Mrazivé dny vystřídala obleva a obyvatelé německého Bambergu se včera dostávali do práce, aniž by se museli brodit sněhem nebo klouzat po ledovce. Před krajským soudem už časně z rána bylo živo. Stánek německé opoziční strany AfD byl v obležení médií a kolem stála policejní auta. Po chvíli se lidé obracejí k příchozímu čtyřicetiletému muži a začínají tleskat. 

Zdá se, že i Němci mají svou určitou lehčí alternativu k Tommymu Robinsonovi jakožto bojovníkovi o svobodu slova. Je jím přicházející David Bendels, šéfredaktor německého konzervativního portálu Deutschland Kurier. Zdraví se se známými a dívá se na podobizny sebe sama ve své životní velikosti nesoucí ceduli s nápisem „Bojuji za svobodu projevu“, které nechali jeho příznivci vyrobit z kartonů a rozestavěli je před budovou soudu.

 

David Bendels po procesu v obležení novinářů. Foto Jane Frank

 

 

Dostat se do soudní síně ale nebylo snadné pro publikum či média. Tiskový odbor soudu neuděloval ani žádné speciální akreditace pro tisk s tím, že novinářům sděloval, že vše bude na principu „Kdo dřív příjde, ten dřív mele“, tedy novináři se musejí dostavit včas, aby si zajistili místa pro tisk, jinak budou muset sedět v obecenstvu. Už ale nedodali, že i místa pro obecenstvo byla limitovaná. 

Poté, co David Bendels se svými obhájci pokračoval do soudní budovy, aby prošel přes bezpečnostní turniket a kontrolou, se pomalu vydala dovnitř média a část jeho fanoušků. V menším prostoru vestibulu soudu bylo ani ne deset lidí, přesto se fronta prakticky nehýbala, a jak přicházeli další lidé zvenku, prostor se začal naplňovat. Bezpečnostní služba pouštěla dovnitř postupně jednotlivce, a to doslova. 

Prohlídka každého člověka trvala neuvěřitelně dlouho a prostoje mezi vpouštěním dalších lidí byly velké. Zatímco u českých soudů jednoduše člověk přijde, postaví se případně do fronty, dá věci na pás jedoucí pod rentgen, sám projde rámem a prohlídka trvá někdy doslova pár sekund a fronty, pokud se tvoří, rychle postupují, v Bambergu to začalo vypadat velice podivně.

Soud začínal v devět hodin a jak tiskový odbor, tak soud i příznivci souzeného vyzývali návštěvníky, aby dorazili s předstihem. Většina přišla kolem osmé hodiny a k turniketům dovnitř se začali trousit kolem půl deváté, přesto se většina z nich nepohnula ani o píď úderem deváté hodiny. 

 

To je sabotáž, mínil reportér před soudem

 

Dav stále více nervózněl. Němci ale nejsou žádní buřiči, dlouho čekají a musíte je opravdu hodně naštvat, aby se vzbouřili. Je to vidět i na posledních volbách do Bundestagu na výsledku strany AfD, a to i tak ještě mnoho z nich i přes velké rozladění děním v německé politice a ve společnosti volilo, byť už s velkým vykřičníkem, umírněnější CDU/CSU. 

 

„Co to tu je? To je sabotáž? Nechcete nás pustit dovnitř,“ došla trpělivost reportérovi z alternativního média a začal se dobývat dovnitř. Soudní ochranka začala být nesvá a vysvětlovala, že sál je plný. „Ale já jsem novinář a dostali jsme instrukce, že natáčet můžeme pár minut jen na začátku soudu, pak už ne, takže teď přicházím o záběry, protože právě teď soud začíná,“ rozčiloval se. Ochranka se mezi sebou začala bavit. Po chvíli vyšel jeden její příslušník, prohlédl si jeho press kartu a pustil ho dovnitř a zeptal se, kdo je mezi příchozími ještě od tisku, což nakoplo reportéry a sloupkaře z dalších médií, kteří mezitím zapatičtěli. Teď se prodrali davem ze svého místa ve frontě, kde poslušně, byť nervózně, dosud stáli, a začali se také ptát po přednostním vstupu. Začalo dohadování jako na koňském trhu, kdy člen ostrahy vysvětloval, že sál už je stejně plný. Zapojila jsem se do diskuse a argumentovala jsem s tím, že budu klidně stát, stejně tak jako další kolegové. 

 

Nakonec nás vpustili, já za ParlamentníListy.cz dostala osobní doprovod, buď proto, že jsem žena, nebo byli zmateni mou anglickou němčinou. 

Dovedli mě k soudní síni, před níž stál hlouček novinářů, které sice pustili do budovy, ale už ne do síně. Člen ostrahy prohodil několik slov se svým kolegou, který pootevřel dveře v soudní síni. Na chvilku zase zavřel, pak je otevřel znova. „Ano, soudce povolil, že sem ještě může,“ prohodil ke kolegovi a převzal si mě od něj. V soudní síni pro mě udělali místo uprostřed první dlouhé lavice, která, jak jsem pochopila, byla těmi místy určenými pro tisk. Kolega z alternativního média, který mě pomohl dostat dovnitř paradoxně už byl zadržen a řekli mu, že musí počkat na chodbě. 

A tak jsem nějakou zvláštní souhrou okolností seděla přímo naproti soudci a měla tak téměř exkluzivní výhled na celou show. A že to byla show... 

Od začátku mě zaujala až lehká atmosféra, která panovala mezi soudcem, státním zástupcem, obžalovaným a jeho třemi právníky, jako by mezi sebou jen tak žonglovali a věděli, že ničí míček nespadne na zem a vyhrají všichni. 

 

Soudce mluvil v lehkém tónu a chvílemi i žertoval. Většinu soudu se mi nějak na mysl vkrádal duch starobylého německého šprýmaře Enšpígla. Přemýšlela jsem nad tím, jak podobní a či odlišní jsou typově německý Enšpígl, mající ve znaku sovu a zrcadlo ve znamení vtipného až satirického nastavování lidské hlouposti a vrchnosti, a český Švejk, který se nese zase českými soudy s lidmi, kteří bojují za svou svobodu projevu. Dvě strany jedné mince. 

Pak jsem pochopila proč. Celé včerejší dopoledne se neslo v duchu jakéhosi napravování věcí i celoněmecké justiční ostudy. 

 

Začátek byl krátký, soudce měl předmluvu, pak se zeptal, zdali obžalovaný a jeho tři státní zástupci i prokurátor souhlasí, že odejdou ze soudní síně do vedlejší místnosti, kde se domluví. Všichni tedy opustili na asi čtvrt hodiny místnost. Jako první se vrátil David Bendels, vypadal spokojeně, byť se snažil zachovat neutrální výraz. Sedl si na své místo a všichni jsme čekali dále. 

Mezitím se začal z chodby ozývat stále větší ruch. Zdá se, že nakonec ostraha dole ve vrátnici povolila a pustila nakonec všechny příchozí alespoň před soudní síň. V soudní síni jsem napočítala asi deset míst v první lavici pro novináře a pak další tři řady také po deseti židlích pro obecenstvo. Vše bylo plné, na stání nepouštěli nikoho. Bylo prakticky nemožné, aby se sem vešlo víc než něco málo přes čtyřicet lidí, zřejmě proto nevěděli, zdali pouštět příchozí dovnitř. 

 

Pro německou společnost je podle poslankyně rozsudek jako maják

 

Krátce poté, co se soudce a všichni ostatní vrátili, udělal soudce další pauzu. Když se vrátil a jednání pokračovalo, nechal nejprve zkontrolovat jednu z kamer, která byla ponechána na stativu v rohu místnosti. Nechal justiční stráž spolu s novinářem, kterému patřila, zkontrolovat, jestli není ve stavu, kdy natáčí. Poté, co justiční stráž prověřila novinářovo dušování se, že je vše v zapauzovaném režimu, soudce pokračoval dál. Přečetl obžalobu, nechal ukázat oba posty – jak původní ministryně, která se ale na jednání nedostavila, tak i poté fotomontážně upravený mem Davidem Bendelsem a poté opět udělal pauzu, pak následovaly proslovy obhajoby a obžaloby. Všichni tři právníci obhajoby měli delší, naléhavé proslovy vystavěné i na precedentních příkladech z minulosti a diktatur, za což si vysloužili potlesk od publika. Sám David Bendels měl proslov velice krátký o svobodě tisku a slova a také poděkoval svým fanouškům a všem, kteří ho během dlouhé doby procesu podporovali.

 

Jen o málo delší projev než on sám měla obžaloba. Prokurátor jen stručně shrnul argumenty předešlého rozsudku. Soudce dal další, poslední pauzu.

Během ní lidé, kteří vyšli ven, například na toaletu nebo se šli podívat, kdo z jejich známých se dostal dovnitř a je na chodbě, se museli vracet přes další kontrolu. Když jsem se chtěla podívat ven z místnosti, a nakoukla ze dveří, viděla jsem, jak každého vracejícího se do místnosti z chodby objíždí příslušníci justiční stráže detektorem kovu. Proč to, když přece každý musel tak pečlivě projít už kontrolním rámem a prohlídkou dole ve vrátnici, mi nebylo jasné. Nevypadalo to jako zlý úmysl, spíše jako snaha udržet vážnost justice v procesu tak absurdním.

Přestávka skončila, soudce se vrátil a vyhlásil rozsudek. Ten, na kterém se už předtím dohodli s prokurátorem, obhájci i žalovaným, a všichni jednomyslně souhlasili. Absolutní zproštění ve všech bodech obžalovy a zelenou svobodě slova v Německu. 

 

Německy ukázněné publikum zahrnulo soud velkým potleskem. Dovnitř se nahrnuli lidé a další zástupci tisku z chodby a začaly dlouho nekončící rozhovory. Soudce i prokurátor odešli a justiční stráž dostala zjevně pokyn nechat v místnosti všechny, dokud budou dělat rozhovory, takže se sál proměnil v jakousi malou oslavnou minipárty v oslavném duchu. 

„Chtěla jsem tu dnes být svědkem toho, co se děje v našich německých soudních síních,“ řekla v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Nicole Hochstová, poslankyně spolkového sněmu za AfD, která celý soud bedlivě sledovala z publika. 

 

„První rozhodnutí soudu mi přišlo velmi zvláštní a chtěla jsem vidět, zda se tímto způsobem bude pokračovat, nebo zda se tento soud vzpamatuje a najde jiný způsob, jak to vyřešit. Bylo od začátku jasné, že se v případě memu paní ministryně jedná o satiru, protože nikdo se zdravým rozumem by to nebral vážně. Takže to nebylo nic relevantního v trestním řízení ani v něčem podobném. Byl to jen vyjádřený názor na to, že Nancy Faeserová se jako ministryně snažila každou kritiku, která byla mířena pouze na ní prezentovat jako kritiku k výkonné moci, ministrům, politikům jako delikt proti státu a proti právnímu státu,“ vysvětluje poslankyně.

 

„Zjevně to ale nebyl tento případ. Trest sedmi měsíců nebyl správný. Takže dnes oslavujeme, že tento soud konečně věci napravil. Toto je maják naděje pro německou společnost. Odteď může každý člověk říct, co si myslí, a bude moci kritizovat politiky. A to bylo moc důležité, protože každý občan Německa to odteď může udělat stejně, jako David Bendels. Proto to byla pro svobodu projevu velká pomoc. Tohle je pro ni ten maják,“ uzavírá.

 

Přelomový proces pro Německo, soudí europoslanec Bystroň

 

Jako historický označuje proces Petr Bystroň, poslanec Evropského parlamentu za AfD, který se stejně jako jeho kolegyně ze spolkového parlamentu přišel podívat. Přiletěl kvůli němu na otočku z Bruselu. Do síně už se na rozdíl od ní nedostal, takže čekal na chodbě před sálem do konce procesu a pak šel dovnitř spolu s dalšími pogratulovat Davidu Bendelsovi k rozsudku.

„Ten prvoinstanční rozsudek se vůbec neměl konat. To je přece úplně zjevné i každému čtyřletému dítěti, že novinářům je dovoleno kritizovat vládu a dělat si z ní srandu,“ konstatoval v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

 

 

„To je všechno kryto ústavou a nejenom jednotlivými zákony o novinařině, ale opravdu ústavou. Svoboda slova, svoboda projevu, to je už v ní všechno chráněno. To znamená, že už ten státní zástupce, který pro něho žádal nepodmíněně uvěznění, ten by měl být propuštěn. Ten soudce, který ten rozsudek dal, by také měl být propuštěn. Tyhle věci se vůbec neměly stát. A protože se staly, způsobilo to obrovský mediální skandál. To kritizovali novináři na celém světě, v USA a dokonce i mainstreamoví novináři,“ otáčí se v soudní síni k Davidu Bendelsovi, který je v momentě našeho rozhovoru s europoslancem v obležení novinářů.

 

„Celé to vedlo k tomu, že vznikl obrovský tlak na bavorskou vládu, která pochopila, že udělala velkou chybu, když se snažila potlačit toto opoziční médium. A ta udělala nátlak zase na státní zastupitelství. A státní zástupce už včera večer řekl, že už nebudou žádat žádné odsouzení a udělají vše, aby byl osvobozen. Takže v podstatě už ráno bylo jasné, jak ten soud skončí,“ vysvětluje Petr Bystroň. 

 

Příznivci Davida Bendelse už byli tedy na verdikt připraveni a hned po ukončení soudního procesu měli připraveny další plakáty, tentokrát nejen s původním memu ministryně Nancy Faeserové od Davida Bendelse s tím, že „Nenávidím svobodu projevu“, ale hned je doplnili dalšími memy, které zobrazovaly tentýž portrét ministryně, tentokrát se tvářící ublíženě a zoufale držící pro změnu text „Můj totalitní boj proti svobodě slova a svobodě tisku utrpěl drtivou porážku.“ Tyto oba druhy plakátů na kartonu ve velikosti asi A1 pak rozestavěli kolem soudu na znamení, že ode dneška se už zase mohou politici v Německu kritizovat a může se na ně dělat i satira.

 

Takto vypadá nový mem bývalé ministryně, nad kterou David Bendels vyhrál. Původní mem vpravo, nový vlevo. Foto: Jane Frank

 

Bojujeme dál. Nenechte se cenzurovat, vyzývá šéfredaktor po vyhraném procesu

 

„Ten předchozí rozsudek byl jeden z dlouhé řady, kdy absolutně zpolitizovaná justice potlačuje svobodu projevu. Máme opravdu stovky a tisíce takových rozsudků proti obyčejným lidem, kteří něco postovali na facebooku. A není to jenom Německo, vemte si, že Velká Británie je počty na prvním místě na světě v rozsudcích proti lidem, kteří něco postují na sociálních sítích. Na druhém místě je Bělorusko, a na třetím místě už je Německo. Toto je situace, v níž se nacházíme. A  proto je dnešní rozsudek historický. Znamená zlom, kdy poprvé tlak veřejnosti způsobil, že státem a vládou manipulovaná justice musela udělat krok zpátky a vzít zpět rozsudek,“ uzavírá Petr Bystroň.

 

„Dnes je dobrý den pro svobodu tisku a svobodu projevu v Německu. Boj však samozřejmě pokračuje,“ upozornil David Bendels v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. „Naléhavě vyzývám všechny občany: Nenechte se cenzurovat. Bojujte za svobodu tisku a svobodu projevu. Bojujte za naši zemi a naši demokracii. Ale ne za naši demokracii tak, jak ji chápou ti, kteří jsou momentálně u moci. Myslí si, že je to jen jejich demokracie. My místo toho bojujme za lidovou demokracii, za to, jaká by měla být. Společně se hádejme, bojujme, ale zůstaňme vytrvalí za svobodu tisku a svobodu projevu.“