Stížnost má totiž jeden formální nedostatek, na který Doležal odkazuje - jména signatářů jsou utajena, s výjimkou Daniely Drtinové a Adama Komerse. „Připadá mi divné až nemožné, že by se například v době daleko horší než dnešní podepisovala Charta 77 tak, že by drtivá většina signatářů svá jména pošeptala jen Václavu Havlovi do ouška a tři mluvčí se pak oháněli jen počtem podpisů. Taky ještě před dvanácti lety v době velké televizní revoluce její účastníci nevystupovali před kamery v maskách Anonymous, případně (dámy) v burkách,“ podivuje se.
Pokud podle Doležala někdo poukazuje na problematické jednání svých nadřízených, nekouká z toho pro něj nic dobrého, je to nepříjemné a namáhavé, a není divu, že přitom má i trochu strach. Neznamená to však prý nutně, že má vždy pravdu, ale existuje hmatatelný důvod, proč jeho tvrzení brát vážně.
Vida, kolik máme svobody
Když naopak podřízení vyslovují nadřízeným důvěru a loajalitu a tvrdí, že je nijak neovlivňovali, není dle jeho názoru jaksi co ověřovat. Podotýká, že toto podřízení nadřízeným zpravidla dělají, a není tedy také prý divu, že i v tomto případě jich je víc než těch prvních.
Za zvláštní případ považuje ovšem postoj Drtinové, která se hlásí k prvnímu i druhému táboru. „V chmurném roce 1977 nebylo možné podepsat najednou Chartu a Antichartu. Dnes, jak se zdá, to skoro jde. Vida, oč máme víc svobody!“ uzavírá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nem
