Rusko a Ukrajina jsou země, které po roce 1991 obě prošly postsovětskou transformací. Z historického hlediska jsou oba sousedé se všemi svými současnými sociálními a ekonomickými problémy dědici postsovětské verze neoliberální transformace. Surovinová závislost Ruska a současný status quo v redistribuci zisků z prodeje surovin uvnitř putinských elit stejně jako oligarchické klany ukrajinské politiky a ekonomiky jsou svéráznými potomky stejného transformačního příběhu. Vnitřní hospodářské prostředí obou zemí ovlivňují domácí faktory v podobě (s různými nuancemi) málo efektivní státní správy a byrokracie, slabých institucí i právního státu a vysoké míry korupce.

Systémově jsou Ukrajina i Rusko situovány na okrajích světové ekonomiky – neurčují trendy, nepředstavují finanční centra globálního hospodářství, a ani nejsou mateřskými zeměmi stále mocnějších nadnárodních korporací. Jejich hospodářství se do značné míry orientuje na těžbu a export surovin. Pro obě země je typická vysoká míra závislosti na vnějším prostředí – tj. více či méně omezená možnost ovlivnit hospodářský rozvoj země, který je spojen s tlaky přizpůsobovat se a riziky mimo kontrolu obou vlád.

Kyjev i Moskva teď pod tlakem okolností hledají východiska z domácích krizí postsovětského transformačního modelu, o čemž svědčí fakt, že současné ekonomické problémy obou zemí mají mnohem delší historickou dynamiku v rámci postsovětského prostoru. Jejich současné domácí problémy prostě nezačaly na Majdanu v listopadu 2013. Vývoj po Majdanu pouze radikalizoval existující problémy v obou zemích a roztočil spirálu jejich vzájemné konfrontace, která má bezpochyby také psychologickou rovinu.