„Člověka to zamrzí po tolika letech práce, že se s ním nikdo nepřijde ani rozloučit. Nestojím o nějaké dary, ale určitě by mne potěšilo podání ruky a poděkování. Na šachtu jsem nastoupil už po vojně, když jsem se vyučil jako soustružník. Ve Vítkovicích se mi nelíbilo, slušnou práci, na které se dalo vydělat, dostávali jen starší dělníci. Začínal jsem na dole Jeremenko jako razič a postupně jsem se vypracoval na místo předáka. Po celou tu dobu jsem makal v rubani, dělal tu nejtěžší práci. A kvůli dřině, například manipulaci s hajcmany (100 až 140kilové ocelové výztuže) mám částečně odrovnaná kolena, ostatně jako většina havířů v porubu. Co bude dál, to zatím nevím, několik nocí už pořádně nespím. I když je to tvrdá práce, tak jsem si ji oblíbil a zvykl si. Nebudu mlžit, líbily se mi samozřejmě i ty peníze, které si jinak člověk u nás v kraji jen těžko vydělá. Škoda, že mi stejně jako některým oblíbencům vedení nenabídlo méně fyzicky náročné místo, například na technickém postu, zkušenosti bych už na to měl,“ svěřil se sedmačtyřicetiletý Dalibor. Pesimistou ale v žádném případě není, už delší dobu sonduje různé možnosti, kde by se mohl uplatnit. I když má vypracovanou, atletickou postavu, trochu se obává, jestli projde lékařskou prohlídkou v dalším zaměstnání, které si chce rychle najít.