Vnější pozorovatel nevidí prezidentovi do hlavy, ale i kdyby viděl, moc by tam toho neviděl. Proto ani po té, co tento Kolářův maňásek vzkázal u příležitosti 17. listopadu voličům, že si mají ústavu strčit za klobouk, není jasné, zda jsou kostky vrženy. Dopustil se prezident výroků, po kterých už není cesty zpět, anebo jenom žvanil? Jisté je zatím jen to, že prezident na sebe prozradil, že nechce jmenovat premiérem Babiše. Také je ale jisté, že nikdo kromě Babiše nemá šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny.
Pavel není Caesar. Překročit Rubikon bez legií, čili bez šance ovládnout Řím a stát se diktátorem, je zaručený způsob jak se ztrapnit. Nesledujeme kroky vojenského stratéga, který kašle na diplomacii, protože je natolik silný, že se bez ní obejde. Přihlížíme spíše šejdíři, intrikánovi, který blafuje s mizernými kartami. Jeho soupeři ho mají přečteného a zlomyslně ho nechají plácat se v tom, co si natropil. Čím déle nechá Kolář Pavla imitovat politika, tím hlubší bude bažina, ze které ho pak bude muset tahat.
Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává ze skříně jeden kostlivec za druhým, je od Hradu jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. S každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos, takže Kolářovi nezbude, než nechat Pavla jmenovat nějakého premiérského outsidera a posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra, čili politickou odpovědnost za narůstající škody.
Boj poraženců proti Babišově koalici je kuriózně načasován. Jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který dosud neodhlasoval parlament a vymezují se proti dosud nejmenovaným ministrům. Kdyby na to přišlo, program, který vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, není závaznou smlouvou s občany. Momentálně by bylo zcela v pořádku, kdyby Babiš, Okamura a Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasováním o důvěře sněmovna, má smysl se zabývat.
Už je dobře patrné, že z poražených nejde strach. Jsou ve své demokratické křeči politováníhodní. Mediální kampaně proti soupeřům, kteří teprve převezmou ministerstva, se míjejí účinkem. Jde o přesvědčování přesvědčených, navíc kontraproduktivní, protože každý mediální podraz vítěznou koalici stmeluje a posiluje. Jde o investigaci, ze které mají pronásledovaní legraci.
S poraženou bruselskou pátou kolonou v zádech lze škodit republice řadu měsíců, ale nelze tím zvrátit volební výsledek. Čím později se vítěz voleb ujme vlády, tím méně shovívavosti bude mít vítězná koalice s Kolářovým Pavlem, který dětinsky trucuje. V politickém systému, ve kterém premiér k ničemu důležitému nepotřebuje prezidenta, a je to naopak prezident, který potřebuje premiéra (třeba proto, že je na jeho výplatní listině), jsou kostky vrženy vyhlášením výsledku voleb. Není to Babiš ani Kolář, kdo ty kostky vrhá. Prohlásit „Alea iacta est“ náleží jednou za čtyři roky voličům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 9 čtenářů)
Měl by Petr Pavel okamžitě jmenovat Andreje Babiše?
autor: Ivan Hoffman
