Od večera je velmi nerozumné chodit po Jateční třídě v Plzni. Ostatně, i zastávka autobusů MHD je zde jen na znamení. S tmou vycházejí ze zdejšího pavlačového domu neuvěřitelné existence, jako z románu Victora Huga.

Pavlačák je unikum

Blízko teplárny nemůžete přehlédnout dům, který měl být již dávno stržený. Hrou osudu je ale stále ještě zabydlen, i když už jen zčásti. Ještě před dvěma, třemi lety jste si tady za krabičku cigaret mohli popovídat. Štefan, Laco, Józef. Většinou slovenští Cikáni, kteří ovšem ještě alespoň občas pracovali. Nyní sem nastoupila jiná generace. Generace, pro kterou je práce neznámý pojem. Ani děti do školy příliš neposílali, a kdo by je jim odebíral, že. A to se nejednalo jen o naše spoluobčany s tmavší pletí. Dnes je tady Romů, nebo lépe řečeno Cikánů, pomálu. Vystřídali je podle některých plzeňských znalců „fetky a lidský odpad“. Nejvzdálenější již nejsou Slováci ze Spíše nebo od Košic, ale Moldavané a také Ukrajinci. Ti mají takový celkem bodrý zvyk – na rozdíl od omezování bodných zbraní a nožů, které se jako lesní požár šíří celou EU, se tady u nás dobře ozbrojují a vyřizují si své záležitosti náležitě ostře.