Žijeme ve stále se proměňující společnosti, která existuje v prakticky neměnném světě. Zatímco fyzikální zákony, chemické a biologické procesy jsou předvídatelné, společnost taková není. Co bylo včera samozřejmé, může být zítra extrém a naopak. Shoda na tom, co je normální, nepanuje mezi různými kulturami, a často ani mezi generacemi anebo mezi většinovou společností a menšinami. Většinou si toho povšimneme, když nás šokuje nějaká absurdita, například když se někdo na rušné silnici přilepí k asfaltu, anebo že v progresivní adaptaci Tří mušketýrů je D´Artagnan černý.

Ve společnosti vždy existovaly normy, nepsaná pravidla, zvyky, přičemž se současně proměňoval pohled na to, co je vhodné a co je nepatřičné. Byl to ale vývoj pozvolný, kontinuální. Dnes se společnost mění tak rychle a radikálně, že člověk neumírá jenom v jiném režimu, ale už i v jiné epoše, než do jaké se narodil. Asi nejdůležitější otázka dneška zní: Je adaptace na přicházející společenské novoty dobrovolná, anebo povinná?

Pro starší generaci, která z dnešního pohledu žila v iluzi, že existují pouze dvě pohlaví, a to muž a žena, neexistuje žádný oficiální rekvalifikační program, na orientaci v chaosu sexuálních minorit. Tím pádem není jasné, zda je třeba respektovat genderové objevy a projevy, jež setrvačně vnímáme jako úchylky. Zdá se, že roli arbitra, rozhodujícího, co je vhodné a co nepatřičné, si přisvojila média. Všeobecně lze říct, být nenormální je normální a kritizovat deviaci je amorální. Takový je zdá se mediální trend. Důsledkem je pokrytectví, kdy se s odkazem na ochranu minorit ignoruje mínění většiny.