„Problém řecké levice nebo spíše řeckého případu je součástí komplikované struktury současného světa,“ řekla Jaklová na úvod. „Jedna  z charakteristik systému, ve kterém dnes žijeme, je ideologický tlak. Je to jeden z pilířů kapitalismu. Je vytvořen systém, který nade vší spravedlnost povyšuje hamižnost. Majetek, peníze a hamounění se stávají cílem každého jednotlivce i měřítkem jeho úspěchu. Pak působí prostřednictvím médií na lidi, aby nemysleli. Je třeba, aby si lidé mysleli, že sami rozhodují o tom, co se děje, a tak jednou za čas máme volby a máme pocit, že vybíráme a volíme svoji budoucnost.“

V další části se pak věnovala svému celoživotnímu zaměstnání a velkému koníčku: „Archeologie je dnes strategická věda. Dívá se velmi hluboko do historie. Dobře vidíme, jak lidé stále opakují ty stejné chyby. My se vracíme na tom kolotoči dějin do jednoho stejného bodu, kdy se musíme rozhodovat o stejných věcech. Například jak funguje dnešní elita, tak úplně stejně fungovala v Egyptě, v Mykénách nebo v době rozpadu feudálního řádu. A tak funguje i dnes.“

Je náš stát ještě naším státem?

„Náš stát, se kterým se ztotožňujeme, se změnil,“ pokračovala dál za napjaté pozornosti několika desítek přítomných. „Například veškeré daně z přidané hodnoty jdou do Bruselu. Většina evropských směrnic je nadřazena státním zákonů a ústavám. Řecko, Čechy nebo třeba Polsko, ty jsou už dnes centrem druhého řádu. Celý státní systém stojí na třech nohou, což je ideologie, násilí a ekonomika. Násilí tam nemusí být a priori, ale je tam jeho možnost. Je tedy otázka, zda takový stát může sloužit lidu nebo jeho většině. Jestli se vůbec máme snažit o nějakou obnovu státu. Dnes je téměř absolutní soukromé vlastnictví výrobních prostředků. To dovoluje velmi extrémní bohatství na jedné straně a přivlastňování si práce všech ostatních. Když si pustíte televizi nebo další masmédia, vždycky dostanete jeden názor. Dostanete školení, čemu máte věřit.“

Dojde ke kolapsu společnosti? Jsme blízko?

Podle Jaklové se nacházíme ve fázi, kde se tradiční struktury a vztahy bortí. Je otázka, jak to půjde dál, jestli to půjde samo nebo zda je třeba tomu pomoci. „Ti, kteří jsou chudí, stejně progresivně chudnou, jako ti největší boháči bohatnou. Koncentrace bohatství se zrychluje. Držení a zadržování volných zdrojů, které je možné přerozdělovat, je jedním ze základních kritérií, kdy dojde ke kolapsu společnosti, kdy se to kolo zadrhne. Jsme blízko. Produktivita práce v USA od roku 1982 do roku 2008 stoupla o 83 procent, zatímco  reálné mzdy klesly o 25 procent.“ Pro odlehčení pak přidala vzpomínku na mládí: „Jak uvádí Skupa v Hurvínkovi, když se ptal, co to je dobročinný ples. Spejbl mu říká: ‚To se sejdou lidé a ty peníze, které tam vyberou za tombolu nebo rozbité sklenice, tak to pak rozdají chudým.‘ A Hurvínek říká taťuldovi: ‚Proč to nedají těm chudým rovnou?‘ Já, když jsem byla malá, za hlubokého socialismu a poslouchala jsem tuto scénku, tak jsem tomu vůbec nerozuměla. Moje rodiče se smáli. Teď se tomu také nesměji, ale už tomu rozumím.“

Škubou nás prý jako borůvky

V přednášce pak pokračovala: „Oni nám ukradli práci. Když přistoupíme ke zlidovění výrobních prostředků, tak si prostě jenom vezmeme, co bylo vždycky naše. Škubou nás jako borůvky čím dál více. Nůžky se otevírají. Zisk korporací se nezvedá jen tím, že nás okrádají, ale i tím, že nás zadlužují. Tím si vytvářejí spekulativní zisk do budoucnosti. Proto také dnes všichni chtějí, abychom pracovali do osmdesáti, devadesáti, do sta let, aby se co nejvíce protáhla doba, kdy z nás budou brát dluh.“ Otázce zadlužení se pak věnovala dál: „Když si vás zavážu na čtyřicet let hypotékami a dalšími půjčkami, tak to je maximum, co z vás mohu dostat. Také vás musím trochu léčit, abyste přežili, protože musím ty peníze dostat zpátky. S tím, co půjčím, mohu ještě spekulovat. Dluh na 40 let je maximum, kam se systém může dostat. Nemůže vás zadlužit až do posmrtného života. Pro něj je to velký problém a pro nás šance.“