Pečovatelka Naďa přichází domů z každé směny v domově důchodců se zvláštním režimem dost vyčerpaná. Dvanáctky nebo noční směny, kdy se stará především o klienty s Alzheimerem, jí dávají dost zabrat. Nemá však za to žádný horentní plat, bere okolo 15 tisíc čistého. To znamená, že má tak o sedm až osm tisíc korun míň, než činí průměrná mzda v České republice. Na tu si ovšem sáhne podle oficiálních statistik méně než 40 procent lidí. Přesto je svým způsobem spokojená, žije totiž na Bruntálsku a prošla si už za svou praxi několik profesí. Nyní, když se stala státním zaměstnancem, má sice nižší plat, ale větší jistotu, že ji někdo brzy nepropustí nebo že jako živnostník v chudém kraji nezkrachuje. „Práci mám teď hodně náročnou, sloužíme dvanáctihodinové směny, noční i o víkendech. Starám se o pacienty s Alzheimerovou nemocí, kterým zajišťujeme veškerý servis. Od umývání, podávání stravy, někdy i přebalování klientů až po volnočasový program a nákupy. Mezi naše povinnosti patří i částečné masáže a polohování u méně pohyblivých klientů, aby si nepřivodili proleženiny. Je to fyzicky i psychicky hodně náročné,“ popisovala pečovatelka.

Přidala i výčet dalších povinností: „Musíme je všechny dobře hlídat, aby dodržovali stanovený denní harmonogram, protože oni opravdu hned zapomenou, co jim před chvíli řeknete. Není také možné vytvořit si s nimi hlubší citový vztah, protože i smrt patří někdy k událostem, které zažijete v domově důchodců, to by se pak člověk z toho za chvíli sesypal. Přesto mám svoji práci ráda a baví mě. Jelikož jsem ale už něco zažila, mám zkušenosti i z jiných zaměstnání, tak si myslím, že bychom měly být daleko lépe finančně ohodnocené. Spravedlivé by bylo, kdybychom dostaly přidáno alespoň o pět tisíc měsíčně víc. Pokud by se nám, pracovníkům přímé péče, ty peníze navýšily, nebyl by tady věčný problém s nedostatkem zaměstnanců a fluktuací hlavně u mladých lidí, kteří občas přicházejí, ale nevydrží u nás dlouho a potom bývá problém vzít si volno či dovolenou. Mělo by nás být v domově určitě víc.“