„Děsí mě, že Stropnického musejí poslouchat generálové,“ neudržela se žena na besedě s profesorem Pavlíčkem. A ústavní expert smutně pravil...

Akci moderoval nestor západočeské literatury a českého jazyka profesor Viktor Viktora, který o svém hostu na úvod akce mimo jiné řekl: „… je profesorem Západočeské univerzity na Právnické fakultě – která osobnosti tohoto typu potřebuje jako sůl. Působil na Karlově univerzitě, byl proděkanem Právnické fakulty a prožil si normalizační bezčasí. Po roce 1971 byl propuštěn a až do roku 1990 žil mimo tuto fakultu. Od roku 2000 je předsedou Nadace Marie, Jozefa a Zdeňky Hlávkových – jeho činnost v tomto je nesmírně rozsáhlá a důležitá. Je také členem vědecké rady Národní galerie. A navíc je ještě zahrádkář,“ vyčetl všechny aktivity svého hosta profesor Viktora.

„Oživení činnosti nadace se datuje rokem 1990,“ uvedl profesor Pavlíček. „Začal jsem v ní působit v roce 1992 a poté jsem byl v roce 1993 zvolen místopředsedou a od roku 2000 předsedou. Když jsem se mohl vrátit po roce 1990 na fakultu, tak jsem pracoval na katedře ústavního práva na Listině základních práv a svobod. Chtěl jsem, abychom obnovili výuku státovědy, tedy výuky o státu, a navazovali na historii,“ představil se ještě v úvodu bývalý člen Helsinského výboru Václav Pavlíček.

Rovnoprávnost, zrušení šlechtických titulů, pozemková reforma i odloučení církve od státu

„Masaryk ventiloval svou myšlenku při odchodu ze svého úřadu, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Když bylo české státnosti zle, tak bylo zle i proto, že se od těchto Masarykových ideálů, které formuloval k české otázce a které promítal do svých dalších prací, když vzpomínal o Havlíčkovi, světové revoluci, odchýlila,“ pohovořil profesor Pavlíček o Tomáši Garrigue Masarykovi. „To je v knížce Nová Evropa – Stanovisko slovanské, kterou začal psát při pobytu v Rusku. Vyšlo to nákladem Československých legií. Ukázal tady koncepci nové ústavy, že to má být republika a nikoliv monarchie a že má být založena na rovnoprávnosti především mužů a žen, zrušení všech stavovských výsad, což ovšem byl názor celého politického spektra.“ Zrušení šlechtických titulů bylo podle hosta ještě dříve, než se Masaryk vrátil do Československa, kam přišel těsně před Vánoci 1918. „Že má být také provedena zásadní pozemková reforma a odstraněny křivdy, kterých se habsburské mocnářství vůči Československu, českému národu dopouštělo a aby se mohli vrátit potomci exulantů, kteří museli z důvodů svého náboženského vyznání odejít, a tak se mohli podílet na pozemkové reformě.“

„Řada věcí se tedy podařila, ale některé věci také nikoliv. Nepodařilo se to, oč usiloval Masaryk a další, tedy odluka církve od státu a zrovnoprávnění všech náboženských vyznání – jak řekl významný český historik a kritik Masaryka Josef Pekař,“ pokračoval dále Pavlíček. „Jeho názor byl, že hlavní myšlenkou českého národa je otázka národnostní. Masaryk byl za ta léta přesvědčen, že je to otázka náboženská. Byl to právě Masaryk, který myšlenku obnovení národa dokázal realizovat. Pekař při svém projevu v roce 1935 uvedl, že Masaryk nikdy nevstoupil do chrámu Svatého Víta, neboť nechtěl navazovat na tradice monarchie,“ seznámil přítomné s ne příliš známými skutečnostmi profesor Pavlíček. „Zlořády politického stranictví byly dobře popsány.“ Tehdy se podle něj také psalo, že Československo bylo nejdemokratičtějším státem v Evropě a bylo vydáno na pospas nedemokratickým státům. „Polemizoval jsem s těmi, kteří říkali, že Češi jsou nevyspělý národ. V jedné publikaci bylo Švehlou napsáno, že ´… neměli jsme šlechtu, odrodila se nám a je to jenom prostý venkovský lid, který byl nositelem českého jazyka a českého národního vědomí´.“

Česká státnost? Ještě dříve než od Sáma

Poté začala diskuse. První se zeptal muž středního věku: „Proč v současnosti odvozujeme českou státnost od kmenového knížectví Václavova, proč nenavazujeme na československou státnost. A když už tedy jdeme do středověku, proč nejdeme ke Zlaté bule sicilské, kde byla česká státnost potvrzena. Proč ta historie je založena na legendách, a ne na historických pramenech?“

„Ústava říká něco jiného,“ ujal se vysvětlování profesor Pavlíček. „Říká, že navazujeme na dobré tradice státnosti Koruny české a tradice státnosti československé. Ve státnosti bychom v souladu, ale myslím historicky nepřesně, odvozovali kořeny od Lucemburků a celé období přemyslovské je z toho vynecháno. Já jsem tuto formulaci kritizoval, že kořeny státnosti jsou mnohem delší. Trvalostí státnosti se ukazuje, že přes otřesy věků státnost vydržela. Ostatně český stát se vyznačuje i geograficky, že se v tom území vždycky pohyboval.“ V době první republiky se podle Pavlíčka hovořilo, že se česká státnost odvozuje od doby Sámovy a cyrilometodějské tradice. „K tomu se přikláněla i katolická církev třeba v tehdy vydaném Svatováclavském sborníku v roce 1929, kde se zdůrazňovalo, že cyrilometodějská tradice je tou tradicí, která zároveň spojuje východ a západ Evropy. Ve Svatováclavském sborníku, vydaném před několika lety, se to chápe jinak a jde se kupodivu mnohem hlouběji do minulosti. Uvádí, že státnost bychom měli vnímat přes knížete Václava jako navazování staré předkřesťanské tradice. To mýtické kamenné křeslo a lýkové střevíce, že toto všechno navazuje na mnohem starší tradice, které právě Václav v nastolovacím obřadu symbolizoval. Další historik také poukazuje na to, že zde bylo již dávno vytvořeno samostatné biskupství, které pak dohlíželo na samostatnou státnost.“

„Nebyl jsem příznivcem 28. září jako dne státního svátku a zdůrazňoval jsem, že 28. říjen jako idea současné státnosti je nám z hlediska demokratického uspořádání bližší,“ posteskl si profesor ústavního práva Pavlíček. „Ovšem 28. říjen má význam v trvalosti české státnosti. Ne v hodnotách demokracie, ale v hodnotách dlouhého trvání, což v mírových smlouvách, které se týkají Československa, se uvádějí historické tradice Koruny české, kdy v obraně proti Turkům byla založena unie Uher a Rakouska a Českého království. Toto za doby Habsburků bylo opuštěno a zrazeno. Také z hlediska hranic je důležité trvání státnosti, že to není jen na základě mírových smluv v roce 1918 a 1919, ale že je to záležitost tradic,“ vysvětlil host plzeňského diskusního odpoledne.

(Ne)nadřazení evropského práva

Rozčílená žena staršího věku se pak nechala slyšet: „Můžete mi vysvětlit vztah svrchovanosti České republiky k EU, když se tvrdí, že evropské právo je nad ústavním zákonem?“

„To není tak jednoznačné,“ uklidňoval tazatelku pan profesor. „Někteří to tvrdí, někteří ne. Dokonce spolkový soud Německa tvrdí, že evropské právo je sice nad zákonem, ale ne nad ústavou. Nyní, když se ministr vnitra pokoušel čelit směrnici EU, tak se snažil změnit ústavu, aby v tomto ohledu to byl ústavní zákon a nemohlo to být evropským právem překonáno. Přirozeně existuje silný nátlak ze strany EU, aby se to chápalo jinak, ale nemohu říci, že by to byla obecně přijímaná teze v jednotlivých státech EU. Já jsem to vždy odmítal a argumentoval jsem včetně toho, že suverenita spočívá ne v tom, jak u nás říkají někteří právníci, že odevzdáváme nějaké pravomoci a že s tím zpátky již nemůžeme nic dělat. Říkám, že suverenita ne v rozsahu pravomoci, ale ve schopnosti státu si zase vzít pravomoci zpět. A že tomu tak je, ukazuje nejen Lisabonská smlouva, ale i Brexit, kdy Británie se rozhodla, že si tu svrchovanost bere zpět,“ uvedl k plné spokojenosti tázající se ženy profesor Pavlíček.

Prezidentští kandidáti „ve vatě a v balíku“

Otázka muže středních let zněla: „Dnes se hodně diskutuje o změnách ústavy. Jak je dobré ji měnit podle libosti několika politiků?“

„Změn ústavy nebylo zase tak moc,“ uklidňoval opět Pavlíček. „Jedna byla přímá volba prezidenta republiky. Já se přiznám, že jsem tomu nebyl moc nakloněn. Nedomníval jsem se, že to je projev větší demokracie. Jestliže si musí kandidát obstarat 50 milionů, které se počítají jako limit, ale v každém případě musí mít prostředky k tomu, aby se mohl uplatnit. Tedy buď je bohatý, nebo si musí obstarat podporu od jiných. Malí střádalové mu tolik jistě nedají, tak to budou osobnosti, které mají kapitál. Je to určitá forma majetkového censu, alespoň fakticky, když ne formálně. Formálně tedy budou mít přístup do sdělovacích prostředků, ale je otázka, jak je to účinné. Jde to tak daleko, že nejen nezávislí kandidáti, ale i u kandidátů politických stran se od nich žádá – a dokonce i v sociální demokracii – aby si na to přispívali. Já si nemyslím, že je to rovný přístup k veřejným funkcím. Kromě toho to přirozeně rozděluje společnost. Nemyslím si, že když se to zavedlo, že bychom od toho měli ustupovat, protože každý systém má svá pozitiva a negativa. Nepochybně negativa nebyla v tom, že se muselo několikrát hlasovat v parlamentě, ale jsou třeba v této oblasti.“ Zároveň se podle Pavlíčka stále objevují snahy politiků, aby prezident, který byl zvolen přímo občany, byl zbaven funkce, obžalován, a to je jistě věc, která nepřispívá ke stabilizaci státu.

O amnestiích a milostech

„Jsem přesvědčen vzdor tomu, že jsem všechny prezidenty čas od času kritizoval, a ty jejich reakce byly různé, že obecně platí, že každý funkcionář, každá instituce chce rozšiřovat svoji moc nad limity, které má,“ pokračoval dále profesor Pavlíček. „Stále to chtějí zkoušet. Základy současného pojetí prezidenta přes přímou volbu dal Václav Havel, a to se objevilo i v pravomocech. I když se pak další prezidenti zpočátku prezentovali, že to chtějí dělat jinak, tak to nakonec dělali také obdobně. Alespoň ve věcech, na které se třeba zapomnělo. Recenzoval jsem knížku bývalé vedoucí legislativního odboru prezidenta Havla, kde se hořce kritizovalo, že Václav Klaus nedal žádnou amnestii a že dal mnoho milostí, a Havla kritizovala, že nedal další amnestii před skončením svého funkčního období. Říkal jsem, že je třeba být opatrný i s těmi milostmi. V té době Václav Klaus tvrdil, že žádnou amnestii dávat nebude. Přesto ji nakonec dal. Těch milostí určitě nebylo tolik jako za Václava Havla. A když se podíváme na Miloše Zemana, tak ten to řekl zásadně také a i přes změnu ústavy, že se udělalo něco, kdy prezident nemohl bez podpisu vlády spolurozhodovat v milostech. Problém je v tom, že se má s takovými instituty zacházet opatrně a zvažovat důsledky, jaké to má ve společnosti a pro společnost,“ varoval Pavlíček.

Kompetenční žaloba už za V. Havla, aneb kde je zlatý poklad?

„Co se týká kompetenční žaloby, tak první byla navržena Václavem Havlem, když se mělo jednat o funkcionáře bankovní rady. Ti nejsou v ústavě uvedeni, guvernér a viceguvernéři a znamenalo by to, že by se o nich mělo rozhodovat za spoluúčasti prezidenta a vlády. Tehdy prezident Havel žádal, aby měl pravomoc jen on. Ústavní soud tehdy vydal rozhodnutí, že prezident republiky ze své funkce je nadstranický a že tedy není důvod, aby se na tom podílela vláda, která by to mohla politicky ovlivňovat,“ uvedl Pavlíček. Nezávislost bankovní rady je podle něj takové orákulum. „Nikdo si například nevšímá, že bankovní rada není ve svých činech vůbec nikým kontrolována. Že zlatý poklad, na který se občané Československa sbírali znovu po válce, znovu v roce 1968, a po rozdělení těmi dvěma třetinami – třetinou na Slovensku, tak dnes máme co do rozsahu jeden z nejmenších zlatých pokladů. Protože se to měnilo za nějaké německé obligace a bankovní rada prohlásila, že s tím hodlá pokračovat. Já jsem psal o tom, že třeba Itálie, která byla zmítána stejně jako Řecko hospodářskou krizí a požadovala od EU ekonomickou pomoc, na své zlaté rezervy nikdy nesáhla. Ptal jsem se, kdo dal bankovní radě tuto pravomoc, aby rozhodovala o tom, že se změní vůle občanů, kteří se ze svých domácích zlatých náušnic, prstýnků a dalších skládali na poklad, jenž by tvořil ekonomickou jistotu pro stát,“ uvedl smutně Pavlíček.

„Asi před třemi lety mne žádala Strana svobodných, abych hovořil o institutu svobody v ústavě, tam, kde se hovoří o lidských právech. Já jsem říkal: jsou tady ekonomové a mne to legitimuje, abych hovořil o ekonomických otázkách, když oni hovoří o politických právech. Jakým způsobem se zajišťuje ekonomická jistota státu, když v podstatě zlatý poklad je v době války pro nás zdrojem k tomu, abychom mohli třeba financovat svá vojska v zahraničí. Tím chci říci, aby si politické orgány řekly, jestli mají právo rozhodovat o něčem, co zcela jinak si představovali lidé, kteří dávali k dispozici svůj majetek,“ rozohnil se po zásluze ústavní expert.

Referendum a povinné volby

Následoval dotaz muže středních let na referendum: „… nikam jsme se nepohnuli. Když se podíváme do politických programů stran, tak tam nic nenajdeme. Jak na to nahlížíte, když je v ústavě něco zmíněno, co by mělo být realizováno prováděcím zákonem a 24 let v demokracii nedošlo k tomu naplnění…“

„Je to trochu jinak,“ odpověděl Pavlíček. „Listina lidských práv a svobod říká, že se občané mohou podílet na správě státu buď svými volenými zástupci, nebo přímo. Ústava to už omezila. Řekla, že to bude jedině na základě ústavního zákona. To snižuje roli občanů, pokud jde o referendum. Jediné bylo ohledně našeho přístupu do EU. Upozorňoval jsem, že když už jsme na základě referenda v EU, tak by bylo třeba tam ponechat nejen vstup, ale i výstup. Na druhé straně zkušenosti například ze Slovenska spočívají v tom, že lidé sice na základě kvót, které jsou určeny, se referenda domohou, ale pak, když k němu má dojít, pak se jej nezúčastní. A to referendum, které stojí stejně jako volby, to je přes 500 milionů, je zmarněno. Že to není jen na té nejvyšší úrovni – tak například v Brně, pokud šlo o referendum ohledně nádraží, což městem tehdy hýbalo, přesto se nikdy nepodařilo dosáhnout poloviční účasti, aby bylo platné,“ konstatoval Václav Pavlíček.

„V roce 1919, kdy byly první volby a byly poprvé pro ženy, tak byla stanovena volební povinnost. V důvodové zprávě bylo řečeno, že tak jako je činnost vykonávání státního úřadu, tak by měla být povinná i účast ve volbách. Pouze ti, kteří byli velmi staří nebo nemocní, nemuseli a jinak byla tato neúčast sankcionována. U nás jsme přijali po listopadu liberální koncept, že to má být na vůli člověka, nikoliv že jde o státní funkci. Ale ten volební akt může přinášet miliardové ztráty, aniž se vůbec realizuje,“ posteskl si profesor Pavlíček. „Politickým stranám se do toho vůbec nechtělo. Jeden z celkem dokonalých návrhů podala lidová strana, která doporučovala referendum vyvolat peticí občanů nejen na návrh státních orgánů, stanovila relativně slušný počet občanů. Bylo to srovnatelné s Itálií, s ohledem na počet obyvatel, ale ani tento, ani jiný návrh neprošly. Svádělo se to na politickou řevnivost stran. Přímá volba je jistým způsobem formou přímé demokracie.“

Vzpurný, vzpupný státní úředník? Nesmysl!

Další přítomný občan k současné politické situaci za smíchu přítomných uvedl, že je to komické až tristní. „Jaký je váš názor na to, co se v současnosti ve vrcholné politice děje?“

„Myslím, že k té charakteristice, kterou jste uvedl, nemám co dodat. Politici řeknou jeden den něco, co druhý den neplatí. Vytvoří se zákony, které se hned zpochybňují,“ notoval si s tazatelem Pavlíček. „Já třeba neznám tu náměstkyni ministra financí, ale vím, že když se dělal zákon o státní službě, tak se říkalo, že to musí být odborník. Nedokážu si představit, že by státní úředník měl dělat jinou politiku než jeho resortní ministr. To přece není možné. To by byla ve státě anarchie. Přece podřízení musejí poslouchat svého šéfa. To už nemluvím o tom, že původně bylo předsedou vlády řečeno, ať si navrhnou kohokoliv jiného. Ale teď jde o myšlenku, která zazněla z úst ministra zahraničí. Jestli je vůbec možné, aby ve státním aparátu se chtělo od pracovníků, aby neposlouchali své šéfy a prováděli jinou politiku. To je pro mne z hlediska principů, které jsou v ústavě, těžko pochopitelné.“

Podle Pavlíčka to vypadá na snahu, aby se krize prohlubovala. „Pro mne je to záhadné. To je škola demokracie, když se lidi dívají, co dělají politici!“ povzdechl si profesor.

Šoky doby: Nedbat na kvalifikaci, nerozumět resortu a nevěřit mu!

„Děsí mne situace, že herce pana Stropnického musejí poslouchat generálové. Tam je to tak odlišné. Jak se dostal na kandidátku, rozhoduje o vojsku a nemá o tom ani páru… A co paní Parkanová,“ neudržela se starší žena.

„To je problém demokracie, že se nedbá na kvalifikaci. Ale ve státním aparátu musí být nějaký pořádek!“ odpověděl Pavlíček. „Problém je ten, aby lidé volili takové strany, které budou dávat do funkcí odborníky. Je zajímavé, že se to stává většinou při převratech. To se tam ti lidi dostanou. Vezměte si, kdo byl ministrem školství nebo zdravotnictví hned po listopadu. A jak to pak dál probíhá? Od ministryně školství jsme se dozvěděli, že svoje dítě dala do nějaké zahraniční školy. Případů, kdy nevěří, že resort, který řídí, je schopen zajistit kvalifikovanou činnost, je více. A žurnalisté se tomu vůbec nevěnují! Jim připadá zajímavá celá řada jiných věcí, ale aby se podívali na to, jakým způsobem politici naplňují to, že jsou v té věci kvalifikovaní! Když bude šéf nekvalifikovaný, tak parlament má právo vyslovit nedůvěru celé vládě. Nemůže vyslovit nedůvěru jednomu ministrovi. Ale když bude vláda nekvalifikovaná… Já jsem nedávno napsal o vládní krizi také to, že se celou dobu zdůrazňovalo, jak se efektivně daří vybírat daně, že se snížil státní dluh. A najednou v této aféře se to vůbec nevnímá. To je projev nějaké politické kultury? Měly by se hodnotit reálné hospodářské výsledky!“

„Co si myslet o právech a povinnostech nejvyšších činitelů, když Babiš v televizi uvedl, že až se pan prezident vrátí, tak mu řeknu, ať mne odvolá…,“ poznamenala na samý závěr téměř dvouhodinové besedy starší žena. „To je právo každého ministra… Když předseda vlády navrhl odvolání místopředsedy vlády a ministra financí, prezident má právo s tím ministrem jednat. Návrh je podaný a nevidím v tom nic, co by bylo mimo rámec ústavy. Jeden můj známý mi říká, že koaliční smlouvu porušuje předseda vlády, protože porušuje princip dobrých mravů. A ten princip dobrých mravů je princip právní, je v občanském zákoníku. S tím právním výkladem asi tedy neuspěje…,“ zakončil besedu profesor ústavního práva Václav Pavlíček.