Málokdo si podle Escobara uvědomuje, že Čína musí zároveň řešit tři klíčové problémy své zpomalující se ekonomiky. „Za prvé Peking musí přesunout svůj růstový vektor z vývozu a masivních investic ke službám. Dále vyřešit negativní úlohu některých státních podniků a vyfouknout tři bubliny – dluhovou, reálnou a spekulativní na akciových trzích,“ upozorňuje Escobar v reakci na alarmující zprávy objevující se zejména v západních médiích. „Nikde se ale nepíše o euroasijské obchodní integraci, jež může z Číny udělat největší ekonomiku světa,“ píše Escobar a informuje o integraci desetičlenného Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) prostřednictvím AEC.

„AEC přitom není žádná maličkost. Tady hovoříme o hospodářské integraci trhu s 620 miliony lidí a HDP ve výši 2,5 bilionů dolarů. Byť je zřejmé, že ASEAN je zatím poměrně rozdělena. Zejména kvůli námořní hranici v jihovýchodní Asii a také proto, že tuto konfrontaci Spojené státy stále přiživují a využívají ve svůj prospěch. Celý projekt tedy představuje běh na dlouhou trať,“ připouští Escobar. Zároveň ovšem konstatuje, že i přes rozpory je Čína s jihovýchodní Asií neodmyslitelně spjata. „Kambodža, Laos, Myanmar a Thajsko znamená trh se 150 miliony lidí a HDP přes 500 miliard dolarů. Společně s čínskými provinciemi Kuang-si a Jün-nan se potom jedná o trh čítající 350 milionů lidí a HDP přes jeden bilion dolarů. Čína tuto oblast prostě potřebuje.“