Veřejnoprávní média a političtí nenechavci

Pro kontext současného rozruchu kolem České televize je potřeba připomenout, že si ČT s sebou vleče dvacet let staré dědictví spacákové revoluce. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že v prosinci 2000 a v lednu 2001 došlo k ubránění televize před nenechavými politiky opoziční smlouvy, při bližším pohledu je opak pravdou.

"Televizní krize" byla první příležitostí, kdy se některým politikům podařilo vklínit se mezi novináře, vydávat se za jedny z nich, za strážce demokracie. Zaangažovaní politici pak logicky očekávali oplátku v podobě mediální podpory či alespoň vlídnosti. Marek Wollner nás může v rozhovoru pro týdeník Echo24 z 3. prosince ujišťovat, že “to udělat nemohli a ani nechtěli”, mimoděk však potvrzuje, že politici něco očekávali. Investor rebelie pak očekával ovládnutí ČT2 a jejich frekvencí, klíčové pro digitalizaci DVB-T o deset let později. Náklady výroby "kulturního" obsahu za deset let byly nic proti případnému výpalnému. V tehdejší době deziluze z politiky konce 90. let se v důsledku zrodila idea symbiózy "těch dobrých" médií s "těmi dobrými" politiky. Ne všichni novináři totiž dokázali politickému lákadlu říci jasné ne. Nicméně... nevyšlo to. A nevychází to ani dnes.

Před dvaceti lety přitom většina privátních médií patřila majitelům, kteří se na vydávání specializovali a neměli jiné ambice. I když byly ve společnosti obavy ze sudetského vlastnictví, k proněmeckému ovlivňování politiky nedocházelo. Ani k rozdmýchávání nenávisti. Dnešní mediální trh si následně rozparcelovala "velká pětka" majitelů. Daniel Křetínský (Blesk, Aha!, E15), Petr Kellner (TV Nova, O2 TV), Zdeněk Bakala (Hospodářské noviny, Respekt), skupina Penta (regionální Deníky) a skupina Mafra, vlastněná holdingem Agrofert ze svěřenského fondu Andreje Babiše. Několik středních hráčů pak vlastní Seznam a Právo, TV Barrandov, Parlamentní listy, nebo TV Prima. Malí a lifestyloví vydavatelé pak ambicí moc nemají. Jsou rádi, když přežijí.