O prodlužování věku a rostoucím počtu důchodců se ví údajně padesát let. Důchody nejsou výsledkem celoživotních daňových příspěvků či úspor, ale vyplácejí se z daní lidí, kteří jsou v dané době výdělečně činní. Ve Velké Británii stát vyplácí sto liber týdně, pokud člověk alespoň čtyřicet let platil daně. Podle Kurase to ovšem nepostačí na nájemné ani jednoho pokoje.

Lidé soukromé fondy rádi využívali

Proto si lidé rádi připláceli na soukromý důchod. Zaměstnanci velkých podniků si to nechávali strhávat z platu a ukládali to na podnikový fond, další si vybírali různé další soukromé fondy.

Tyto peníze se nedanily a jejich hodnota se zvyšovala podle toho, jak fond vydělával na burzách. „Ty tehdy fungovaly jako dobře namaštěný stroj a každý rok jste dostávali radostné výkazy, jak vám vaše peníze vydělávají až patnáct procent v době, kdy by vám obyčejné úspory přinášely pět," píše Kuras, který od roku 1968 do sametové revoluce žil ve Velké Británii.