„My jsme nechali novým majitelům čas, ať se s naší firmou seznámí a dostanou se postupně do reality. Jenže trvá to už tři čtvrtě roku a nic se neděje. Dělníci v provozech, kde se při výrobě pneumatik opravdu dost nadřou, si vydělají tak okolo 12 až 15 tisíc, a to i s přesčasy. Jedná se přitom o namáhavé činnosti v tzv. zakázaných polohách, kdy například dělník musí po celou směnu pracovat s rukama nahoře, aby dostal těžký materiál do speciálního bubnu. Všechny klouby včetně páteře tak dostávají pěkně zabrat. Ti kluci, co u toho makají, tam mohou vydržet tak nejdéle 5 let, jinak si definitivně poškodí zdraví. Pracuje se přitom ve třísměnném provozu včetně sobot a nedělí. Nám už teď prostě došla trpělivost,“ popisoval pracovní podmínky odborář Jandásek.
Podle jeho dalších slov také bývalí čeští majitelé neustále slibovali zaměstnancům přidat víc, ale když k tomu mělo dojít a odboráři se hlasitěji ozvali, začali se pak vymlouvat, že musí nejprve zafinancovat důležité investice na modernizaci strojového parku či do rozšíření firmy. „Atmosféra asi nejvíce zhoustla, když nám už i nové vedení slíbilo navýšení asi o 3 tisíce, pak najednou začalo hovořit o daleko nižší částce a stejně se k ničemu nemělo. Tou výstražnou stávkou na několik hodin chceme naše zaměstnavatele upozornit, že to opravdu myslíme vážně; a jestli naše oprávněné požadavky nesplní, pak půjdeme do regulérní stávky, která už vedení firmy zabolí. Musí si uvědomit, že za takové peníze už zaměstnanci dělnických profesí opravdu pracovat nechtějí,“ řekl Vladislav Jandásek, který sám ve zlínské firmě působil 18 let. Začínal v dělnických profesích a nyní je už pár let profesionálním zaměstnancem odborů. Proto se také nebojí otevřeně hovořit o všech problémech, není totiž na vedení Mitasu finančně závislý.
S platem, který u nás dostávají mladí, si vlastní domácnost nepořídí
„Ten problém se stávkou není u nás nový. My jsme ji chtěli vyhlásit už loni v létě před odprodejem Mitasu Švédům, ale jak jsem už řekl, byli jsme vstřícní a dali jsme novému vedení dostatek prostoru k tomu, aby pracovní podmínky mohlo změnit. Tehdy dokonce přestoupil před lidi i nynější ředitel naší firmy Petr Minařík a z očí do očí jim slíbil, že se s těmi penězi něco udělá. No a když k ničemu nedošlo, znamenalo to pro většinu zaměstnanců už tu poslední kapku. Řediteli Minaříkovi bych ale nic nevyčítal, za současné struktury řízení moc toho nezmůže. Má svoje další šéfy v Praze, v Německu i ve Švédsku a jeho rozhodovací pravomoc je dost omezená. My jsme také přitvrdili potom, když k nám přišla z vedení Trelleborgu zpráva, že 20. dubna k nám přijede, tentokrát z Itálie, jeden z jejich zástupců a vysvětlí, proč zaměstnancům Mitasu vlastně nemohou přidat tolik, kolik požadují,“ informoval dále zlínský odborář a ještě doplnil: „My na jednu stranu kritizujeme mladou generaci, že všichni chtějí bydlet jen v ‚mamahotelu‘, ale ti naši mladí by si ani samostatnou domácnost s 12 tisíci měsíčně nemohli dovolit. A to za minulého režimu byly naše provozy zařazeny do takzvaného těžkého chemického průmyslu, kdy se odcházelo i dříve do důchodu. Také teď se u nás pracuje s karcinogenními látkami, a některé profese jsou proto zařazené do třetí skupiny, podle kategorizace práce, kde je zdraví zaměstnanců ohroženo. Dříve, když jsem do Mitasu nastupoval, tak to byla ve Zlíně prémiová firma, jenže za ta léta začala s platy dost stagnovat a dostala punc podniku, který bere i lidi z ulice. To ale moc nefunguje a kvalita jde dolů, protože každý nový zaměstnanec se učí naše řemeslo tak rok až dva, než může začít samostatně pracovat. Nyní nám dokonce začínají odcházet specialisté, kteří získávali zkušenosti po deset a více let. I personální práce je tady na dost nízké úrovni.“
Přesto je Vladislav Jandásek optimistou a domnívá se, že vedení firmy Trelleborg si všechna negativa uvědomí a zaměstnancům nakonec jejich požadavky z větší části splní. Tomu ovšem neodpovídá poslední vyjádření managementu švédské firmy. Ralph Kellenberger, vedoucí oddělení lidských zdrojů, který je pověřený vedením kolektivního vyjednávání za Mitas a.s. uvedl: „Zástupci zlínského odborového svazu nám prezentovali svou představu, která se ovšem neshoduje s naší nabídkou ohledně navýšení mezd. V jednání o zvýšení platů ale stále pokračujeme a výsledky nechceme předjímat. Výši platů nezveřejňujeme, ty se samozřejmě mění na základě odbornosti dané profese. Nicméně se zástupci odborového svazu jsme v kontaktu a pevně věříme, že nalezneme reálnou dohodu. Věříme, že se obě strany opět vrátí k jednacímu stolu, kde se dohodneme na reálném řešení, uzavřeme novou kolektivní smlouvu a situace se uklidní. Zároveň budeme intenzivně pracovat na tom, aby se ohlášená akce odborářů nijak nedotkla našich zákazníků, které chceme ujistit, že zachování vysoké kvality výrobků a služeb je naší nejvyšší prioritou a svým závazkům jsme připraveni dostát.“
Propagační leták ČMKOS
Někteří politici lidem rozumí, další žijí v jiném světě...
O tom, že se stala Česká republika montovnou a kolonií pro vyspělou Evropu, se mluví čím dál častěji. Často se k tomu už veřejně vyjadřuje řada politiků i renomovaných ekonomů, a to různým způsobem. „Životní úroveň zaměstnanců z dělnických profesí a seniorů je u nás mizerná, což je ostuda minulých vlád, které nedovedly nastartovat naši ekonomiku tak, abychom se víc přiblížili západoevropským zemím. Dalším negativem je fakt, že my Češi, bohužel, nemáme moc rádi odbory, takže nejsme schopni využívat ty výhody, ke kterým odbory zaměstnavatele většinou dotlačí. No a bez tlaku odborů a demonstrací žádné zásadní zvýšení mezd nemůže nastat,“ uvedl například pro ParlamentníListy.cz poslanec za hnutí ANO Martin Komárek. Jeho stranický kolega Ivan Pilný (ANO), jenž je dokonce předsedou hospodářského výboru Poslanecké sněmovny ČR, má však na tuto záležitost naprosto odlišný názor, který vlastně vysvětluje, proč si mohou takové jednání zahraniční firmy u nás dovolit: „Myslím si, že nám poslancům do toho vůbec nic není, kolik ve Zlíně berou zaměstnanci peněz. U nás už moc lidé nechtějí manuálně pracovat, a pokud Švédům tam dělají jen za 12 tisíc, tak to mají mou gratulaci. Avšak jsem toho názoru, že jestli zaměstnancům nepřidají, tak se jim brzy rozutečou.“
Také Ministerstvo průmyslu a obchodu v Praze (MPO) se vyjádřilo v tom smyslu, že zatím na zahraniční podnikatele i při vyhlášení pro ně výhodných investičních pobídek netlačí, aby české zaměstnance alespoň úměrně zaplatili. Tisková mluvčí MPO Dita Havlíčková k tomu pro ParlamentníListy.cz sdělila: „V současném systému investičních pobídek neexistuje žádný způsob ovlivňování zahraničních společností, které působí v ČR, aby solidním způsobem odměňovaly své zaměstnance. V rámci diskutovaných změn v systému investičních pobídek se však zvažuje zavést jako vstupní podmínku pro podporu výrobních projektů minimální výši vyplácených mezd zaměstnancům.“
Cizí kapitál láká nízká cena práce
Majitelé gigantických zahraničních holdingů si u nás zřizují své pobočky i tím způsobem, že od českých podnikatelů odkoupí jejich dobře fungující firmy. Kdyby pak v těchto podnicích zavedli alespoň přibližně stejné pracovní podmínky, jako mají ve svých domovských zemích, znamenalo by to pro Česko jasnou výhru, jenže v mnoha případech je pravý opak pravdou. Cizí kapitál totiž především láká velmi nízká cena práce v „české kotlině“. To dokazuje právě i případ, kdy švédská strojírenská skupina Trelleborg loni v létě odkoupila od byznysmenů Tomáše Němce a Oldřicha Šlemra Českou gumárenskou společnost (ČGS Holding), včetně zlínského Mitasu. Jestli si někdo ze zaměstnanců zmíněného českého holdingu myslel, že švédští podnikatelé jim upraví mzdy směrem nahoru, aby se alespoň přiblížily platům pracovníků v této severské baště sociálních vymožeností, tak se krutě zmýlil. Za fyzicky velmi náročnou práci v nepřetržitém provozu a také o svátcích a víkendech si dělníci ve Zlíně vydělají „almužnu“, která má daleko i k republikové průměrné mzdě. Proto se nyní odboráři ze zlínského Mitasu rozhodli vyhlásit na 11. dubna výstražnou stávku.
Podobně si museli během pár let vybojovat lepší pracovní podmínky i ve firmě Mölnlycke, která působí v Moravskoslezském kraji s výrobou zdravotnických potřeb. I zde, podle slov tamních odborářů, to severští majitelé zpočátku „zkoušeli“ na zaměstnance s 13tisícovými platy hrubého za měsíc...
Psali jsme:
autor: Jan Štěpán
