„Filmový průmysl se často zbytečně podbízí divákovi, považuje ho za hlupáka. A promiňte, to je neslučitelné s mojí představou, jak tvořit v umění. My filmaři můžeme přinášet právě úžasná témata, probouzet v lidech jiné přemýšlení, naopak nepodceňovat toho diváka, brát ho jako parťáka v dialogu, i ve filozofickém dialogu. A mně to podceňování přijde jako vlastně urážlivý až, vůči divákovi,“ poznamenává Jitka Čvančarová v rozhovoru.

Film Nabarvené ptáče, v němž Čvančarová hrála, považuje za výjimečný projekt. „Je vidět, jak je nadčasový, jak rezonuje v celém světě. Nás zastihla v těch světových premiérách doba covidu, takže se neuskutečnily některé světové premiéry, které měly být. A je až neuvěřitelný, jak si ten svět teď žádá ty ne už premiéry, ale žádají nás o zvláštní projekce s diskusí potom s tvůrci. Je krásný, jak Ptáče rezonuje. Nevím, jak moc to souvisí s realitou dnešní, děsivou. To, že člověk občas potřebuje ten reálný důvod k tomu, tu reálnou vidinu k tomu přemýšlet jiným způsobem, nebo dávat si jiný, byť vytrháván z toho myšlenkového módu jeho... Nevím, jak moc teď... Samozřejmě, že Ukrajina tím zamávala, ale ty diskuse, naposledy jsme ji měli v Bruselu, pak v Paříži, jedeme znovu do Paříže,“ popsala Čvančarová. „Diskuse s nimi, s diváky, jsou překrásný, a to je ta věc, co mě nabíjí, naplňuje. Ta diskuse je krásná, trvá někdy až ke třem hodinám,“ dodala.