Hned v úvodu připojil Šolc pár slov k srpnu roku 1968. Liberec bylo podle něj totiž první velké město, jímž okupační vojska projížděla. Zmínil, že vojáci jeli od Frýdlantu a Rusové nevěděli, co mají dělat, protože jim sovětští politrukové celou dobu vštěpovali, že jedou zachraňovat socialismus. „Když sem pak přijeli, nikdo zachránit nepotřeboval. Lidi lezli na tanky a malovali na ně hákové kříže,“ dodal Šolc, který se v té samé době na zdejším náměstí poprvé setkal s Václavem Havlem, když se společně kryli před střelbou z tanku.

Do té doby člen KSČ z ní vystoupil po rezignaci Alexandra Dubčeka v dubnu 1969. Byl prohlášen za antisovětský a antisocialistický živel a dalších dvacet let strávil jako montér a betonář. Mezitím stihl podepsat Chartu 77. V roce 1989 ho zastihl telegram s rozhodnutím Občanského fóra Liberec a Jablonec o jeho doporučení do Federálního shromáždění. „Dal jsem si láhev vína a přemýšlel, jaký asi budu poslanec. Vždyť jsem nic neuměl,“ dodal Šolc. Nakonec se dostal i do branného výboru.

Po práci ve Federálním shromáždění se bývalý mluvčí Občanského fóra vrátil do Liberce, kde učil etiku na vysoké škole. Pak prý přišla nabídka, že by mohl vést odbor vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta Václava Havla. Šolcova hlavní práce byla prý ta, že objížděl místa, kam prezident třeba nemohl dorazit, a mluvil za něj. „Byly to ale krásné čtyři roky. Václav byl nejlepší šéf,“ dodal s úsměvem.