Beroun je výstavní okresní město, nikoliv „noclehárna Prahy“, jako je tomu v Kladně. Naopak, z hlavního města utíkají takzvaně na venkov mladí lidé. Pěkný historický vzhled centra, blízkost světoznámých nálezů Joachima Barranda, velmi dobrá privátní nemocnice. „Žije se nám tu dobře,“ říká přes roušku starší pán o francouzské holi.

Protiklady

„Je to na p.ču,“ konstatuje diametrálně odlišně o hodně mladší, snědší týpek, opírající se o zábradlí mostu. Proč by bylo, říkám si. „V Králově Dvoře opravili při cestě baráky, ale pro normální smrtelníky to není,“ říká Štefan a vzpomíná na dobu, kdy se na hlavy kolemjdoucích sypala omítka – a nejen ona. Vyhazovaly se také odpady a dělala se ještě další „zvěrstva“. Také to zde vypadalo diametrálně rozdílně, šedé, unylé. Kdysi zajímavá architektura, ubytování pro lidi z nedaleké vápenky či železáren, bylo dávno pryč. „Museli jsme táhnout ven, do vesnic a samot, kde se dá ještě trochu žít. Ale musíte mít auto nebo alespoň kolo, protože si tam už jen těžko nakoupíte, o hospodě ani nemluvě.“ Chvála Vietnamcům, kteří v malých vesnicích zajišťují možnost, aby si hlavně starší lidé mohli v klidu nakoupit třeba i přes víkend. Jednota už neslouží venkovu…

…když odešli vojáci

Také pomezí Rokycanska a Berounska je poměrně drsné. Kdo ví o takových obcích v podhůří Brd jako je Těně – Smolárna? Už název napovídá, co se tu historicky dělalo. A pak zde byla armáda, pořádný kus vojenského prostoru. Strašice, to byly opravny vojenské techniky, tankodrom… Všechno už je nějaké to desetiletí pryč. Město s velikou školou, kulturákem, obchody, to vše bylo dimenzováno na větší počet důstojníků. To už je passé.

Před Komárovem, což bylo vždy velmi průmyslové městečko, je kraj jak z jiného světa nebo Ladových obrázků. Staré mlýny a usedlosti, kde ještě vidíte fukar na slámu, ústící na půdu bývalé malé stáje, který asi někdo pozapomněl uklidit a do dnešního dne jej nikdo neukradl.