„Jsem ze starších lidí, kteří poznají, že něco nesedí. Z životních zkušeností!“ Do debaty o dezinformacích vstoupila novinářům žena z publika

Akce se zúčastnila z německého internetového portálu Die Zeit Marike Reimanová, šéfredaktor serveru iHNed.cz Miloš Čermák, jinak také bývalý pedagog, a mladou generaci zastupoval student politologie Jan Střítežský, který před nedávnou dobou založil pro středoškoláky internetovou platformu, aby byli schopni rozlišit nepravdivá fakta.

Informace nevyhledáváme. Proudí k nám samy

Čermák v úvodu pohovořil o současných výzvách: „Výzev máme spousty. Základní je, že se nám nedaří dobře ekonomicky. Máme problém s tím, že nám ubývá počet čtenářů papírových Hospodářských novin i inzerce v těchto novinách,“ posteskl si. „Klesá to celosvětově – jestliže je v Americe polovina novinářů, než byla před 15 lety, v newsroomech v Česku i Německu to možná nebude o moc jiné. Je jasné, že některé žánry, jako je investigativní žurnalistika, zahraniční zpravodajství a další, zvláště na malém trhu, jako je český, skomírají a kvalita obsahu klesá. Třetí věc je, že se změnil způsob, jakým lidé média čtou. To bylo tak v roce 2005, kdy najednou lidé přestali informace vyhledávat a ty k nim začaly samy proudit. Dříve jsme byli zvyklí ráno otevřít noviny a přečíst si, co je nového. Večer si pustit zprávy. Většina lidí čeká, že k nim ta informace nějak doputuje. Že to nějak nasdílí na Facebooku, že na to narazí na nějakém vyhledávači a nějakým způsobem se k nim ta informace dostane. Dnes nemají oblíbené noviny, ale zmíní se hned třeba o deseti serverech. Ne že by na ně chodili, ale na Facebooku si je sdílí.“ Od toho je už podle Čermáka krok k sociálním bublinám. Dnes tedy informace k nám proudí samy. Reimanová pak k tomu podotkla, že ti špatní si myslí, že jsou ti správní.

Emoce jsou nebezpečí!

Poté se ujal slova mladý Střítežský: „Začínáme, ale chceme si začít klást otázky – my mediální svět připodobňujeme k supermarketu, kdy článek je produkt jako každý jiný. Dívám se, kdo to napsal, co je to za server, zda mne informuje, nebo se snaží brnkat na moje emoce. V tom vidíme dezinformace. Emoce nebo nálady jsou negativní a potencionálně velmi nebezpečné. Sepsali jsme takového surfařského průvodce po internetu, což je soubor pěti nejčastějších manipulativních technik a přešlapů. Pak může čtenář rozeznat kvalitní informace od dezinformace,“ pustil se do vysvětlování a na pokyn moderující přednesl jednotlivé body. „Jako první jsou zdroje, to je alfa a omega,“ uvedl k novinářskému „zakrojování“. Je podle něj nutné vědět, kdo to píše, kde to píše, odkud byly informace, nebylo-li to náhodou systémem „jedna paní povídala“. „Méně sofistikované dezinformace lze odhalit během krátké doby na Googlu. „Druhou manipulační technikou je nálepkování a svalování viny. Sluníčko, nácek, pražská kavárna – tak vám automaticky vytanou nějaké asociace a možná i emoce. Takto fungují nálepky, zkratky, které mají apriorně vyřadit názorového oponenta z debaty, ještě než začala. Jeden člověk nebo skupina není pořád špatná a druhá zase není stále dobrá,“ pokračoval Střítežský. „Třetím bodem, kterým se zabýváme, je fabulace, tedy vymýšlení faktů. To jsou všechny ty hoaxy, které se šíří po Facebooku, a řetězové maily. Tam je potřeba využít Google a zadat klíčová slova z těch hoaxů a přijdete na to, že to nemá ani cenu číst dál. Čtvrtý bod jsou manipulace obrazovými prostředky. Jde i o kontext, v jakém je určitá fotka použita. Byl výzkum, jaký postoj budou mít respondenti v případě, že si přečtou článek o uprchlících nebo migrační krizi. A když tam bude negativní fotka uprchlíků - určitě lépe prodává, ale podněcuje lidi k tomu, aby měli daleko antiimigračnější postoje než druhá skupina, která viděla neutrální obrázek. Emotivní fotky sice prodávají, ale také manipulují. Pátým bodem jsou emoce. Je potřeba pamatovat na to, že dobrá novinařina není žádné drama. Když si čtu článek, neměl bych přitom cítit vztek nebo strach. Je třeba myslet na to, že silné emoce, které čtu, jsou největším nepřítelem logického myšlení. Nejsme pak schopni se zamyslet nad tím, co čtu, potlačuje to rozum a kritické myšlení jedince. Narazil jsem na to, že nebezpečné jsou články, které vzbuzují vztek nebo strach, že mi třeba podsouvají, že nastane třeba třetí světová válka nebo že se žene vlna násilníků a teroristů,“ šokoval většinu přítomných mladík a především žurnalisté se s jeho tvrzením nemohli příliš ztotožnit.

Lež za peníze

Čermák nemohl než reagovat: „Nemyslím si, že to je jako v supermarketu. Tam je přece hodně institucí, které chrání zákazníka. Média jsou spíš jako když sbíráte houby v lese. Je to tím, že se média neregulují. To je špatný příměr. To, co jste říkal, platí v žurnalistice vždy. Emoce – to se vždy učilo na prvních přednáškách na žurnalistice všude na světě – emoce je nejlepší nositel informace. Já prostě budu cítit vztek. Můžu číst naprosto věcnou zprávu, tak proč bych necítil vztek. Emoce tam tedy patří. Ten problém není v tom, co jste jmenoval,“ obrátil se přímo k Střítežskému. „Dnes nejsou zprávy, které jsou špatné, třeba špatně vyzdrojované. Problém je, že je spousta zpráv, které jsou zcela vymyšlené. Které jsou falešné. To je ten problém. Koluje tu spousta zpráv, které jsou od začátku do konce vymyšlené. Krásný případ je, že Hillary Clintonová před volbami má něco společného se smrtí vyšetřovatele FBI, který vyšetřoval její uniklé e-maily. To byl od začátku do konce vymyšlený článek. Našli toho člověka, který ten článek napsal. To byl nějaký novinář, který píše o jachtách a zjistil, že když si bude vymýšlet zprávy, které má hotové za patnáct minut, tak budou velmi čtené.“ Měl přes milion zhlédnutí na Facebooku a byl to pro něj normální byznys plán. „Ani ruská rozvědka, ani voliči Trumpa, nebyl za tím nikdo. Byl to jen ten člověk, který se rozhodl, že bude dobře vydělávat peníze tím, že bude dělat zprávy, které napíše za 15 minut. A působí to jako zpráva, která kdyby byla pravdivá, tak na ní pracuje třeba pět reportérů několik týdnů a stojí to velké peníze. To je ten jeden z problémů: že se takové zprávy objevily a že jsou od začátku do konce lživé. Tam bychom mohli začít a pak můžeme rozlišovat, jestli někdo napíše nějakou zprávu lépe nebo hůře. Ale i s tímhle nemůžeme nic dělat. Kritické myšlení může pomáhat, ale doba je neúprosná a spousty lidí nemá čas googlovat a přemýšlet o všech možných aspektech. Je navíc ještě prokázáno, že jsme náchylní věřit tomu, co odpovídá našemu názoru. Jestliže si tedy myslím, že k nám nemají chodit uprchlíci, tak každou takovou zprávu, tím spíše vymyšlenou, když potvrdí můj názor, okamžitě budu sdílet. Pochybuji o detailní osvětě,“ pesimisticky ukončil svoji odpověď Miloš Čermák.

Není lehké poznat vymyšlenou zprávu

„Podle nového průzkum STEM 40 % českých mladých lidí neumí rozeznat falešné informace od pravdivých,“ uvedla moderátorka. A Čermák zareagoval slovy: „Ono je to těžké. My jsme kdysi, to ještě nebylo aktuální, schválně vzali deset zpráv, z nichž nějaké množství bylo vymyšlených, a ani studenti, kteří jsou velmi inteligentní, navíc třeba i budoucí novináři, nebyli schopni poznat, které zprávy jsou vymyšlené a které ne. Když budu číst, že letadla vypouštějí chemtrails a práškují lidi chemikáliemi, tak já přece vím, že je to vymyšlené. Ale najednou se dostaneme někam k věci, o které příliš nevím, na kterou mám svůj názor, a velice snadno i člověk, který je inteligentní, vzdělaný, na tu zprávu ‚skočí‘ také.“

„Něco s tím dělat musíme!“ povzdechla si moderátorka Silja Schultois. Následovaly názory studentů. Mladík poznamenal, že tomu věří spíše starší lidé. „Musíme se podívat i na jiné stránky, jestli se tam něco takového píše a zmiňuje,“ uvedl a doplnila jej stejně stará dívka: „Člověk nemá čas si vyhledávat informace, ale když je to zajímavé téma, tak si ten drahý čas najde. Když člověk ovládá několik jazyků, může porovnávat, jak tuto informaci převzala některá země, třeba Rusko a Amerika.“

Reimanová k tomu poznamenala, že člověk přece nemusí hledat všechny zdroje. „Co mě zajímá, to si vyrešeršuji. Horší je to u starších lidí, kteří mají většinou jen jeden zdroj a nemají příležitost diskutovat s kolegy, s učiteli, se studenty tak, jako mladí lidé. A tam je to mínění problematičtější než u mladé generace. Pro mladé lidi je to běžné, jsou čerství…“ Střítežský se pak zaměřil na další téma: „Nemyslím si, že by mediální gramotnosti byla věnována pozornost na většině středních škol. Dělali jsme si sami průzkum a zjistili jsme, že 20 procent žáků věří dezinformacím a pro 20 procent z nich není důležité, odkud zpráva pochází. To nám přišlo docela ohromující… Měli bychom se chytnout za nos a začít to řešit,“ zdůraznil.

Nový předmět do škol

Michal Kaděrka, který vyučuje mediální gramotnost na jednom z gymnázií, připomněl, že potřebujeme mediální výchovu. „Chce to iniciativu ne z ministerstva, ale zespodu. Je nemnoho lidí, kteří to dělají kvalitně. Chtělo by, aby na škole byl nějaký mediální koordinátor,“ připomněl.

V tu chvíli mladík sedící v první řadě do svého bloku velkými písmeny napsal pár připomínek, aby pravděpodobně „upozornil svého šéfa“ Střítežského. A ten se rozhovořil: „Mezi středoškoláky se nám to daří, děláme výjezdy, na Facebooku máme 7200 fanoušků,“ uvedl výsledky své práce za půldruhý měsíc existence iniciativy. „Je nutné kriticky přemýšlet při čtení zpráv, nedělat to bezmyšlenkovitě. Udělali jsme šest přednášek ve městech. Děláme si dotazníky před akcí a po ní a máme docela signifikantní výsledky. Například rozpoznávání dezinformací se zlepšilo z 33 na 50 procent, rozpoznávání důvěryhodnosti článků z 27 na 52 procent, určení dezinformační techniky se zlepšilo z 12 na 32 procent.“ Má tedy podle něho smysl pokračovat a rozvíjet další debaty pro další vzdělávání.

Do diskuse se poté přihlásila starší žena s určitou kritikou: „Zaznělo tu, že staří lidé jsou zvlášť ohrožená skupina, protože asi jsou zkostnatělí. Tady přece ale hraje velkou roli životní zkušenost. Jsem ze skupiny starších lidí, kteří poznají, že něco nesedí. Z životních zkušeností… Zaujalo mne, že se tu tak málo mluví o autorech. Jen média a zdroje, a přitom je to oblast ‚zalidněná‘, vždyť v těch zprávách k nám promlouvají lidé. A když čtete své oblíbené noviny, tak ty emoce nejsou moc záporné. Čtu své oblíbené noviny a jdu po svých oblíbených autorech,“ vysvětlovala.

Odhalujme!

Ne moc nadšeně se o Die Zeit vyjádřil přítomný člověk z Drážďan. Podle něj není list až tak názorově mnohostranný. Reimanová mu odpověděla, že usilují o transparentnost. „Žádnou cenzuru tam neprovádíme, jsou tam komentáře z nejrůznějších politických poměrů. Jsme právě více zaostřeni na emoce. A my nejsme bulvár!“ prohlásila poněkud dotčeně.

Čermák si v tu chvíli zaprognózoval: „Možná toto všechno za nás vyřeší příští recese, během které všechna solidní média zkrachují a vznikne nový systém.“ Poslední slovo patřilo mladému Střítežskému: „Nepopírám, že i kvalitní novinařina dokáže vyvolávat emoce. Problém je, že kvalitní článek nejdříve informuje a pak je teprve emoce. Problematické jsou ty dezinformační weby, které vytvářejí emoce skrze to, že ty informace rozostřují, opravují si je podle své míry tak, aby ty emoce vyvolaly. To je manipulace s tím, jak je ta informace předávána čtenáři. Zdravá míra skepse při čtení informací a schopnost přijmout nebo pochopit jiný pohled na věc. To se snažíme předávat na svých přednáškách na středních školách. Máme jich naplánovaných více než 30 a momentálně nestíháme personálně, takže uvítáme, pokud by se chtěl někdo přidat,“ vyzval k aktivizaci zakladatel portálu na odhalování nepravd.