Bývalý nejvyšší představitel komunistického režimu během jeho posledních dnů roku 1989 si novináře na křtu své knihy nepřál. Akce tak proběhla spíše komorně v prostorách jednoho z podzemních bunkrů na pražském Starém Městě. Místo i čas křtu knihy Miloš Jakeš – Příběh komunisty byly do poslední chvíle pečlivě utajovány. ParlamentníListy.cz byly jediným českým médiem, které bylo přítomno „přímo na místě činu“.
Jakešovi je už 97 let. I tak se ale na křtu knihy pořádně rozjel. A názorově nepřekvapil. Chválil předlistopadový režim, kritizoval ten současný a zavzpomínal na své politické začátky, kdy na Zlínsku přesvědčoval soukromé zemědělce, aby vstupovali do tzv. jednotných zemědělských družstev.
Přiznal tak svou roli na procesu kolektivizace československého zemědělství podle sovětského vzoru, která přinesla řadu perzekucí a tisíce obětí, které jdou komunistickému režimu na vrub. Systémové zločiny komunismu označuje Jakeš za chyby, které se staly. Režim sám, ten tuhý sovětského typu, přitom stále chválí a označuje za lidový a pro lidi.
„Mým cílem bylo, abych řekl pravdu o té době, pravdu tak, jak jsem ji prožíval,“ uvedl Jakeš v úvodu k motivům pro sepsání knihy. Následně zavzpomínal na svou politickou agitaci při již zmíněné kolektivizaci.
Jakešova „pravda“
Kolektivizace byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní. Po únorovém převratu v roce 1948 jej iniciovala Komunistická strana Československa v souladu s praxí sovětského Stalinismu. Hlavní vlna vyvlastňování malých farmářů a zemědělců probíhala mezi lety 1948 a 1960. Jakeš během křtu popsal, jak se v tomto procesu angažoval:
„Aby vznikla jednotná zemědělská družstva, to bylo denně, i v neděli, i před kostelem, diskuse, jestli vstoupím do družstva nebo nevstoupím do družstva a tak dál," popsal jak na Zlínsku s komunisty agitovali. „Řadu let jsem pracoval v oblasti národních výborů, byl jsem členem rady národního výboru okresu Zlín a posléze předsedou jednotného národního výboru, které byly na krajích, krajských městech, řadu let jsem byl primátorem města Zlína a předsedou okresního národního výboru ... Velká část mé politické práce spočívala v práci ne v straně samé, ale v těch institucích, které tu politiku de facto mocensky realizovaly. A já si myslím, že se podařila velká věc, velká věc. ... Jsem byl v tom Zlíně, tam byly ty Slušovice. Já jsem dokonce ty Slušovice spoluzakládal, protože jsem byl předsedou národního výboru, to bylo mojí povinností, já byl každý den na schůzi prostě.“
„Když se na těch besedách někdo vymlouval, že nemůže, poněvadž manželka jeho je proti tomu a tak dál, říkáme si no dobře, manželka je proti tomu. Počkali jsme si na ní, když šla z kostela. A začali jsme rozhovor. A ona říká, že to není pravda, že se vymlouvá, takže i tohle se tam dělo,“ popsal Jakeš.
Fotogalerie: - Jakešův křest
„A dělali jsme to bez ohledu na čas, často bohužel bez ohledu na rodinu. Protože jsme byli věčně pryč, no kdy tam můžete jít na tu vesnici? V sobotu, v neděli především. Když jsou ty lidi doma a nepracujou,“ dodal k tomu.
Události po roce 1945, které umožnily pozdější komunistický puč a nástup totality padesátých let, podle Jakeše nebyly omylem, jak se prý dnes říká, ale „vzepětím lidu“. Výsledky podle Jakeše kolektivizace přinesla. O jejích obětech a decimaci malých zemědělců, později i živnostníků, se Jakeš nezmínil.
„Kde jsou ty krávy?“
„Anebo večer, a to jsme dělali, a výsledky to přineslo. To zemědělství fungovalo. Ale nefunguje. Kde jsou ty krávy? Kde jsou ty počty těch krav? No, kde jsou? Ale půda zůstala stejná, věci zůstaly stejný,“ lamentoval Jakeš.
Během svého několikaminutového proslovu se Jakeš rovněž jal srovnávat předlistopadový režim a polistopadový kapitalismus z hlediska efektivity:
„Když se srovnává 30 let komunismu a 30 let kapitalismu, tak se zapomíná na jednu věc. Ono se nenarodilo milion dětí. Dnes máme potíže. Dovážíme je odkdekol. A tak bych mohl jmenovat jednu věc za druhou“
Následovala zmínka o velkých vodních dílech:
„Myslíte, že by se někdo pustil dneska postavit ty přehrady, postavit ty atomový elektrárny a tak dál a tak dál. Nebudu to rozvádět. Vykonala se obrovská práce a po té se dnes plive a to já odmítám,“ rozčílil se Jakeš. „To není pravda to plivání!“
„A pořád v rozhlasu a televizi slyšíte jen kritiku, kritiku, kritiku a oslavy těch, kteří chtěli ten režim zničit a prostě byli odpůrci toho režimu. A ti se oslavují. A ti lidé, kteří to svýma rukama vytvořili, kteří postavili ty přehrady?“
Jakeš: Režim fungoval
„Já nevím, kolik let by to dnes trvalo, aby se to vůbec postavilo a vybudovalo, když dělá obtíže postavit dálnici a tak dál. Co za tím bylo? Kde byla ta příčina, že se věci dařily? Mám na mysli ty ekonomické záležitosti především. Ale ona se rozvíjela i kultura, sport, úspěchy byly,“ vykládal Jakeš dál. „Ten základ vidím v tom, že se zvolila správná cesta. A ta správná cesta byla nakonec proputována tím, že se rozhodlo o tom základním, tedy obnovilo se soukromé vlastnictví. A to jsou ty obtíže dneska a budou dál, a budou dál. Jako stát jsme byli fungující stát, stát úspěšný prostě.“
„Ano, s určitými chybami v té oblasti prostě lidskoprávní. Dnes, když člověk vzpomíná, s jakou slávou jsme přijali helsinskou konferenci, tak když zpětně o tom přemýšlím, tak tam to začlo vlastně. Tam jsme podepsali právo kapitalismu, že do nás bude kopat. Že prostě proti nám může bojovat. No a pak přišly další události.“
„Chyby se správně odsuzují, ale říci, že to byl omyl. Přijmout zákon, že to byl zločinný režim? To odmítám, to tedy odmítám! To byl režim lidový a pro lidi,“ zakončil svůj projev.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jonáš Kříž
