Bradáčová poznamenala, že země v minulosti postižené komunismem mají velkou citlivost na omezování svobody slova. Ale hranice svobody projevu je dle ní tam, kde zasahuje do práv někoho jiného. Uvedla, že je rozdíl mezi cenzurou a odpovědností za to, co člověk říká či píše.

Patrik Banga pak připomenul článek Vlasteneckých novin „Jedenáct cikánů mínus“. Autora prý zná a v minulosti mu dotyčný údajně vyhrožoval a rasisticky mu nadával, ale vždy se oháněl svobodou slova s tím, že je publikuje na svém webu. Bradáčová uvedla, že s tím, co je zakázáno, má každý povinnost se seznámit a dodala, že tu nejde jen o trestný čin vyzývání k násilí vůči některým skupinám obyvatel, ale je možné použít i nižší normy, tedy že se může jednat o přestupek. A citovala Karla Havlíčka Borovského, který prohlásil: „Oznámiti své myšlenky spoluobčanům musí býti možno.“ Ale také dodal: „Kdo se tím ale provinil, budižto lži rozšiřuje nebo někomu jinému ublíživ, budiž jako za každý jiný přestupek potrestán náležitým soudem.“

„Když bych vás vzal za slovo, tak když si prohlédnu internetovou diskusi pod články o Romech o homosexuálech, tak bych musel trestat tisíce lidí. Protože ta celospolečenská nálada je bohužel taková, že z praxe, když máte text o tom, že Rom ukradl padesát korun, a vedle toho text, že podnikatel okradl stát o dva miliony na daních, tak u toho Roma bude 1000 příspěvků, u toho podnikatele 150 příspěvků. Tu diskusi prostě nechcete číst. A to samé je na tom Facebooku a na sociálních sítích obecně,“ uvedl Banga a ptal se, zda si dotyční neuvědomují, že páchají trestný čin nebo přestupek.

Podle Bradáčové je potřeba důsledně používat právě přestupky. Řekla, že když lidé vidí něco, co se jim nelíbí, tak se to snaží změnit přes trestní právo. Ale to přitom má být poslední instancí řešení konfliktních situací, naopak by se dle vrchní státní zástupkyně měly používat např. žaloby na ochranu osobnosti.