Řecko bojuje o finanční přežití, možná už v těchto hodinách. Nejnověji jsme se dozvěděli, že Německu by nevadil jeho odchod z eurozóny. Ozývají se též hlasy, že bychom si měli všímat jednání s Vladimirem Putinem, na které se chystá Alexis Tsipras. Může Putin (s BRICS za zády) Řecku reálně pomoci a co by to znamenalo? Jak moc může mít hrozba, že Řecko zachrání „Východ“, vliv na jednání EU a MFF? Již minulý týden jste uvedla, že si Tsipras často volá s Moskvou i Washingtonem, možná se tedy něco rýsuje. A jak se historie bude dívat na roli těchto dvou entit v řecké krizi?
Nevím, jestli má smysl spekulovat o procesu, který už může přinést nějaké výsledky dřív, než dokončím větu, ale budiž – platí v zásadě jen dvě možnosti: Buď „velká trojka“ kývne na řecké kompromisní návrhy, nebo jednání zase nepřinese žádný výsledek, a Řecko může – třebas i s pomocí banky BRICS – zamířit nejen z eurozóny, ale ve finále i z EU jako takové. Právě takového vývoje se obávají Spojené státy, které tlačí na Brusel a Berlín, aby byly velkorysejší a nerozbíjely jihovýchodní křídlo NATO. A ve čtvrtek bude Alexis Tsipras v Petrohradu jednat s Vladimirem Putinem, což může být pro Brusel také určitý strašák. Osobně si nemyslím, že by Řecku pomohlo z nouze právě Rusko – už má dost svých problémů kolem Ukrajiny a další sankce nebo soustředění vojsk NATO u svých hranic určitě není to, po čem by toužilo. Takže si myslím, že spíš než Moskva Řecku případně pomůže Čína, protože na to za a) má a za b) je dost daleko na to, aby ji nějaké evropské kaprice nějak významněji zasáhly. Přitom samozřejmě platí, že pokud by Řecko opravdu zamířilo na Východ, ruskou pozici vůči EU, nemluvě o Ukrajině, by to jednoznačně posílilo. Ale jak říkám, počkejme si, příští hodiny, maximálně dny, budou zajímavé a hlavně napínavé. A jak se na to vše bude dívat historie? Netuším. Při současné tendenci k přepisování dějin může z krátkodobého výhledu vzniknout obrázků hned několik, podle aktuálních potřeb, řekla bych.
Tsipras a Varufakis byli ikonami „nové levice“. Jak se jim daří praktická politika? Dříve jste naznačila, že jde teprve o předvoj jistého hnutí obrody evropské levice. Mohli obstát lépe? A mají na to, přivést Řecko k lepším časům i v případě, že z eurozóny odejde? Podpořili nebo spíše snížili šance podobných hnutí zejména na jihu Evropy? A propos, někteří analytici se těší na odchod Řecka z eurozóny s tím, že se jí „uleví“...
Byli a podle mého stále jsou ikonami „nové levice“, i když jejich snaha neřešit problémy nijak radikálně ale v mantinelech, které nastavila EU a „finanční trhy“, je nutně zavedla do mnoha slepých uliček a kompromisů. A ty pak logicky vyvolávají nevoli radikální platformy uvnitř jejich hnutí, která požaduje dodržení všech – radikálních – předvolebních slibů. Z jejího pohledu se totiž vyjednáváním s Bruselem Tsipras s Varufakisem dostali velmi blízce kolonce „zaprodanci“, ale nervy očividně tečou obecně a na všech zúčastněných stranách.
Některé analýzy opravdu pojímají návrat Řecka od eura k drachmě jako úlevu, německý eurokomisař Günther Oettinger ale mluví o nutnosti přijmout pro takový případ „plán pro mimořádnou situaci“ a některé analýzy zase docházejí k závěru, že konec Řecka v eurozóně je vlastně jen pádem jedné kostky domina, po níž popadají další a Evropa se ponoří do další finanční krize, byť z té předchozí se ještě ani nedostala. Za neoliberálního systému, jak je nyní nastaven, z krize nejspíš ani vybřednout nejde, tedy pokud za vyřešení krize nebudeme považovat kreativní hrátky se statistikami. Ale zdá se, že zcela určitě může být ještě hůř.
Ohledně vyhlídek Řecka do budoucna je třeba si především počkat, co se bude v dohledné době odehrávat a jakým směrem se celý proces vydá. A totéž platí i pro levicová hnutí jinde v Evropě – čekají, jaká ponaučení si z toho všeho budou moci vzít. Kdyby nic jiného, tak Tsipras a spol. prošlapávají nové cestičky v prostředí, které je už natolik petrifikované, že se mnoho věcí tváří jako axiom, i když ve skutečnosti je axiomů ve světě kolem nás dost málo. V rychle se měnícím světě je naopak možné skoro všechno, důležité je, aby to někdo zkusil „prorazit“ jako první.
Už v týdnu jste ve své analýze vypíchla výrok Petra Porošenka, že minské příměří je zde proto, aby se Ukrajina mohla připravit na další válku. Ukrajinský tisk mezitím přinesl poměrně šokující návrh, který by podle jejich informací měl být jakýmsi „Minskem 3“, pod kuratelou Berlína, Paříže a Moskvy. Návrh, který Porošenko popřel, by měl zahrnovat autonomii pro celou Doněckou a Luhanskou oblast, výběr nových figur do vedení odštěpených území a opatrně řečeno obnášet by měl též obměnu vlády v Kyjevě, ne-li nové volby. Je něco takového vůbec možné?
Nad rámec tohoto bylo zajímavé i prohlášení, že o autonomii stojí i podkarpatští Rusíni. Co jiného z ukrajinské vnitřní politiky ještě stojí za řeč?
Je asi příznačné, že onen článek nejmenuje žádné zdroje, a tak se mi celá ta kauza s Minskem 3 jeví spíš jen jako pokusný balónek, který kdosi vypustil s cílem prozkoumat reakce zúčastněných stran. A ony reakce byly buď rovnou zamítavé nebo v lepším případě nechápavé, takže se dá soudit, že žádný „třetí Minsk“ nebude, tím spíš, že naplněny nebyly ani první dva „Minsky“ – už by z toho všeho byla fakt moc velká bramboračka zbytečných slov a závazků, které nikdo nedodržuje. Další smlouva pro smlouvu.
Na druhou stranu je ale realitou tažení Zakarpatí na autonomii – první kroky v tomto směru Rusíni učinili už v roce 1990, ale Kyjev nároky jejich etnické menšiny odmítl uznat. Dnes je situace samozřejmě poněkud jiná a budoucí statut Donbasu nejspíš poslouží jako model, a to nejen pro Zakarpatí, ale třeba i pro Oděsu (Míša Saakašvili se může postavit na hlavu, ale tamní silné autonomní hnutí jen tak nepotlačí) nebo západoukrajinskou Halič, které už taky s oligarchy z Kyjeva dochází trpělivost. A tomu, že je situace na Zakarpatí vážná, nasvědčuje i reakce Kyjeva – tvrdí, že je to všechno dílo Ruska, což je argument, který jako výmluvu používá vždy, když se mu cosi vymyká z rukou. Jistě, že v rusínském hnutí může mít prsty Moskva, ale netřeba zapomínat, že třeba Budapešť už v zakarpatské maďarské menšině rozdala přes 100 tisíc pasů Maďarské republiky. Jinými slovy, zrovna Zakarpatí je průsečíkem mnoha různých vlivů a tamní vývoj lze dnes předvídat opravdu jen těžko.
A co jiného stojí za řeč? Třeba Saakašviliho prohlášení, že se Ukrajina na úroveň z časů nenáviděného a svrženého prezidenta Janukovyče dokáže vrátit za dvacet let. To je pěkný sešup za rok a půl! Jasně, dobře a poslušně vím, že za to může jen a jen Putlerovo Rusko, ale i tak… Mimochodem, když jsme u Janukovyče, šéf ukrajinského parlamentu teprve v tomto týdnu podepsal zákon, jímž Janukovyč přestal být prezidentem. Je to k neuvěření, ale celou tu dobu, až do teď, byl z právního hlediska hlavou státu. A co byl tedy potom po celou tu dobu Porošenko? Miluju, když Západ v potu tváře buduje nové právní státy…
Jak jste vyzdvihla minulý týden, Arsenij Jaceňuk se dočkal ve Washingtonu jen chladného přijetí. Nicméně Američané stále drží Evropu ve svém zorném poli. Byl oznámen plán, že by na popud východoevropských spojenců rádi rozmístili na jejich území konvenční vojenskou techniku. Pobalťané prý nechtějí čekat na příjezd pomoci, „kdyby něco“. Je to vlastně k něčemu?
Zároveň se haraší i jadernými zbraněmi. Vladimir Putin sdělil, že zavede do výzbroje 40 jaderných raket, proti kterým není obrana. Dříve naznačil umístění jaderných zbraní na Krym, Američané by zase rádi „půjčili“ (pod svou obsluhou samozřejmě) jaderné zbraně evropským spojencům argumentujíc, že Rusko porušuje dohody.
Jak moc bezpečně se po tomto souhrnu cítíte? Jde o „pěnu dní“, nebo o přituhnutí? A proč se o tom vlastně bavíme, když jsme si nedávno oddychli po jednání Kerry–Lavrov? Je to pochopitelné, že si dva státníci předávají dárky a následně si hrozí jadernými a jinými zbraněmi?
Kdesi jsem četla názor, že Rusko nemůže konkurovat Severoatlantické alianci v množství konvenčních zbraní, a tak tento handicap vyrovnává tím, že celou záležitost přesouvá o level výš, do sféry zbraní jaderných. Zní to vcelku logicky, nicméně při zmínce o 40 nových ruských jaderných raketách nelze zapomínat na to, že v Evropě jsou jaderné mocnosti – Británie a Francie – a USA tu mají v pěti státech svých asi 200 jaderných hlavic. K tomu USA hodlají v rámci boje proti „ruské agresi“, v praxi koncentraci tanků a další těžké techniky na ruském území, rozmístit u ruských hranic své tanky a dalších pět tisíc vojáků, k už asi 67 tisícům, které v Evropě dlouhodobě mají. Takže kvalitativně nová situace v současnosti nevzniká.
Nechci se zbytečně opakovat, ale pořád mi vrtá hlavou, proč Evropě vůbec nevadí, že si to USA teoreticky chtějí s Ruskem „rozdat“ daleko od svého území, tedy u nás v Evropě. Koneckonců, USA a Rusko od sebe dělí Beringův průliv, takže své bojiště, kde by nikomu jinému nevadily, by tu bylo… Připadá mi, že láska evropských politiků k USA má silně masochistický, vlastně až morbidní podtón.
Co se týče zmíněného setkání Kerry–Lavrov, mám za to, že své ovoce přineslo, protože Washington se už ke Kyjevu opravdu staví mnohem chladněji, je s to své tamní loutky veřejně okřikovat a peskovat a zakázat třeba i vyzbrojování tamních neonacistických žoldnéřských praporů. To ale samozřejmě neznamená, že ochladnutí amerického zájmu o Ukrajinu jako takovou nějak sníží napětí mezi oběma mocnostmi. Tím spíš, že v USA už se rozjíždí prezidentská kampaň a v ní se zatím většina kandidátů snaží trumfovat, kdo to víc „natře“ Rusku a Islámskému státu. Americký politický establishment je mnohovrstevnatý, stejně jako celá společnost, a své zájmy do něj promítá spousta různých sil, korporacemi počínaje přes lobbistické skupiny až po čistou ideologii řekněme konzervativního izolacionismu. Každý z těchto zájmů někdy probublá ven v podobě nějakého politického kroku, ale to neznamená, že je to krok poslední, přes který „dál už nic nejede“.
Takže k vaší otázce: Možná už svět, který nijak nemohu ovlivnit, v mnoha ohledech vnímám až příliš fatalisticky, ale cítím se stejně bezpečně jako třeba včera, před rokem nebo před Majdanem. Stačí si tolik nevšímat různých prohlášení různých politiků, jsou to koneckonců v drtivé většině jen slova, a co víc, slova vesměs určená hlavně pro palcové titulky na prvních stranách.
Evropou stále otřásá uprchlická krize. Spíše z povinnosti, přestože vím, že vás to naštve, se vás zeptám na váš náhled na evropskou i českou rétoriku kolem přijetí uprchlíků, naznačené činy a prognózu vývoje. Poté se, prosím, obraťme zejména k někdejšímu domovu řady uprchlíků, nyní bojišti kolem prostoru Islámského státu. Vůbec neslýcháme, jak si vede Bašár Asad při snaze udržet alespoň kus Sýrie. Média nám nabízejí hrdinské obrazy Kurdů a naznačují progres v Iráku. Nicméně jaká je nyní celková mapa území oficiální Sýrie a Iráku a do jaké míry mají tyto země šanci na přežití? A nezapomeňme opět na Jemen, na který naše média víceméně už zapomněla.
Krize kolem uprchlíků začíná čím dál víc vypovídat o nás samých, než o uprchlících. Maďaři chtějí stavět zeď na hranicích se Srbskem, velké státy EU chtějí rušit Schengen, náš pan Sobotka tvrdí, že Evropa těch 100 tisíc uprchlíků neunese… Pokud by to byla pravda, tak jsme na tom fakt špatně, a pak opravdu stačí, aby Putin cvrnknul prstem a sesypeme se. Zdá se mi ale, že uprchlíci přicházejí vhod. V době, kdy by mnohé vlády EU čelily protestům kvůli zbastlenému řešení krize, která bohatým pomáhá a chudé množí a nechává na další generace beznadějně dole, najednou máme strašáka, který všechny podobné obavy zažene. Všechny ty zvěsti o tom, jak se bude znásilňovat, krást, zavádět šaría… Proboha! S výjimkou té šaríi už tady všechno zmíněné máme a nikdo kvůli tomu na poplach nebubnuje. Mám dojem, že jsme si kvůli tomu kdysi vytvořili i příslušný orgán; říká se mu policie. Mimochodem, Sýrie po Bushově vylhané agresi do Iráku na svém území přijala přes milion uprchlíků, v současném Egyptě je jich podle OSN 190 tisíc, což je skoro dvakrát víc než v Evropě, a… šlo to a jde to. Žádný luxus, spousta problémů, ale prosté přežití zajištěno. I bez těch evropských manter o humanitě.
A k vaší otázce ohledně „domovů“ uprchlíků. Damašek dál kontroluje asi polovinu původního území, na němž žije 60 procent zbylých (tedy neuprchnuvších) Syřanů, Západ spolu s Tureckem a Saúdy a Izraelem dál podporuje džihád proti Asadovi, a tak válka pokračuje a uprchlíků v Evropě přibývá. Jak v Sýrii, tak i v Iráku posiluje svou vojenskou přítomnost Írán nebo různé šíitské milice z různých zemí, syrští Kurdové úspěšně tlačí na Islámský stát… Mám za to, že stále více Arabů pochopilo, že nemá cenu čekat na to, že jim „demokratický“ Západ s Islámským státem pomůže, a tak se třeba do jednotek šíitského Hizballáhu nebo šíitských oddílů v Iráku po tisících hlásí i křesťané, aby mohli opravdu bojovat proti IS, když už to křesťanský Západ nedělá. Jako by se měnila psychologie regionu a s tím souvisí i Jemen. Sunnitští saúdští feudálové, kteří financují al-Káidu i Islámský stát, nedokázali porazit šíitské rebely z hnutí Ansaralláh, kteří mimochodem vyznávají podivnou směsku ideálů íránské islámské revoluce a bolívarovské filosofie z Latinské Ameriky. Proto začala v Ženevě mírová jednání, která by ve finále mohla přinést nějaký výsledek – Saúdové sice mají čtvrtou nejdráže vyzbrojenou armádu na světě, ale chybí jí přesvědčení, že dělá správnou věc. Za ideály tmářských feudálů se žoldákům z Bangladéše či z Nepálu totiž bojuje opravdu špatně. A k tomu navíc musí „House of Saud“ řešit vlastní přežití tváří v tvář sociálním problémům, náboženskému a genderovému apartheidu a spoustě dalších krizí. O to trapnější je pak podpora, kterou Saúdům Západ dál poskytuje. Taky na pohled axiom, který ve skutečnosti ale axiomem není. Proč jim my, „demokraté“ a „obránci lidských práv“, prostě neřekneme, ať se jdou klouzat? A proč proti nim vlastně rovnou ve jménu svých vysokých ideálů neválčíme? Protože mají ropu a pořád ještě i trochu miliard pro politiky v Evropě. A i kvůli saúdským regionálním mocenským choutkám přibývá uprchlíků v Evropě. A ti nás zcela podlomí, jak prorokuje pan Sobotka… A to už bych se opakovala. Kruh je uzavřen.
Nejzásadnější proud uprchlíků směřuje z Libye. Nebo spíše z území bývalé Libye. Přibližte, prosím, čtenáři faktografii a historiografii tohoto území za poslední roky, protože tam je jeden ze zakopaných psů dnešního problému. David Cameron se nechal slyšet, že „musíme v Libyi vytvořit vládu“. Kolik že vlád vlastně teď prostor státu Libye má? Uznal už někdo na Západě, že svržení Kaddáfího byla chyba?
Tady bude odpověď podobná té předchozí – zlikvidovali jsme funkční stát a ať si o něm dnes myslíme cokoli, současný stav je nesrovnatelný: dříve nějaký stát byl, dnes není. Libye se po zásahu NATO a USA rozvalila, pudově se vrátila k předkoloniálnímu rozdělení na tři hlavní územní celky, na nichž dnes působí dvě libyjské vlády se dvěma parlamenty a svými armádami a k nim ještě desítky více či méně agresivních džihádistických milicí plus nově i Islámský stát. David Cameron byl jedním z hlavních iniciátorů svržení Muammara Kaddáfího a jeho režimu, a tak by dnes měl být potichu a modlit se, že se z průšvihu, který pro Evropu rozpoutal, nebude muset jednou zodpovídat.
Dodnes vlastně není moc jasné, proč si tehdy Londýn a Paříž usmyslely, že je třeba Libyi zničit. Nejlogičtější vysvětlení spočívá ve faktu, že Kaddáfí – ve snaze vylepšit vztahy se Západem – financoval stovkami milionů dolarů politiky a politické strany v Evropě, a ty prostě jen nechtěly peníze vracet. A to za jakoukoli cenu. Pro současnou Libyi přesně platí bonmot o tom, že z akvária se snadno udělá rybí polévka, ale obráceně to prostě nejde. Zkrátka, opakuji, nynější uprchlickou krizi vyvolali naši volení evropští „zástupci lidu“, a dokud se budeme tvářit, že se nic takového nestalo, nebudeme ani s to uprchlickou krizi řešit. Někdo by ale zodpovědnost přece nést měl, ne?
Na americkém velvyslanectví v Praze je k vidění draft dohody TTIP. Raději tam ale nechoďte, protože vám ji neukážou: Smí ji vidět cca asi 1000 vyvolených špiček naší země. Nesmějí si ji kopírovat, musejí si ji zapamatovat. A nejde o útlou knížečku. Co vás po vyslechnutí této informace napadá?
Na tom mě nejvíc překvapuje, že máme v zemi tisíc „špiček“, osobně bych to hádala, že „prověřených“ bude méně. Ale jasné je, že je to jen další důkaz mravního bankrotu současné západní „demokracie“. O nás bez nás. Na to jsme my Češi zvyklí od Habsburků, pak od Mnichova, pak z osmašedesátého, takže se vlastně neděje nic nového. Ale vážně – TTIP je poslední pokus amerických korporací se ještě ekonomicky zmátořit a vnutit někomu poddajnému svou vůli. V případě asijsko-tichomořské TTP se jim to nepovedlo, protože všechny zájemce jim přetáhli Číňané, a tak už jim zbýváme jen my. Poté, co se Latinská Amerika postavila na zadní, se nálepka „zadní dvorek Ameriky“ přesouvá na Evropu. Co za to budeme mít? Třeba Monsanto, superdrahý zkapalněný zemní plyn z USA a krach spousty evropských firem. Jupí!
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Co sledovat? To je jasné: Řecko a s ním osud celé Evropy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
