Historické dědictví na modernizované železnici
Jedním z nejvýraznějších symbolů evropské přítomnosti v Africe je železniční spojení mezi Zambií, Demokratickou republikou Kongo (DRK) a Angolou. Vzniklo ještě v dobách belgické a portugalské kolonizace, aby umožnilo efektivní export kaučuku, slonoviny a dalších komodit do Evropy. Nyní se tato stejná trať stává klíčovým bodem nové geopolitické hry.
EU a USA investují stovky milionů eur do její modernizace, aby urychlily dopravu strategických surovin, jako je kobalt a měď. V listopadu podepsal eurokomisař Jozef Síkela balíček investic ve výši 116 milionů eur, který má posílit rozvoj tohoto koridoru a stát se vzorovým projektem v rámci evropské iniciativy Global Gateway.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová opakovaně zdůrazňuje, že tentokrát má být spolupráce založena na „vzájemných výhodách“. Podle ní má Evropa zájem společně s africkými partnery budovat celé hodnotové řetězce — od těžby přes zpracování až po vytváření místních pracovních míst.
Konkurence s Čínou
Brusel však vstupuje do prostředí, kde dominuje jiný globální hráč. Čína si již dlouhodobě zajišťuje rozsáhlé přístupy k africkým zdrojům prostřednictvím investic do infrastruktury, těžby i zpracovatelských kapacit. Je dnes hlavním odběratelem tamních surovin a zároveň světovým lídrem v jejich rafinaci.
Evropský důraz na etiku, udržitelnost a „místní hodnotu“ odpovídá požadavkům mnoha afrických vlád, které odmítají model jednoduchého exportu neopracovaných komodit. Někteří odborníci však upozorňují, že mezi ambicemi EU a skutečnými přínosy pro hostitelské země panuje propast.
„Mezi slovy a činy je velký rozpor,“ říká Martina Matarazzová z organizace Resource Matters pro bruselský list Politico. Podle ní zatím není zřejmé, zda modernizovaný koridor Lobito skutečně přinese ekonomický užitek africkým komunitám, nebo zda bude fungovat převážně jako vývozní trasa nerostných surovin do Evropy a USA.
EU se zároveň ocitá pod narůstajícím tlakem geopolitiky. Závislost na Číně v oblasti kritických surovin, včetně lithia či vzácných zemin, je v Bruselu vnímána jako strategické riziko. Evropa proto připravuje nový akční plán pro rychlejší diverzifikaci, který má být představen začátkem prosince.
Problémem však zůstává, že Evropa stále jen dobíhá své rivaly. Čína v Africe investuje nepřetržitě již více než dvě desetiletí a její přítomnost je na mnoha trzích pevně zakořeněná. USA se také snaží posílit svoji pozici – například prostřednictvím bezpečnostních garancí nebo diplomatických iniciativ ve sporných oblastech.
„Evropské společnosti se snaží dohnat ztracený čas. V určitém období se zdálo, že Afrika není místem pro podnikání, a Evropa ji v zásadě opustila,“ komentuje odborník na čínsko-africké vztahy Christian Géraud Neema Byamungu.
Africký skepticismus vůči EU
Podle představitelů EU je hlavním rozdílem oproti jiným mocnostem důraz na odpovědnost, transparentnost a vysoké standardy ochrany životního prostředí. Evropská strana tvrdí, že cílem není jen těžba, ale společné budování odolných ekonomických struktur.
„Chceme, aby naši partneři rostli v rámci celého hodnotového řetězce,“ uvedl jeden z unijních činitelů.
Tento přístup však naráží na několik problémů. Africké neziskové organizace upozorňují, že přidaná hodnota se stále neprojevuje v reálných projektech. V DRK například podle kritika Emmanuela Umpuly Nkumbaye z organizace Afrewatch zatím nedošlo k zásadnímu posunu směrem k lokálnímu zpracování surovin.
Do popředí se dostávají také environmentální a sociální rizika. Kritici projektu Lobito Corridor poukazují na možné ničení lesů, vysídlení komunit či nedostatečné zapojení místních aktérů. EU však trvá na tom, že projekt má představovat „záchranné lano pro udržitelný rozvoj“.
Jednou z překážek je rozdílné chápání toho, co má vlastně znamenat „lokální přidaná hodnota“. Zatímco africké vlády často požadují kompletní domácí zpracování až po finální produkt, evropská strana obvykle mluví o prvotním rafinování a následném vývozu.
Podle analytiků Evropské rady pro zahraniční vztahy může tato rozdílnost bránit dosažení skutečného konsenzu.
Regulace a čínská reakce
Evropské ambice partnerství navíc oslabuje nejistý osud regulačních návrhů v EU. Brusel zvažoval povinné kontroly dodavatelských řetězců s ohledem na environmentální dopady a lidská práva, avšak část evropských států a podnikatelských svazů varuje před přílišnou administrativní zátěží. Podpora pro tato pravidla slábne.
Vyšetřování provedené Centrem pro podnikání a lidská práva navíc ukázalo nejednotné dodržování základních standardů i u strategických projektů mimo EU.
Africké státy však postupně přitvrzují své požadavky na těžební společnosti. Nová strategie Africké unie z roku 2024 klade důraz na vysoké environmentální i sociální standardy, což může přinutit zahraniční investory – včetně čínských – k důslednějšímu dodržování pravidel.
„Čína se také zlepšuje, pokud jde o standardy,“ upozorňuje výzkumnice Sarah Loganová. Podle ní mohou být čínské těžební firmy velmi dobře schopné přizpůsobit se, pokud jsou pod dostatečným tlakem.
Budoucnost vztahů: důvěra, investice a místní přínosy
Odborníci se shodují, že pokud chce Evropa získat stabilní přístup k surovinám a současně napravit historické křivdy, musí prokázat schopnost proměnit sliby v konkrétní přínosy pro africké společnosti. Bez investic do místního průmyslu, komunitních projektů a dlouhodobého partnerství se podle nich nepodaří odlišit od konkurence.
„Jedinou cestou, jak se odlišit od Číny, je skutečně garantovat výhody pro místní komunity,“ uvedla europoslankyně Ana Miranda Pazová.
Nadcházející summit v angolské Luandě, kde se sejdou evropští a afričtí lídři, ukáže, zda je EU připravena posunout své ambice z politických prohlášení do konkrétní praxe.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Uspěje Evropská unie v prosazování vlivu v Africe?
autor: Jakub Makarovič
