Metoda asambláže má stejně hluboké historické kořeny jako koláž. Potřeba stmelovat, sbírat, hromadit a propojovat k sobě různé předměty a materiály vychází z lidské přirozenosti. Jako tvůrčí princip, užitý ve smyslu nekonvenčního malířského nebo sochařského vyjádření, vstoupila asambláž do umělecké tvorby až přičiněním avantgard na počátku 20. století. Za první koláž, která je ve své podstatě asambláží, bývá považován Picassův obraz Zátiší s vyplétanou židlí z roku 1912, do něhož autor vlepil kus voskovaného plátna s imitací lýkového výpletu.

V českém umění se asambláž objevila na samém počátku 60. let a zasáhla řadu umělců napříč generacemi. Podobná situace byla i na Slovensku, kde ji zaznamenáváme u zásadních osobností slovenského umění, jako byli Jozef Jankovič, Jaroslav Kočiš, Andrej Rudavský, Stano Filko, Alex Mlynárčik, Ivan Štěpán, Otis Laubert či Karol Baron. Je naprosto přirozené, že v ní nalézáme mnohé styčné prvky s českými autory – Slováci a Češi žili v jednom státě a vzájemné ovlivňování či citace k uměleckému soužití přináleží. Za mnohé je třeba jmenovat alespoň Jaroslava Vožniaka, Bedřicha Dlouhého, Karla Nepraše, Milana Knížáka, Aleše Veselého, Čestmíra Kafku, Jana Švankmajera, Jana Koblasu, Libora Fáru a Jiřího Koláře.