Když Klára Šimáčková Laurenčíková oznámila, že s koncem Fialova kabinetu opustí pozici zmocněnkyně vlády pro lidská práva, zaznívaly pochybnosti, zda to skutečně bude znamenat odchod z veřejného sektoru.
Dlouholetá úřednice různých ministerstev a paralelně provozovatelka neziskových organizací se „na výdajové straně rozpočtu“ pohybovala nepřetržitě téměř dvacet let.
Krátce poté oznámila, že se bude ucházet o funkci ombudsmanky, což by kromě dalších příležitostí k veřejné aktivitě znamenalo též jeden pozoruhodný návrat.
Jedny z prvních zkušeností totiž mladá členka Strany zelených nabírala v Centru pro transformaci, kde se v dozorčí radě potkala s Annou Šabatovou, veřejnou ochránkyní práv z let 2014–2020.
Kromě Šabatové se zde setkává i s Martinem Šimáčkem, odchovancem Člověka v tísni, kterého později ministr Michael Kocáb jmenoval ředitelem Agentury pro sociální začleňování. V desátých a dvacátých letech působil tak jako jeho manželka současně v neziskovém sektoru i ve státních institucích.
„Nechápu, jak to všechno mohli stíhat. Pracovat na ministerstvech a zároveň vést své neziskovky,“ řekl k tomu kdysi pro ParlamentníListy.cz Radek Sárközi, prezident Pedagogické komory. Při jednáních o českém školství se dlouhé roky setkával s oběma manžely Šimáčkovými, měnily se jen instituce, které za stolem právě reprezentovali.
„Na politické neziskovky není vhodné nahlížet jen jako na samostatně stojící organizace. Je důležité je vnímat v jejich vzájemné propojenosti, v jejich prorůstání veřejnou správou, nadacemi, akademickou sférou i byznysem. V knize celý tento propletenec nazývám záměrně trochu expresivně progresivistická hydra. Prorůstání progresivistické hydry veřejnou správou je onen známý pochod institucemi, který je pro progresivisty již dlouhá léta nástrojem, jak rozšiřovat svůj vliv,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Robert Kotzian, autor knihy Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci.
Šimáčkova kariéra se zadrhla za ministra Dienstbiera, který jej odvolal z čela ASZ a zdůvodnil to několika problematickými zakázkami. Prakticky obratem se ale stal poradcem ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové a současně řídil neziskovku Institut pro sociální inkluzi.
Klára Laurenčíková, která se mezitím stala paní Šimáčkovou, od roku 2011 řídila neziskovou organizaci Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, která čerpala veřejné peníze na projekty související se školskou inkluzí.
Ta byla její hlavní agendou už od roku 2008, kdy si ji na ministerstvo přivedl tehdejší místopředseda Zelených Ondřej Liška. Využil zde své zkušenosti z nastolování agendy v Evropském parlamentu a Šimáčková ze studia lidských práv, genderových studií a speciální pedagogiky v Nizozemsku.
Na ministerstvu měla silnou pozici za Nečasovy vlády, kdy byla vrchní ředitelkou sekce speciálního vzdělávání. Zhoršit se její postavení mělo za ministra Marcela Chládka, naopak za jeho nástupkyně Kateřiny Valachové byla vnímána jako velmi vlivná. V době Babišovy vlády se přesunula na Ministerstvo zdravotnictví, do oddělení reformy systému péče o duševní zdraví. Na školství si ale udržovala vliv skrze své neziskové organizace, kterých měla hned několik.
„Velmi často potkával při jednáních na Ministerstvu školství v době, kdy se řešila novelizace inkluzivní vyhlášky, tedy kolem roku 2018. Každý tam přitom byl za jinou neziskovku. Nejvíc mě překvapilo, že se názvy těch vysílajících neziskovek často měnily. Například na jednom jednání byl Martin Šimáček za Člověka v tísni, na dalším za Rytmus, jindy za Metu,“ vzpomíná Radek Sárközi.
Organizace reperezentované manžely Šimáčkovými byly vždy považovány za „dotační šampiony“, celková částka, kterou od státu obdržely, se postupem let dostala do stovek milionů. Jen ČOSIV/SOFA obdržel na dotacích téměř 19 milionů korun a smlouvy s veřejnými institucemi uzavřel za 25 milionů.
Kromě toho ale Laurenčíková figurovala třeba také ve společnosti Asistence, která poskytuje sociální služby. Na dotacích podle Hlídače státu dostala od roku 2016 celkem 173 947 496 korun a 82 smluv se státními institucemi má mít souhrnný objem 326 milionů.
A někteří se pozastavovali také nad tím, že hlavní tvář české inkluze s manželem figuruje v projektu prestižní pražské soukromé školy s měsíčním školným deset tisíc korun, kam naopak dávali své děti rodiče, kteří o inkludované třídy nestáli.
Nezisková organizace ČOSIV se za Fialovy vlády v roce 2023 přejmenovala na Society For All. Kromě atraktivní zkratky SOFA to mělo vyjadřovat i výrazné rozšíření aktivit. „S postupným rozšiřováním naší činnosti jsme si čím dál tím víc uvědomovali, že už nejsme ‚jenom‘ pro inkluzivní vzdělávání. Naše expertiza sahá mnohem dál – intenzivně se věnujeme podpoře duševního zdraví, zaměřujeme se na včasnou identifikaci a podporu ohrožených dětí, vzděláváme pedagogy a další profesionály, kteří s dětmi pracují,“ vysvětlovala neziskovka v tiskové zprávě.
Klára Šimáčková Laurenčíková své neziskovky opustila, když se v roce 2022 stala zmocněnkyní Fialovy vlády pro lidská práva. Do funkce někdejší političku Zelených prosadili Piráti a hnutí STAN, příliš se na to prý netvářila ODS, i když Petr Fiala s ní spolupracoval už jako ministr školství.
Klára Šimáčková Laurenčíková s manželkou ministra Mikuláše Beka
Její veřejná aktivita a byznys plán SOFA se několikrát pozoruhodně propojily. Třeba když několik hodin po vraždě čtrnácti lidí na filozofické fakultě začala zmocněnkyně Šimáčková mluvit o potřebě „systémové podpory duševního zdraví, zejména dětí a mladistvých, stejně jako aktivní prevenci násilí ve společnosti a podporu rodin v krizových situacích“.
Klára Šimáčková Laurenčíková s Vítem Rakušanem
S projektem této systémové podpory přišla několik měsíců poté právě SOFA. Šimáčková její projekt prosazovala na vládě, podobně jako Vít Rakušan.
„Ukazuje se, že účinnou strategií je včasná detekce dětí a mladistvých s traumatickou zkušeností, včasná intervence, jejich podpora prostřednictvím škol, zvýšení dostupnosti psychosociální podpory a investice do odolnosti komunit,“ uvedla na konferenci, která k tématu byla uspořádána.
Volba Kláry Šimáčkové Laurenčíkové ombudsmankou by znamenala pomyslný návrat Anny Šabatové v osobě jedné z jejích žaček. Její mandát veřejné ochránkyně práv se vyznačoval velmi aktivistickými vstupy do tvorby legislativy, prosazováním agendy lidských práv do všech oblastí lidského života a rovněž také třeba akceptace právně pochybných praktik, třeba v podobě předstíraných poptávek bydlení, které měly prověřovat, zda prodejci neznevýhodňují některé skupiny.
Nejviditelnější kauzou jejího působení se stala aféra „studentky s šátkem“, kdy aktivita veřejné ochránkyně práv vedla k dlouholetému soudnímu popotahování ředitelky pražské střední zdravotní školy, která nechtěla studentce somálského původu z hygienických důvodů umožnit při výuce muslimskou pokrývku hlavy.
Fotogalerie: - Kauza šátky
„Pojímala úřad spíš jako neziskovku,“ řekl její zástupce a poté následník Stanislav Křeček. Jeho volba na začátku roku 2020 probíhala ve velmi vypjaté atmosféře, kterou vířili zejména zástupci tehdejší protibabišovské opozice společně se samotnou Annou Šabatovou.
„Když Rom, lesba nebo člověk s postižením od ombudsmana uslyší, že diskriminace není, začne pochybovat o tom, zda se na kancelář vůbec obrátit,“ rozčilovala se tehdy.
Volba Stanislava Křečka proti Vítu Alexandru Schormovi, kterého Šabatová preferovala, přitáhla k úřadu ombudsmana asi největší pozornost od doby jeho vzniku.
Veřejný ochránce práv má sloužit jako mimosoudní instance pro stížnosti občanů na jednání veřejné správy. V Česku úřad definoval zkušený právník Otakar Motejl a po něm někdejší ústavní soudce Pavel Varvařovský, kteří jej pojímali skutečně jako institut nápravy konkrétních přehmatů nebo šikan.
Za Sobotkovy vlády ale byla třetí ombudsmankou zvolena Anna Šabatová, která úřad posunula výrazně více k boji proti „systematické diskriminaci“ a ochraně skupin, zejména menšin.
Klára Šimáčková Laurenčíková v čele průvodu Prague Pride
Stanislav Křeček pojetí úřadu vrátil k většímu důrazu na individuální příkoří.
Ambice Kláry Šimáčkové Laurenčíkové naznačují, že by chtěla kyvadlo vychýlit zpět k pojetí Anny Šabatové. „Je to místo, odkud bych měla šanci dál hájit lidská práva a věnovat se podpoře a ochraně zranitelných skupin, zúročit zkušenosti z agendy i partnerství, která se mi podařilo vybudovat v resortech, nevládním sektoru, akademické sféře,“ uvedla.
Mandát mu vyprší ve druhé polovině února. Jeho nástupce pak bude volit Poslanecká sněmovna. S ohledem na spolehlivou většinu 108 hlasů pro novou vládní koalici by se šance Kláry Šimáčkové Laurenčíkové mohly zdát malé.
Do hry ale vstupují i další okolnosti. Zejména okruh kandidátů, z nichž budou poslanci volit. Právo navrhnout kandidáta na veřejného ochránce práv má prezident republiky a Senát. Oba mají právo navrhnout dva kandidáty.
Čtveřici, z níž budou poslanci vybírat nástupce Stanislava Křečka, tedy určí Petr Pavel a Senát, kde má většinu odstupující Fialova koalice.
Mezi poslanci ale musí ombudsman získat nadpoloviční většinu všech poslanců, tedy 101 hlas. Pokud tedy koalice ANO, SPD a Motoristů najde společného favorita, budou šance ostatních velmi malé.
„Extremisté ani extremistky do úřadu tohoto typu nepatří,“ říká pro ParlamentníListy.cz poslanec SPD Jaroslav Foldyna.
On sám by si v kanceláři v brněnské Údolní ulici dovedl představit třeba Lenku Procházkovou. „V celém jejím životě opakovaně prokázala odvahu, smysl pro elementární spravedlnost i pochopení pro lidské chyby. Myslím, že ombudsman by měl mít právě tyto vlastnosti,“ říká poslanec.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Má být Klára Šimáčková Laurenčíková ombudsmankou?
autor: Jakub Vosáhlo
