Vladimir Putin v show, o které byste měli vědět více: Vyslány důležité signály. Nic nebylo jen tak

Dokument Prezident byl adresován ruskému publiku a snažil se shrnout posledních patnáct let v ruské politice v kronikářské podobě, která nechtěla být a nebyla kritická. Solověvova „kronika“ Putinova prezidentství je pozitivně laděným a značně etatistickým (na stát orientovaným) vyprávěním o konsolidaci a stabilizaci Ruska na putinské cestě ode dna vzhůru. Motiv „záchrany země“, která se v roce 1999 ocitala na prahu rozpadu, byl všudypřítomnou červenou nití celého dvou a půlhodinového televizního vyprávění. Válka v Čečensku, hrozící rozpad Ruska, konstatování, že v roce 1999 bylo Rusko v situaci, že „Čečna byla všude“ a státu nepřátelští oligarchové vytvořili kontext, do kterého mohl Solověv zasadit svůj portrét Vladimira Putina jako politika a vlastence. Nutno ale uznat, že tento filmový kontext nebyl až tak vzdálen od ruské reality 90. let.

Geopolitické zájmy nejsou diktovány ideologií

Vztah Ruska k Západu (z ruské perspektivy) představuje silné téma Prezidenta a jeho vyprávění. Základním vzkazem vyprávění byl motiv ruského rozčarování jako projevu existující propasti mezi ruskými očekáváními a realitou, které ale svědčí rovněž o komunikační bariéře mezi oběma stranami. Jak Putin řekl, on sám na počátku 90. let věřil v to, že se vztahy po studené válce „kardinálně změní“, ale opak se stal pravdou. V současné době je v chodu další fáze zadržování Ruska, což není podle prezidenta Putina něčím novým, ale jde naopak o velmi starou politiku Západu vůči Rusku.

Nebylo tak náhodou, že film zvláště silně akcentoval Putinovu mnichovskou řeč z roku 2007, která tvrdě (a pro západní představitele překvapivě) kritizovala americkou hegemonii a unilateralismus s jeho destabilizačními dopady na světovou bezpečnost. Proslov byl první vlaštovkou ruské asertivity v zahraniční politice, již film prezentoval jako součást konsolidace Ruska a kterou především na Západě někteří chápou jako příznak ruské agrese. Dokument vyzdvihával spolupráci mezi Ruskem, Francií a Německem v době prezidenta Chiraka a kancléře Schrödera.

Kritika Západu se opakovala v dalších momentech. Putin například řekl, že se zdá, že pro Západ je Rusko nejpřijatelnější v momentě, kdy potřebuje humanitární pomoc, ale nikoliv když suverénně hájí a prosazuje svoje zájmy. Obvinil například (znova) USA z podpory kavkazského separatismu („teroristů“) v době čečenských válek a kritizoval krátkozrakost takové podpory.

Zajímavé bylo jeho odmítnutí ideologie ve vztahu ke geopolitickým zájmům, které tak prezentoval jako něco „nad“, daného či přirozeného bez ohledu na ideologické, civilizační či náboženské představy. Sám Putin se sice nezmínil o ideologii ruského světa, kterou někteří označují za novou imperiální ideologii Ruska, ale ve vztahu ke Krymu opakoval tezi o sebeurčení národů a nápravě historické nespravedlnosti, které v sobě prvky ideologie nesou. S ohledem k mezinárodní politice (s výjimkou Krymu a Ukrajiny) se Putin spíše prezentoval jako zastánce realpolitiky, hledání rovnováhy a kompromisu mezi neidealisticky viděnými zájmy různých zemí.

Není bez zajímavosti, že film neadresuje jiné vztahy než ty mezi Ruskem a Západem. Jiné země včetně zemí BRICS či Číny nejsou součástí příběhu, což ukazuje na to, že pro Putina i Rusko hrají právě vztahy k Západu i nadále stěžejní, jestli ne identitotvornou, roli.

Prezident nad všemi

Pozornosti nemůže uniknout faktická depolitizace prezidenta a jeho funkce, která provázela celý dokument. Prezident je tak někdo, kdo je nad všemi a představuje tedy aktéra, který nepodléhá klasické politice či rutině ruské byrokracie se všemi jejími nedostatky a problémy. Tím je vyloučen z běžného „provozu“, ale také oproštěn od kritiky a přímé odpovědnosti. Tato depolitizace ale přesahuje Solověvův film. Daleko spíše tu jde o kulturní vzorec odrážející hlubší politické tradice Ruska a pomáhající udržet stabilitu současného politického systému. Není bez zajímavosti, že řada prvků Putinova obrazu, kterou Solověv načrtl, připomíná obrazy ruských (a nejen ruských) monarchů 19. století.

Film ukazuje opakovaně situace, ve kterých Putin na místě řeší konkrétní situace či problémy jako jakási poslední „instance“ mimo všechny orgány, která „vyřeší problém“, ale zároveň není vzdálená obyčejnému člověku. „Ruční řízení“, jež se tu v souvislosti s putinismem často skloňuje, má ale svoji iluzorní dimenzi. Není v silách jednoho člověka, aby mohl dohlížet, rozhodovat a být informován o absolutně všem v zemi. Nicméně mediální komunikace dnes dokáže to, že fragmenty se zdají být srozumitelnými celky s obecně vypovídající hodnotou.

„Nikdy jsem nebyl členem elit,“ řekl o sobě Putin v dokumentu a dále dodal: „Umím si představit život mimo tuto funkci.“ German Gref potom připomenul, že Putinovi „rozumí“ 80 % populace, zatímco mu „nerozumí“ 20 % činovniků a inteligence. Depolitizovaný prezident je tak rovněž prezidentem demokratickým (to znamená lidovým).

O člověku Putinovi se divák příliš nedozvěděl

Prezidentovo soukromí bylo ve filmu stejně soukromé jako v minulosti. Divák tak dostal portrét, který sice nepostrádal lidské stránky, ale všechny tyto stránky se nějak týkaly toho, jak Putin interpretuje prezidentský úřad. Tematizoval se jenom Putinův vztah k rodičům, kteří oba zemřeli ke konci 90. let, a význam, jenž přikládá přátelství a loajalitě. Rodina, manželka či dcery zůstaly zcela zamlčeny a mimo jakoukoliv konkrétní pozornost. Pozornému divákovi neunikne Putinova mírná nervozita kolem soukromých a pocitových otázek, která je pro něj typická už léta.

Kdo ve filmu vystupoval a kdo chyběl?

Solověv dal v dokumentu prostor pro výpovědi a vzpomínky celé řady politiků, kteří spolu s Putinem utvářeli politiku posledních patnácti let. Opakovaně zazněla slova Germana Grefa, Alexeje Millera, Sergeje Šojgy, Igora Ivanova, Sergeje Ivanova, Jevgenije Primakova, Sergeje Lavrova, ale i současného Putinova kritika a bývalého blízkého spolupracovníka Alexeje Kudrina, patriarchy vší Rusi Kirilla, režiséra Nikity Michalkova či některých novinářů a podnikatelů (Potanin, Děripaska) a konečně i kazachstánského prezidenta Nazarbajeva. Prostor nedostali žádní kritici ani politologové či obecně experti. Film – kronika tak nehledal více či méně objektivní pohled zevně moci, ale oslovoval přímo na linii: moc – divák.

Do očí bijící byly dva fakty ohledně personálního osazenstva. Zaprvé v roli politika nevystoupila ani jedna ženská politička. Solověvův dokument portrétuje ruskou politiku jako výlučně mužský svět. Ženy v něm vystupují povětšinou jako matky, které ztratily syny ve válce, nebo jako ty, které se na Putina obracejí s prosbou o pomoc. Zadruhé velmi minimální prostor dostal současný premiér a bývalý prezident Dmitrij Medveděv. Podobný osud potkal ale také například Igora Sečina, považovaného za muže č. 2 současného Ruska, a Alexandra Lukašenka, prezidenta Běloruska. Ve filmu nevystoupili ani jednou.

Tíha mlčení

Další mlčení se týkalo filmem poměrně široce adresovaných a tragicky interpretovaných témat, jako byla například tragédie ponorky Kursk v srpnu roku 2000. Je poměrně dobře známo, že Putin tehdy svoji novou roli nezvládl. Když krize kolem Kursku začala, pokračoval v dovolené, a vysloužil si tak velmi negativní reakci ruského veřejného mínění. Ještě více zarážející byla prezentace situace kolem zadržování rukojmí na muzikálu Nord-Ost, při kterém ruské zásahové jednotky použily neznámý plyn, který způsobil smrt stovkám lidí, jež měla ta stejná akce zachránit. Dokument přešel tuto velmi tragickou okolnost celého zásahu beze slov. Události tak byly spíš podtextem pro vyzdvižení Putinových úspěchů. Tvůrci dokumentu nevyužili možnosti dát Putinovým chybám (o kterých Putin sám mluvil neadresně) konkrétnější tvář.

Jenom propaganda?

V Solověvově kronice prezidentství Putina byla rozmělněná hranice mezi dokumentem a politickou agitací. Jistě lze namítat, že Solověvův dokument má mnohem spíše všechny atributy volebního agitačního klipu, kterým oslovují svoje voliče politici všude po světě. Tento žánr odpovídá plebiscitnímu charakteru současné ruské interpretace demokracie, kde se různě mísí autoritářské prvky s demokratickými praxemi, kde se k politice přistupuje často jako k „politické technologii“ a kde žurnalisté podle řady studií vnímají sami sebe jako angažované „politické aktéry“, a nikoliv jako nezávislé a objektivní hlídací psy demokracie.

Jak známo, kroniky byly v minulosti často psány na objednávku svých zadavatelů a pozdější historici se s tím museli a musejí umět srovnat jinak, než že by takové texty prohlásili za irelevantní. Současná doba má pohodlnější „metodu práce“, kterou je hojně používaný pojem „propagandy“. Ten se dnes používá jako univerzální pejorativní nálepka, a to hlavně díky neznalosti obsahu samotného slova – propaganda je komunikační technika zaměřená na stimulování nebo změnu přesvědčení (a tím také jednání) různě velkých skupin obyvatelstva, ale není v žádném případě totožná se lží a se lhaním. Mnohem spíše v ní jde o manipulaci významů, symbolů a o kontrolu vyznění, která ale není jednostranná, ale reciproční a sociálně zakotvená. Solověvův dokument je svědkem doby a dokladem toho, že současný putinismus má hluboké sociální kořeny, které jen slovem „propaganda“ vysvětlit nelze.