Včera jsem se vydal na anarchistickou demonstraci proti shluku „pravých reprezentantů“ českého „národa“, kteří se hodlali sejít u Pražského hradu, aby si vyslechli své tvrdě zabedněné vůdce, kteří je varují před údajnými hordami islámských nájezdníků, a tím pádem hrozby konce českých bílých křesťanských dějin.

Vystoupil jsem na stanici Hradčanská společně s davy reprezentantů toho ryzího češství a společně jsme se vynořovali pomocí eskalátoru z nitra Blaníku, abychom „zachránili“ lid český. Chybka se však vloudila do majestátního výstupu na světlo boží, když si jeden z těch novofašistických vlastenců všiml, že jedu s nimi vzhůru z nitra hory a začal náhle ječet jako plísní ochraptělý rytíř: „To je ten Kohout.“ V tu ránu se přede mnou i za mnou mezi ostatními rytíři ozvalo skandování „Čechy Čechům a Kohouta zabít, Kohouta zabít.“ Uvědomil jsem si, že nejsem asi Čech a tudíž jsem asi překážkou „osvobození“ hrdého národa českého a poměrně rád jsem na konci výstupu zahlédl policisty, kteří na nás čekali. Jeden z blanických Čechů se na mě ještě sápal, ale ostatní ho zadržovali s bohabojnými výkřiky: „Pozor, jsou tady fízlové.“

Pochopil jsem, že v našem „demokratickém národu“ nemůžu společně odkráčet na demonstraci vyjádřit odpor proti jejich rozkládajícím se mozkům, které zamrzly v nitru hory po staletí a snad poprvé vyjíždějí na jim neznámé globalizační světlo. Vrátil jsem se proto do podzemí a přejel na Malostranskou stanici a tam jsem si nasadil kapuci a nepoznán jsem se přidal k dalším „bojovníkům“ za češství kráčejícím vzhůru Nerudovou ulicí a vláčejícím prapory xenofobního Bloku proti islámu.