Film o tom, jak stát krade děti. Vysílá se i v Norsku a je z toho pěkný skandál

Barnevernet, norsky Blaho dítěte, byl původně založen za účelem poradenství rodinám. Postupem let se ale stal známým zejména kvůli svým rozhodnutím o odebírání dětí, stále víc je ale norská instituce kritiky osočována, že její náplní je „kradení dětí“.

Film s názvem Mrs. Chatterjee vs Norway byl do kin uveden v minulém týdnu. Premiéry filmu si proto všímají také norská média, která spekulují o dopadech jeho uvedení na mezinárodní pověst země.

Příběh odhaluje tvrdé praktiky sociální služby Barnevernet, která indické rodině žijící v norském Stavangeru odebrala v roce 2011 jejich dvě děti, kterým tehdy nebyly ještě ani tři roky. Případ vyvolal v Indii bouřlivé reakce a do kauzy se zapojila i indická diplomacie, která vyvíjela tlak na norské úřady, aby děti rodině vrátily.

„Příběh indické maminky v hrubých rysech známe. Už trailer k filmu obsahuje silné momenty. Pro nás nejsou překvapivé, protože je známe ze spisů dalších rodin. Narušování soukromí a intimity rodin ze strany pracovníků Barnevernetu, následné zneužití pozorování jakékoliv normální situace v domácnosti, rychlé, nečekané a násilné odebrání dítěte, bezohlednost ke kojeným dětem, následné psychické týrání dětí i rodičů a jejich cílené rozeštvávání,“ říká k prvním dojmům z ukázek filmu právnička Dora Boková a připomíná, že indická rodina získala děti zpátky jen díky enormnímu zapojení indické diplomacie.

S postupy norského Barnevernetu se česká veřejnost seznámila již dříve v kauze rodiny Michalákových. Matce Evě Michalákové byli v roce 2011 odebráni synové Denis a David. Podle některých rodičů a expertů Barnevernet zachází ve své snaze ochránit děti příliš daleko a často odebírá rodičům jejich biologické potomky a dává je do pěstounské péče bez dostatečného odůvodnění. Stále větší počet případů řeší také Evropský soud pro lidská práva.

Na něj se obrátila i Eva Michaláková, se svou stížností ale neuspěla. Nyní stále trpělivě vyčkává, až budou její synové plnoletí. Barnevernet Češce syny odebral pro podezření ze zneužívání, zanedbávání a týrání, později norské úřady zbavily Michalákovou rodičovských práv k oběma synům, zatímco otci práva ponechaly.

Podle verdiktu Evropského soudu pro lidská práva z loňského ledna Norsko v jejím případě neporušilo právo matky a dětí na respektování rodinného života.

„Informace o dalších rodinách můžeme sdělovat jen v obecné rovině. Rodiny, s nimiž jsme v kontaktu sice všechny vyhrály nad Norskem před Evropským soudem pro lidská práva, Norsko jim přesto nadále brání v kontaktu a návratu dětí a nadto dostávají přímé vyhružky, aby své příběhy nemedializovaly,“ připomíná v tiskové zprávě osudy českých, slovenských, polských a dalších rodin senátorka a členka Petičního výboru na pomoc rodinám postiženým Barnevernetem Jitka Chalánková.

Podle Chalánkové je třeba norskou realitu nadále vnímat, protože neustávají snahy převzít některé prvky severských systémů ochrany dětí také v Česku.

Před těmito tendencemi varuje také právník Pavel Hasenkopf: „Jestliže prakticky zprivatizujete systém péče o děti, znamená to, že v tom systému bude hodně peněz. Bude-li v systému péče o děti hodně peněz, vyvolá to poptávku různých subjektů po dětech, protože ty se stanou zdrojem dotací – a úředníci najednou začnou dávat přednost odebírání dětí před různými podpůrnými opatřeními, protože pro ně to bude znamenat cestu nejmenšího odporu a pro různé organizace to bude finančně výhodné. Tak Barnevernet funguje,“ uvádí.

Do českého podvědomí se Bernevernet také dostal před více než pěti lety skrze dokument Děti státu, který odvysílala Česká televize. Ten rovněž pojednával o norské sociálce a jejím často šokujícím přístupu k dětem a jejich rodinám. Přinesl i mnoho zajímavých výpovědí.

Dokument produkovali známí dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda. Průvodkyní byla dokumentaristka Ivana Pauerová Miloševič, která spolupracovala se svou norskou kolegyní Margaretou Hruza, která byla její hostitelkou a průvodkyní po norských reáliích.

V dokumentu vystupuje Andrej Ruščák, bloger, který v Norsku žil a pak ze země odešel. Hlavním důvodem měly být právě obavy o děti v norském systému. „Ta kontrola, kterou na sobě cítíš, je hrozná,“ vzpomínal a vyprávěl, jak si na preventivní prohlídce u dětského lékaře připadal jako u výslechu. Pak vyprávěl o velkém společenském tlaku, aby se člověk choval jako ostatní. Ten nemá podobu oficiálních příkazů, ale spíše tlaku od společnosti

Vypovídá zde i svědkyně paní Charlotta, té Barnevernet odebral dvě děti na základě hlášení její nevlastní matky. Dvě děti, o které se údajně nedostatečně starala, jí po rozhodnutí soudu již byly vráceny. Dcera, která se narodila v průběhu procesu, jí ale byla odebrána již v porodnici (podle pozdějšího tvrzení jejího partnera čtrnáct hodin po narození), před pěti lety vyprávěla, že stále bojuje o to, aby ji dostala zpět. Dceři je přitom již pět a půl roku.

Její partner na kameru obezřetně volil slova: „Barnevernet to podle mě přehání. Odebírá nesprávné děti z nesprávných důvodů.“ Tento systém podle něj ničí rodiny. K odebrání přitom podle něj ani není potřeba nějaký relevantní důvod. Jediné, co je potřeba, je zdůvodnění v hlášení. A toho se dá snadno dosáhnout tím, že je vše interpretováno negativním způsobem.

Úřad má podle něj absolutní moc, protože i v případě, že soud shledá jeho postup chybným, nenásleduje žádný trest.

Za těchto podmínek snad ani nepřekvapí, že v pětimilionovém Norsku dochází k přibližně třem tisícům případů odebrání dítěte ročně. V České republice s dvojnásobnou populací je toto číslo přibližně stejné.

V dokumentu vypovídala také psycholožka zabývající se případy odebraných dětí. Vyprávěla příběh, kvůli kterému se o téma začala zajímat. Byla to asijská rodina, které bylo odebráno pět dětí se zdůvodněním, že rodiče mají příliš nízké IQ na to, aby je vychovávali. Později se přitom ukázalo, že vůbec neměli tak nízké IQ, ale totálně selhal psycholog, který je zkoumal.

Psycholožka objasňuje, že statistikám dominující důvod „neschopnosti být rodičem“ je ve většině případů přičítán „neschopnosti citové péče“. To znamená, že úředníci usoudí, že nejste citově způsobilí se starat o dítě. Nejčastěji bývá konstatováno, že rodič je chladný, přísný, nebo naopak příliš slabý.

Do spárů Barnevernetu se tak můžete dostat, když nedokážete říct dítěti ne (slabost), anebo naopak, když je do něčeho nutíte (přísnost). „To všechno může být důvodem pro odebrání dítěte,“ shrnuje psycholožka. Podobných případů je dokument plný.

Na poslední dvě minuty z celkových padesáti sedmi se v dokumentu objeví i zmíněná matka Eva Michaláková, díky jejíž kauze se o tématu Barnevernetu začalo v České republice mluvit.

Přesto se tehdy právě paní Michaláková stala hlavním důvodem útoku na tvůrce dokumentu. Ozývaly se názory, že Česká televize slouží ruské propagandě.

Dokumentaristka Monika Le Fay, která dlouhodobě norský Barnevernet ve své tvorbě hájí, prezentovala lidem na svém Facebooku dokument tak, že byl „o Michalákové“. A velmi dokumentaristku rozčílil. „To, že jsme v hybridní válce a projíždíme ji na celé čáře, jsem si poprvé uvědomila s causou Michaláková. Kdy se příběh jedné asociální rodiny stal šmahem příběhem boje proti západní demokracii a demokratickým institucím, vyvoláváním nacionalismu a xenofobie,“ napsala Le Fay tehdy ve svém facebookovém příspěvku.

Velmi kritiky se k dokumentu vyjádřil i tehdejší moderátor České televize Marek Wollner. I když uvedl, že pořad neviděl, napsal, že tuší, kdo a proč jeho zařazení do vysílání prosadil. „Když občas na dvojce něco podobného vidím, sám žasnu, jak kdosi orchestruje hybridní válku uvnitř ČT (a já pouze tuším kdo),“ napsal na sociální síti.

Film Mrs. Chatterjee vs Norway natáčený v Estonsku režíroval Ashima Chibber a je produkován společností Zee Studios a Emmay Entertainment. Hlavní roli ztvárnila jedna z nejobsazovanějších indických hereček současnosti Rani Mukerji.