Veřejné opatrovnictví zahrnuje širokou škálu oblastí. Opatrovník se musí orientovat nejen v sociální práci nebo zdravotnické problematice, ale také v právních a ekonomických otázkách. Za opatrovance řeší každodenní věci jako je placení nájmu, zajištění sociálních služeb nebo žádosti o sociální dávky. Musí ale zvládat i složité situace od řešení exekucí, přes nakládání s nemovitostmi a projednání dědictví až po stěhování, hospitalizaci nebo umístění do zařízení sociální péče. To vše ve spolupráci se soudy, na kterých leží konečné rozhodnutí a schválení konkrétních kroků.

Výzkum ukázal, že právě v oblasti schvalování právních úkonů za opatrované obce postupují různě. Některé obce podávaly soudu návrhy ke schválení předem, jiné až ex post. Například u prodeje nemovitosti patřící opatrovanému se polovina obcí obrátila na soud s požadavkem na schválení až po samotném prodeji. A někdy obce dokonce nepožádaly soud o schválení právního jednání za opatrované ani v případech, kdy jim to zákon výslovně ukládá, například při změně bydliště.

Na druhou stranu označovali opatrovníci spolupráci s opatrovnickými soudy za nepředvídatelnou:  „V ČR se stále uplatňuje tzv. okresní právo – rozsudky nejsou sjednoceny, listiny opatrovníka se vydávají různými způsoby a podle různých pravidel. (…) Zásadně zde chybí mentor veřejného opatrovnictví, někdo, na koho se lze ve složitých otázkách obracet a dostávat jednoznačné odpovědi,“ shrnul v dotazníku své výhrady zástupce jedné z obcí.