V případě Okamury jsou rozsáhlejší politické ambice jednoznačné a sám o nich často mluví. Jeho publicistická činnost i prohlášení z poslední doby naznačují komplexní program hradního adepta, který by případně mohl být využit pro vlastní politickou stranu. Jeho prezidentskou kandidaturu lze tedy vnímat jako sondu, jak jsou tyto programové záměry vnímány veřejností. Jeho populistická rétorika cílí na voliče všech stran, především se však dá očekávat úspěch u voličů, kteří v minulých volbách volili Věci veřejné.

Jan Fischer zase podle serveru musí řešit svou budoucnost, protože v posledním roce se naplno věnoval prezidentské kandidatuře a nedá se čekat, že by v případě neúspěchu měl možnost se vrátit do Evropské banky pro rozvoj, nebo na Český statistický úřad. Vzhledem k tomu, že svými nápady oslovuje značnou část pravicových voličů, znechucených ODS a TOP 09, mohl by mít šanci uspět. Na mladé městské voliče může případně zacílit i Vladimír Franz.

Všichni prezidentští kandidáti budou hodně na očích a budou mít nepřeberné možnosti propagace svých názorů, čímž mohou veřejnost zaujmout. Podle České pozice však jejich případné plány mohou mít několik překážek. Především - ve sněmovních volbách se na rozdíl od prezidentských volí ve všech čtrnácti krajích, a voliči, oslněni osobnostními vlastnostmi kandidátů, by možná nebyli ochotni dát hlasy jejich „zástupcům“ na krajské kandidátce. Tento fenomén lze nyní pozorovat na popularitě Miloše Zemana a menším úspěchu jeho Strany práv občanů.