Čtyři stateční. Tak lze nazvat poslance Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, Boženu Fukovou, Františka Kriegla a Františka Vodsloně. Právě oni a pouze oni hlasovali proti přijetí výše uvedené smlouvy. Právě oni se pak museli rozloučit s výhodami vysokých partajních funkcionářů a čelit následné režimní šikaně. Stalo se před padesáti lety...

Věčnost se sovětskou armádou

„Pro nikoho z nás není bezvýznamný obsah slov článku prvního smlouvy, kde se hovoří o vojsku ‚nacházejícím se‘ v naší republice a termín ‚zůstává na našem území‘. Slova, která navazují na to, co se stalo v noci 21. srpna. Pokládám právě vzhledem k této vazbě za tak mimořádně důležité pro postupné obnovení nezbytné důvěry, aby bylo jednáno o dosažení dohody o úplném odchodu vojsk z naší země,“ řekla ke smlouvě Sekaninová-Čakrtová, která kritizovala fakt, že Národní shromáždění dostalo na projednání dokumentu málo času, a že zde není zahrnuta doba platnosti smlouvy, tedy to, kdy odsud ozbrojení Sověti odejdou. Prostě všechno bylo dopředu nalinkováno a poslanci měli jen srazit paty a smlouvu odsouhlasit.

A to se i stalo. Nešlo sice o stoprocentní souhlas, ale o souhlas velmi výrazný. Čtyři zmínění poslanci byli proti, deset dalších se zdrželo hlasování a několik desítek jich chybělo. Národní shromáždění mělo tehdy tři sta poslanců, takže přijetí smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území odhlasovala dostatečná většina. „Od té doby se u nás datuje pozvolný rozjezd takzvané normalizace. Nakonec už to všechno šlo jako na běžícím pásu,“ podotýká k tomu historický publicista Zdeněk Čech.