Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. 2013), který byl rozsudkem Okresního soudu v Písku svěřen do výlučné péče matky. Soud uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu syna a umožnil mu stýkat se s ním vždy v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a v každém sudém kalendářním roce od 26. 12. 9 hodin do 28. 12. 18 hodin. Návrh stěžovatele na svěření syna do střídavé péče rodičů zamítl zejména s ohledem na skutečnost, že rodiče bydlí 180 km od sebe a probíhá pravidelný styk s nezletilým podle dohody rodičů. Úprava styku podle názoru soudu přibližně tuto dohodu kopíruje a širšímu styku, který by mohl být ku prospěchu nezletilého, nelze bránit. Odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích úpravu styku potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že nezletilý nebyl svěřen do střídavé péče rodičů, případně byl v nedostatečném rozsahu upraven jeho styk se synem, čímž bylo zasaženo do práva na rodinný život. Konkrétně uvádí, že zatímco dříve probíhal jeho styk se synem v rozsahu až 12 dnů měsíčně, byl rozsah soudy zkrácen na pouhé 4 dny v měsíci a vyjma speciálního styku v období Vánoc a běžného styku nemá stěžovatel možnost se na výchově syna podílet.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obecným soudům zejména vytýká, že se důsledněji nevypořádaly se skutečností, že mezi rodiči nezletilého existovala dohoda o péči a styku s otcem, která byla také fakticky realizována. Dohodou ustálený stav by měl být soudy zásadně respektován a promítnut do rozhodnutí o péči o nezletilého, pokud pro to budou splněny další podmínky. V tomto případě byla zavedena určitá praxe osobního styku stěžovatele se synem (téměř každý víkend, Vánoce střídavě u matky a otce atd.), kterou obecné soudy dostatečně nezohlednily a v rozhodnutí odchylku odpovídajícím způsobem nevysvětlily.

Primární východisko při rozhodování o péči o dítě představuje premisa, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo „především v péči obou rodičů“. Tento pojem však nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby soudy vždy zohlednily všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte – tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově zásadně rovnocenný. Toho lze dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou „širokého“ styku).