Kdyby neměla dobré vztahy v rodině, skončila by na ulici. Stát, jak ona sama říká, se na ni vykašlal. Včetně pracovnic sociálky. Žena nyní musí vyžít z osmi tisíc měsíčně. Jen za léky dá přitom dva tisíce korun měsíčně.

„Přišla jsem o všechno, jen ten humor mi aspoň zůstal. Jo, a domek, ale jen díky sestře a strašně hodnému švagrovi. Ti mě zachránili. Dcera žije dneska na Moravě, její manžel měl taky úraz, je v invalidním důchodu, ona pracuje v supermarketu. Mají to taky jakž takž. Ale jsem ráda, že jsme aspoň maličko zdraví a že mám kolem sebe pár hodných lidí,“ říká pro ParlamentníListy.cz dvaašedesátiletá žena, těžce zkoušená osudem.

Život na sociálním dně

Před pár lety se jí život otočil naruby. Ještě dneska se považuje za člověka, který žije na sociálním dně.

„Mám sice domek dva plus jedna pěkně předělaný a malou zahrádku, ale to, co jsme za života manžela udělali, o to jsem málem přišla. A opravdu nevím proč. Půlka domku byla na něj a až u dědického řízení jsem se dozvěděla, že má dluhy za více než milion. Dodnes nevím za co. Prý někomu kdysi podepsal nějakou směnku. Stála jsem před rozhodnutím – buď se vzdát dědictví, a tedy vlastního domova, nebo přijmout a bojovat. Nejdřív mě potkal těžký úraz nohy, potom rakovina. Obojí jsem zažehnala. Nikomu bych ale nepřála, co jsem si musela prožít,“ vzpomíná paní Jarmila.