví velké titulky, že vy jste vyšetřován v souvislosti s tím a s tím, ačkoli se vůbec nestal čin, na základě kterého jste prošetřován. Policie pak případ odloží, ale tu špínu ze sebe smyjete velmi těžko. A takhle se bohužel dnes dělá politika.
Čili státní orgány dělají jen svou práci...
Nemůžeme policistovi vyčítat, že prošetřuje. Nemůžeme střelné zbrani vyčítat, že s ní nějaký šílenec někoho zastřelí, nemůžeme vyčítat autu, že někoho přejede. Ve chvíli, kdy se případ dostane ke stánímu zástupci, tak v dnešní hysterické době je daleko jednodušší, než být součástí nějaké mediální hry a ataku, někoho zažalovat. Nějaký pan Ištvan se pak třeba může schovat za to, že je v pochybnostech povinen žalovat. A pak už zbývá jenom soud. A já musím říct, že díky Bohu tu existuje respekt k soudnímu rozhodnutí a k soudcům. A mají respekt i ze strany médií.
Jediná věc, která funguje, je tedy soudní systém. Neničme to. Soudce se musí řídit zásadou římského práva „in dubio pro reo“, tedy volně přeloženo „v pochybnostech zprostit obžaloby“. Čili si musíme uvědomit zásadní odlišné postavení státního zástupce a soudce. Státní zástupce má v pochybnostech žalovat, zatímco soudce má v pochybnostech zprostit. Na to je postavena svoboda a demokracie společnosti. Účelově měnit dva tisíce let se vyvíjející a fungující základní principy západní civilizace je zničující bez ohledu na to, že v nějaké chvíli si říkáme, že to je pro dobrou věc. Ne, nikdy to není pro dobrou věc. Podobně, když se ještě před soudním řízením uveřejní odposlechy, tak to není pro dobro.
Odposlechy mají být konfrontovány s dalšími důkazy v soudní síni a nemají být vytrženy ze souvislosti s dalšími důkazy. Novináři tímto nečiní dobro, ale činí ďáblu dobro, protože v té chvíli pošlapou svobodu jednotlivce. Někdo pak klidně může zveřejnit část odposlechu o tom, že jinak čestný politik, který nechtěl přistoupit například na manipulaci veřejné zakázky, má milenku. Takhle můžeme ničit slušné lidi. Tímto vedeme společnost do marasmu, kde se dnes nacházíme. Nedělejme to.
Psali jsme:
Není řešením postihovat ty nezákonné úniky z trestních spisů?
Ano, ale ruku na srdce, kdo k tomu dnes z politické reprezentace najde odvahu? Politik vizionář, který řekne „a dost!“. Takového politika pak ale média, které z těchto věcí žijí, na margináliích a zbytečnostech zničí. Tomuto se může postavit jen opravdu velmi silný člověk a politik s velmi silným mandátem. Proto opakuji, že takový člověk tu je jediný. A tím je prezident republiky. A bez ohledu na to, jestli Miloše Zemana někdo volil nebo nevolil, tak nelze zpochybňovat autoritu vzniklou legitimním demokratickým mandátem. Jinak se z této noční můry nikdy nevyhrabeme.
Co říkáte spojení těch tří kauz? Máme tady rebely, pak kauzu paní Nagyové, což vypadá skoro jako love story z argentinského seriálu, a pak Janouška a Rittiga. Není také zvláštní, že to bylo přesunuto do Olomouce?
Možná to zvláštní je, ale po pravdě řečeno nevím. Neví to ani Petr Nečas. Neví to nikdo z nás. Ideálem je, že nikdo by neměl být odebrán svému příslušnému státnímu zástupci a svému soudci. To by se mělo důsledně bránit. Těžko se mi k tomu také vyjadřuje, protože policie pravděpodobně na začátku roku 2012 obdržela trestní oznámení a moje jméno tam bylo také.
Na to jsem se vás chtěl právě zeptat, co si myslíte o zmiňování vaší osoby?
Nepochybuji, že policisté šetřili na základě trestního oznámení a toho, co jim ukládá zákon. Je klidně možné, že jsem měl odposlouchávaný telefon a že mě někdo sledoval a prošetřoval to trestní oznámení. Moje jméno se tedy objevilo na začátku, ale na konci není. Usuzuji z toho, že policie objektivně šetřila a zjistila, že jsem se ničeho nezákonného nedopustil. A já jsem přesvědčen, že jsem nic protizákonného neprovedl. Ale zase můžete vidět, co se o mě píše v médiích. Já se nechci soudit s novináři, protože pořád považuji svobodu slova za velmi důležitou hodnotu. Ale je to přesně to, o čem jsem mluvili, že se může stát vám i komukoli z nás. Někdo na mě podal trestní oznámení, najednou jsem se tam ocitnul, byl jsem propírán v médiích, ale po roce a půl jsem už pak nebyl jakoukoli součástí toho příběhu.
Takže jste v této souvislosti nebyl na žádném výslechu či podání vysvětlení?
Nebyl jsem nikde. Ani u mě nebyla provedena domovní prohlídka. V zásadě jsem z toho příběhu venku. Nejsem osoba podezřelá. To, že policie něco vyšetřuje, a to, že něco prověřuje – což je její povinnost – ještě neznamená, že pan Janoušek, pan Rittig, pan Grygárek, pan Tluchoř či paní Nagyová jsou vinni. Vzpomeňme si na případy stíhaných, kteří byli osvobozeni. Paní Jourová byla ve vazbě, primátor Kladna Volf byl ve vazbě a byl pravomocně zproštěn viny soudem. Při nerespektování presumpce neviny takhle můžeme lidi ničit. Přistupujme k tomu tak, že policie šetří, ale že v té chvíli to nic neznamená. Špatné je, pokud to někdo zneužije k politickému boji, či k prodejnosti svých novin. Čili není špatně, že orgány činné v trestním řízení konají. Špatně je, že to zneužívají političtí oponenti a média k likvidaci lidí, u kterých se může prokázat, že jsou nevinní.
O vás se také psalo, že v době zásahu jste byl vy i pan Janoušek v Chorvatsku...
Takže v médiích se nejdřív psalo: Janoušek a Rittig věděli, že po nich jde policie, proto utekli. Ten samý den se psalo: Janouškovi a Rittigovi zabavili 150 milionů. Ty informace jsou přece v přímém rozporu. Jedině osel, který by věděl, že po něm jde policie, by tu nechal desítky milionů. Co se týče mě, tak 14 let jezdíme s partou do Chorvatska. Jezdíme v červnu a jezdíme v září. A na tomhle našem zvyku, který tolerují i naše manželky, nebudeme doopravdy vůbec nic měnit. My jsme si svá práva doma obhájili a nenecháme si je vzít jenom kvůli tomu, že někoho vyšetřuje policie. Kvůli tomu, aby nás manželky pustily na týden na pánskou jízdu, jsme museli vybojovat kruté boje. (smích)
Co si myslíte o samotné kauze Nagyová?
Nevím, jestli je to love story, jak jste naznačil. Určitě jsem velmi ostražitým před tím, aby někdo zneužíval tajné služby proti lidem z vlastního státu. V tomhle je ale Jana Nagyová přece sekundárním produktem. Na pranýři by totiž měli být především ti dva generálové, kteří se zpronevěřili nejenom zákonu, ale mnohem něčemu většímu: vojenské přísaze a vojenské cti. Oni jsou v mých očích ti, kteří zradili. Víme, že v historii nezbylo takovým důstojníkům nic jiného, než aby se zastřelili. Navíc je šílené, že dva generálové, šéfové tajné služby, která by měla chránit ty strategicky nejtajnější věci našeho státu a bezpečnost 10 milionů obyvatel našeho státu, se nechají nahrát – a teď nechci zlehčovat tu policejní práci – nadstrážmistrem Kopýtkem. Když je nahraje v uvozovkách obyčejný policista, tak kde je jistota, že je nenahraje agent nějaké zahraniční mocnosti? To je prostě trapné.
Takže Nagyová je čistá jako lilie...
Jana Nagyová je jenom vedlejším produktem. Jsme jenom lidi a lidé jsou vedeni mnohdy iracionálními pohnutkami, jako jsou láska či nenávist. Tím nechci zlehčovat věci, které se staly, ale takovými pohnutkami je v životě někdy veden každý z nás. Čili pokud nebyla v této věci vedena nějakou zištností, nějakým ekonomickým profitem, ale byla vedena jenom hypertrofovanou loajalitou, ale třeba i láskou, tak to je jedna z věcí, kterou já jsem schopen omluvit a myslím si, že ta ženská za tohle ve vazbě určitě skončit neměla.
A to mi věřte, že jsem Janu Nagyovou za poslední dva roky rád neměl a v podstatě jsem se s ní nebavil. Protože ona se společně s Petrem Nečasem a Bohuslavem Svobodou podílela na pošlapání demokratických pravidel ODS, když v rozporu se stanovami a se všemi pravidly a zvyklostmi udělali puč v Praze, který nakonec ODS stál všechny pozice, které jsme pracně vybudovali. Čili já nepatřím do fanklubu paní Nagyové a nezastávám se jí, já se zastávám ženy, která se nějak chovala, možná se chovala blbě, ale praví viníci jsou úplně jinde.
Objevil se názor, že šlo o puč a záměr destabilizovat politickou scénu...
Tomu nevěřím. Ty důvody jsou daleko jednodušší, jak jsem je uvedl výše.
Teď, když se dostaneme od kauz zpět k politice. Kdybyste měl udělat krátký nekrolog Petra Nečase...
Přestože jsme mnohokrát stáli proti sobě, tak uznávám, že to byl obrovský politický profesionál. Byl jednou z vůdčích osobností druhé generace politiků. Do první generace řadím absolutní titány, Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Bohužel předčasná smrt Josefa Luxe zabránila tomu, aby doplnil zmíněnou trojici. Mezi druhou generaci politiků patří Petr Nečas a mimochodem i Miroslav Kalousek. Styl jejich politiky je různý. Petr Nečas je obranář, defenzivní politik. Miroslav Kalousek je ofenzivní. Zajímavé je, že oba začínali spolu na začátku devadesátých let jako náměstci na Ministerstvu obrany.
Miroslav Kalousek nepřevýšil Petra Nečase v politickém umu, chytrosti a pracovitosti. Převýšil ho tím, co Petru Nečasovi chybělo. To byl ten lidský rozměr, osobní odvaha postavit se za své spolupracovníky. Petr Nečas v sobě nenašel odvahu, kterou v sobě měli titáni české politiky a má ji v sobě i Miroslav Kalousek. Nepostavil se za Pavla Drobila, nepostavil se za Sašu Vondru. A připomínám, že to nejsou moji souputníci, ale mnohdy soupeři.
Miroslava Kalouska považuji za jednoho z mých největších soupeřů. On mě obviňuje téměř z čehokoli. Ale to mi nezabrání, abych mu nesložil poklonu za jeho obrovský lidský rozměr. Za to, jak bojuje za Vlastu Parkanovou, za to, jak bojuje za své spolupracovníky. To vyžaduje vnitřní sílu, odvahu riskovat i svou pozici – a to odlišuje ty byť nadprůměrné od hráčů první kategorie. Miloši Zemanovi či Václavu Klausovi může leckdo vyčítat leccos, ale nikdy ne nedostatek loajality ke svým lidem. To nakonec platí u Václava Havla v příběhu Věry Čáslavské a amnestie jejího syna, příběhu Vlasty Chadimové, příběhu jeho přátel z dob těžkých. Byť politicky nebylo správně, že to dělal, ale lidsky ten člověk měl odvahu a to z něj dělá titána. Tomáš Garrigue Masaryk se podle mě nestal titánem tím, že založil 'První republiku', ale svou odvahu ukázal v době hilsneriády, kdy se nebál postavit médiím, společnosti, svým studentům za nebohého Žida, který nikoho nezajímal. Odvaha odlišuje titány od nadprůměrných.
Co ta kauza nyní podle vás udělá s ODS? Nebude to její konec?
Já si pamatuju, jak média a komentátoři typu pana Šídla, Pečinky, Šafra psali o „vítězství slušnosti a čestnosti na kongresu ODS 2010, vyhrála čestná parta Petra Nečase“. Na pódiu stáli Petr Nečas, Alexandr Vondra, Pavel Drobil. A pak tam byla dle médií banda poražených kmotrů: já, Martin Kuba, Tomáš Chalupa, David Vodrážka a další. A my jsme říkali: „Ne, my nejsme žádní kmotři. Tohle je špatná argumentace." Politické soupeření v rámci strany je o názorech. Ve chvíli, kdy z toho někdo udělá soupeření čestných a nečestných, tak tu stranu rdousí, ničí, vraždí a zabíjí. A to vyčítám těm lidem. Ne to, že vyhráli v roce 2010 na kongresu. Doufám, že na příštím kongresu se nebudeme takto nálepkovat, ale povedeme souboj argumentů a vyjednávacích schopností.
Věřím, že těch 23 tisíc statečných členů ODS, kteří vydrželi, dostanou šanci, abychom se vrátili zpět k dřívější síle a že ODS po vzoru Spojných států po skončení občanské války nebude hledat viníky, ale bude hledat spojení společnosti podobně, jako když velitel konfederační armády, generál Robert E. Lee, učil po válce na vojenské akademii. Podobně i Lincoln volal po smíření a dal generální pardon těm, kteří bojovali za konfederaci. Čili ukončeme občanskou válkou občanských demokratů.
Objevila se SMS, kterou jste napsal Marku Bendovi, že jste zpět a že konečně zbavíte ODS podezřelých kriminálníků a že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí...
Je to samozřejmě ironie. Já Marka znám snad dvacet let. On zapomněl na to, že na kandidátku v roce 2006 se dostal proto, že já jsem na regionální radě vystoupil s tím, že Praha 10 je připravena Borise Šťastného posunout o pět míst dozadu, protože dle mého názoru, byť by v té době Marek Benda skončil na 25. místě, měl v ODS co říct. Na to zapomněl. Marek Benda je jeden z těch poblouzněných, kteří zapomněli na to, jak se má chovat občanský demokrat. Zapomněl, co to je konzervatismus, liberalismus, svoboda slova, svoboda jednotlivce. Zapomněl na to, jak jsme se k sobě chovali za Václava Klause i Mirka Topolánka. Marek se stal konjunkturalistou té doby, která ODS přivedla téměř k zániku. Ta má SMS byla vzkazem Markovi: Vracím se a doufám, že se mnou se vrací hodnoty, které jsme zastávali spolu.
ODS teď nemá předsedu. Měl by být kongres až na podzim a zvolit nového?
Jste první, komu to říkám, ale já vážně uvažuji o tom – i když jsem to nechtěl – že kvůli této šílené době se pokusím skončit s nálepkováním typu kmotrů a budu kandidovat v rámci stranické struktury. Ještě nevím kam, ale nemám strach se pustit do politického příběhu.
Takže do vedení, nebo na předsedu?
Nevím. Na podzim nás čekají volby v pražském regionu, na kongresu ODS, který bude nepochybně volební a zvolí se kompletně nové vedení strany. Takže ještě uvidím.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
