Bílá hora, odvozující své jméno od světlé opuky v podloží, není nijak zvlášť vysoká. Přesto se směrem od západu zvedá o šedesát výškových metrů, a u vojáků, kteří k ní před čtyřmi sty lety přicházeli, tak moh­la vyvolat dojem mohutné zdi. Početně slabší stavovské vojsko zaujalo strategičtější pozici na vrcholu kopce někdy kolem půlnoci ze 7. na 8. listopadu. O pár hodin později pod horu postupně dora­zily asi tři desítky tisíc vojáků, aby hájili moc císaře a katolické církve.

Měli za sebou vyčerpávající hodiny, dny i měsíce putování, příležitostných střetů a menších bitev. Zatím ale žádnou, která by rozhodla doutnající spor mezi zastánci převážně evangelických stavů a přívrženci katolíků a habsburské dynastie.

„Ráno jsme v sedm hodin trochu pojedli, ale večer se celá večeře omezila na černý chléb. Po tom přepychu se každý pokoušel najít nějaké místo ke spaní, protože jsme po celý den cestovali v mlze a v chladu. Spánek netrval ani půl hodi­ny a přišel posel s tím, že všichni mu­sejí odejít a vydat se na cestu vzhledem k tomu, že se hnul nepřítel,“ vzpomínal na přesun k Bílé hoře jezuita páter Drexel, který cestoval společně s bavor­skými jednotkami.

Vojáci stavů, kteří zaujali pozice na kopci, slyšeli v mlžnaté tmě stále větší lomoz. Mnozí usnuli, jiné však udržovaly v bdělosti zvuky blížících se protivníků. Nic ale neviděli…

Vojenský babylon

Co dnes víme o bitvě na Bílé hoře? Možná si vybavíme zažité výrazy jako „drtivá porážka českého národa“ nebo „národní katastrofa“. Jenže už tady narážíme na první velkou nepřesnost. Například právě u slova „národ“ a „národní“. Identita společenství se v bělohorské době nezakládala primárně na mateřském jazyku, ale na příslušnosti k náboženské víře (katolíci vs. evangelíci) a na vztahu k politické moci (počátkem 17. století se u nás prohlubovaly konflikty mezi panovníkem a opozicí, tzv. stavů, tedy pánů, rytířů a měšťanů).