Město Plzeň stále tápe, jak naložit s bývalým autosalonem, který se na atraktivním místě časem rozrostl co do výše o nelegální přístavek. Jak šel čas, auta zmizela a objekt chátral. Ideální místo – shromaždiště lidí bez domova. Okolní obyvatelé jsou více a více nespokojeni se současným stavem. Městská policie zase kvituje, že má řadu sociálně vyloučených lidí pod kontrolou. Toto by člověk mohl říci i o charitativních organizacích, ale ty sem kupodivu příliš nechodí. To „klienti“ chodí občas za nimi pro potravinové balíčky nebo ošetření.

Kde jste, neziskovkáři?

Údajně sem docházejí streetworkeři z neziskovky Ulice, která se stará o narkomany. Na jakoukoliv snahu o kontakt však organizace nereagovala, a jak nám sdělili „místní v klinice“, pravděpodobně sem ani nedocházejí. Je však skutečností, že lidi na dávkách (tedy nikoliv sociálních, ale narkotických, takzvaným perníkem počínaje přes marjánku až po tvrdší drogy) jsme při naší opakované návštěvě neviděli. Čímž samozřejmě netvrdím, že tu nejsou, zvlášť když každá parta, skupina lidí o té druhé, která třeba okupuje vyšší patro či jinou „místnost“, příliš mnoho neví. Každý se tu stará sám o sebe, jak přežít, a případně se domlouvají ve své malé komunitě.

„Kápo“ je tu Luboš, těžko věkově identifikovatelný muž, Slovák, kterého vyhodili z práce. „Som bez občanky a musel bych pro ni na ambasádu,“ říká nám polohlasně. Bývalá barmanka Tereza vaří na otevřeném ohni v konvici pamatující snad první světovou válku vodu na vyčpělé, zatuchlé kafe pro jejího přítele, který dopoledne vyspává na kavalci před objektem. Přes den je ještě slušně, a tak se tu dá takto vyžít. „Jo, v létě to bylo prima, měli jsme tu i slunečníky,“ pochlubí se žena středních let, samá modřina.