Stížnost má totiž jeden formální nedostatek, na který Doležal odkazuje - jména signatářů jsou utajena, s výjimkou Daniely Drtinové a Adama Komerse. „Připadá mi divné až nemožné, že by se například v době daleko horší než dnešní podepisovala Charta 77 tak, že by drtivá většina signatářů svá jména pošeptala jen Václavu Havlovi do ouška a tři mluvčí se pak oháněli jen počtem podpisů. Taky ještě před dvanácti lety v době velké televizní revoluce její účastníci nevystupovali před kamery v maskách Anonymous, případně (dámy) v burkách,“ podivuje se.

Pokud podle Doležala někdo poukazuje na problematické jednání svých nadřízených, nekouká z toho pro něj nic dobrého, je to nepříjemné a namáhavé, a není divu, že přitom má i trochu strach. Neznamená to však prý nutně, že má vždy pravdu, ale existuje hmatatelný důvod, proč jeho tvrzení brát vážně.